Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Nedávné kroky kyjevské vlády – zákaz ruských sociálních sítí a počítačových programů, pokus o hlasování o návrhu zákona, jenž by vytvořil právní rámec k zabírání chrámů Ukrajinské pravoslavné církve – vyvolaly ne sice nesouhlas, ale jakési podivení. V Rusku se dokonce i nejtvrdší liberálové a bojovníci s režimem podivili, pouze ti nejhorlivější ideoví souputníci vystoupili s obhajobou kyjevské vlády, i když dosti nepřesvědčivou.

To je pochopitelné. Napadat největší náboženskou organizaci v zemi a přenášet tak politický konflikt na úroveň politickou by bylo v každém případě šílené. Ukrajinská pravoslavná církev má vlastní samosprávu, moskevský patriarcha jí nic nenařizuje – skrze kanonické společenství se tak hlásí ke světovému pravoslaví. Pokud by se rozhodla přerušit vztahy s moskevským patriarchátem, přerušila by obecenství také se všemi místními pravoslavnými církvemi, ocitla by se mimo světové pravoslaví. Tzv. Kyjevský patriarchát v pravoslavném světě nikdo neuznává (tato organizace vznikla r. 1992 odtržením od Ukrajinské pravoslavné církve, pozn. překl.).

Pro ukrajinské pravoslavné věřící, a to nehledě na jejich politické názory, znamenají snahy o „odtržení od Moskvy“ také odtržení od veškerého světového pravoslaví. Pokud kyjevská vláda od věřících vyžaduje, ať si zvolí loajalitu s vládou nebo s vírou, tak zapomínají, že víra znamená kámen, o nějž je daleko jednodušší se poranit, než ho rozdrtit. Naštěstí se prozatím zdá, že se přijímání těchto proticírkevních zákonů „zaseklo“.

Zákaz ruských sociálních sítí a počítačových programů vypadá jako méně ničivý, nicméně stejně hloupý. Proč?

Dokonce pokud přijmeme oficiální popis událostí, který protlačuje kyjevská vláda, tj. válka s Ruskem, Donbas okupovaný Burjaty, národ krvácí atd., přesto zůstává nejasným, jak si tyto kroky vyložit.

Odvolávání se na válku je podivné minimálně ze dvou důvodů.

První spočívá v tom, že po celé tři roky – a to včetně nejostřejší fáze bojů – nikdo Ukrajincům nezakazoval psát do sítě Vkontakte, instalovat si do počítačů Kasperského antivirus nebo vést účetnictví v programu C1. Po celou dobu vše mohlo fungovat bez zákonů, s pomocí nichž by patriotické náboženské skupiny zabíraly majetek u skupin méně patriotických. Z neznámého důvodu se zrovna nyní projevila divoká vojenská nutnost zavést je.  

Druhý lze shrnout takto: ještě jsem neslyšel přesvědčivé objasnění, jak právě kroky, které musí proti vládě poštvat doteď loajální a apolitické občany, kteří se prostě chtěli modlit k Bohu dle své víry, nebo zavedení nepohodlných opatření pro obyčejné lidi, pomůžou vojenskému snažení Ukrajiny.

Proto, když mi obhájci těchto opatření (z Ukrajiny i Ruska) říkají: „pochopte to, Rusko přece zaútočilo“, vůbec to nechápu. I v kontextu takového vidění světa – jaký mají smysl takové kroky? Přesněji řečeno právě v tomto vidění světa. Pokud probíhá válka, proč vyvolávat v týlu chaos?

Nejedná se ovšem zdaleka o první takový případ „střelby do vlastní nohy“, jak ji předvádí současné kyjevské vedení. Naopak, tato střelba má systematický charakter. Vždycky se najde nějaká iniciativní skupina patriotů, která provede něco zjevně absurdního, nesmyslného a škodlivého (např. vyhodí do vzduchu elektrické vedení na Krym) – a vláda, místo toho, aby je pokárala, se snaží s nimi zaplétat a jejich činy obhajuje. Vnější pozorovatelé na to vše pak hledí s podivem a snaží se najít v těchto činech nějakou logiku, cíl a plán.

Objasnit to nějakým chytrým plánem rozhodně nejde. Přichází v úvahu jiné objasnění – jedná se o souhru tří faktorů: svobodné konkurence patriotů, narušené souslednosti příkazů a nacionalismu.

Patriotismus lze v současném kontextu chápat jako osobní sociální zdroj. Pokud upadnete v podezření, že nejste patriot, můžete mít vážné problémy – zmiňme alespoň právní úpravy, které mají usnadnit odebírání chrámů u „pravoslavných ne-patriotů“ ve prospěch „patriotů“ z řad rozkolníků. Pokud jste naopak prověřený, zkušený a skutečný patriot, můžete sám dělat problémy nebo odebírat u někoho majetek ve svůj prospěch. Nikdo se patriota ani nedotkne, nebudou se ptát na zdroj jeho příjmů.

Patriotismus tohoto typu samozřejmě nelze nijak spojovat se zájmy státu – funguje na bázi osobního zájmu a má čistě demonstrativní charakter. Lidé se pak zajímají a snaží se vypadat vždy ještě patriotičtější, než jejich soused.

