Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.
Nenávist jen zatemňuje srdce, na zlo je třeba reagovat dobrem, říká Veronika Rýmonová, která přežila jako dítě vyhlazení Lidic
V Římě se rodačka z vesnice poblíž Kladna ve středu setkala s papežem Františkem. Účastní se také dalších připomínkových událostí k 75. výročí tragédie.
Lidice se dostaly k papeži. Jak jste tuto událost vnímala?
Byl to velice silný zážitek a každému bych to přála. Okolí a atmosféra, to se nedá slovy vyjádřit. Víc nedokáži říci, je to velmi emotivní.
Prožila jste bolestivé události. Jak se vám podařilo se s nimi vyrovnat?
Podařilo… Když přicházejí rány osudu, vidíte ještě lidi okolo. Když se lidé vracejí z koncentráku a vydrželi jej, dostali se domů a nevzdali to, pokračovali a dál žili, jdete také dál a řeknete si: Nemůžu to vzdát; mám tady nějakou povinnost a pokračuji dál.
Mohla v tom pomoci i víra?
Jsem hrdá na to, že jsem byla křtěná v Lidicích panem farářem (Josefem Štemberkou – pozn. red.). Na to jsem úžasně hrdá, protože to málokdo může říci. Moje maminka je Slovenka, ti jsou všichni silně věřící katolíci. A já velmi ráda chodím, když někam přijdu, do kostela. Tam vás to osloví a navíc vidíte, jak šikovní byli lidé, kteří vytvářeli tuto nádheru. Chodím například do kapucínského kostela se na Vánoce dívat na jesličky. I děti jsem tam vzala – líbilo se, když jim ovečky poděkovaly. Já se tomuto nevyhýbám, líbí se mi to. Ráda také prochází starou Prahou, to mě všechno velmi oslovuje. Když přijdu, všechno si to promítám a čtu knihy.
Zmínila jste patera Štemberku. Máte k němu hlubší vnitřní vztah?
Mám jeho fotku a můj vnitřní vztah k němu je takový, že si jej cením jako člověka, který nepřemýšlel o tom, že by využil možnosti odejít, kterou mu nabídli, pokud to je pravda. To udělá jen málokdo. Lidé, kteří se starali o parašutisty, jsou to stejné v bledě modrém. Ti také věděli, do čeho jdou, a i za cenu života nebo i rodin do toho šli, necukli. Takových lidí si vážím, i když je jich dnes již velmi málo.
Někdy se i těžké věci mohou proměnit v něco pozitivního. Vnímáte, že vám těžké zkušenosti přinesly i něco dobrého?
Určitě ano, protože člověk neodplácí zlem, ale dobrem. Nemstí se. Msta není dobrá a jen zatemňuje srdce. Nenávist není dobrá. Člověk by měl být pořád milý k těm lidem a ukázat jim přes to všechno, že dobro má před zlem přednost.
Co byste vzkázala dnešní generaci?
Aby pokračovali, byli vstřícnější, měli rádi rodiče, kamarády a ctili i starší lidi a pomáhali jim, protože to, co se dnes děje, je velmi nudné. Měli by jim jít příkladem a ukázat jim, že oni také jednou zestárnou a budou potřebovat pomoc.
Klíčová slova: Česká republika, Česko-německé vztahy, Druhá světová válka, Vatikán