Činy, které vypadají nesmyslně a zdají se být škodlivou hysterií, a které by každá jiná funkční vláda okamžitě potrestala, vypadají z hlediska osobního postupu zcela racionálně. „Patriot s povolením“ ani nemusí konat racionálně. Mezi jeho úkoly patří prokazovat strategický mozek. Musí demonstrovat srdce, horoucí lásku k Vlasti a nenávist k jejím nepřátelům. Bezbřehý patos a emocionalita představují zcela racionální strategii osobního postupu vzhůru.

Plány můžete kritizovat, důvody problematizovat – s hysterií se přít nelze. K ní se buď můžete přidat, nebo si vysloužit velmi nepříjemné podezření v ne-patriotismu.

Zvukové prostředí formují ti, kdo křičí nejvíce ze všech – ostatní již potom instinktivně cítí, že vyčnívat není dobré. To samozřejmě vede k situaci, kdy se prosazují ta nejhorší a nejhloupější rozhodnutí – důležité je, aby v nich byly vyjádřeny city plamenného patriotismu a bouřlivého nesouhlasu s nepřáteli drahé Vlasti.

Druhý faktor souvisí s prvním – jedná se o narušenou souslednost příkazů. V běžných případech dávají příkazy ti, kdo jsou nahoře, a ti, kdo jsou dole, je plní. Jakmile ale existuje svobodná konkurence patriotů, už to neplatí – výše postavení jsou také v nebezpečí, protože mohou být přistiženi v nedostatečném patriotismu. A když podřízení hoří láskou k Vlasti, on ten plamen nesmí hasit. Musí pak následně jejich iniciativu schvalovat.

Při pokusu o dialog se stoupenci kyjevské vlády tak obvykle dojde k závažnému nepochopení – vy chcete znát jejich důvody a pochopit jejich pozici, oni chtějí, abyste sdílel jejich emoce. V racionálním kontextu jsou činy obhajitelné předpokládaným výsledkem, dělají se s konkrétním cílem. V emocionálním jsou obhajitelné emočním stavem člověka, dochází k nim kvůli něčemu. Krásně to demonstruje heslo z období Majdanu: „Pochopte, už toho máme dost“.

Činy vlády jsou obhajovány odkazem k válce nikoliv proto, že pomáhají dosáhnout nějaký konkrétní válečný cíl, nýbrž proto, že válka slouží jako obhajoba emočního stavu, z něhož pramení.

Tyto dva faktory ještě posilují faktor třetí: nacionalismus. Když se lidé cítí jako národ, obvykle se ukáže, že půlka národa, to jsou zrádci, další velká část pak bahno, které se k těmto zrádcům přihlásí, pokud je nebudete pečlivě hlídat. Nacionalismus se vůbec nestará o to, aby lidé žili dobře, ve svobodě a bohatství. Naopak – z hlediska nacionalismu, který do sebe vstřebal rasistické a darwinistické myšlenky první poloviny 20. století, je celý život nepřetržitá válka. A cíl národa, jako každého živého organismu, spočívá v síle a v nietzscheánské vůli k moci – nikoliv v tom, aby řadoví občané žili v sytosti a pohodlí.

Aby si „iniciativní menšina“, elita národa, udržela vůli k moci, musí „nemravností a fanatismem“ uskutečňovat „tvůrčí násilí“, a to i vůči vlastním lidem (z knihy: Д. Донцов, «Национализм», Раздел VI. Творческое насилие и инициативное меньшинство)

Když se na vše podíváme z nadhledu a nechápeme, proč nacionalisté škodí vlastní lidem, teoreticky tedy vlastnímu národu (se stejným jazykem a původem), nedochází nám, že cílem nacionalismu vůbec není mír a prospěch (třebas na úkor ostatních) vlastního etnika. Cíl spočívá ve vůli k moci.

Donucování ostatních k absurdním a škodlivým činům, hon na čarodějnice, nacházení čarodějnic tam, kde nikdy nebyly… to vše by vypadalo v rámci jiných pohledů na svět jako dokonalé šílenství. Jenže v rámci ideologie „iniciativní menšiny“ slouží všechny tyto kroky zcela racionálnímu cíli – udržení moci této menšiny. Lidé jsou vystavováni různým omezením, nátlaku a urážkám nikoliv proto, že to má jakýkoliv státnický nebo vojenský důvod, nýbrž proto, aby bylo jasně řečeno, kdo je doma pánem.

Z hlediska psychologie se jedná o poměrně známý přístup: nesmyslná omezení, proti nimž se člověk nemůže vzbouřit, formují jeho pokoru. Považovat se za oběť násilí, to je nepříjemné. A ještě nepříjemnější je uvědomit si, že jsem se stal obětí podvodu. Obvykle to končí solidaritou s těmi, kdo nás utlačují. Trpíme tak údajně dobrovolně pro vyšší cíl a vítáme to…

Všechny tyto kroky lze racionálně vysvětlit – nicméně nikoliv z hlediska zájmů státu nebo národa, nýbrž z hlediska zájmů konkrétních osob.

(překlad vlastní, upraveno)

Originál: Сергей Львович Худиев - Расчетливость безумия vyšel 23. května 2017 na radonezh.ru.

Originál: radonezh.ru