Tintoretto (29. září 1518 – 31. května 1594), vlastním jménem Jacopo Comin, byl jeden z nejvýznamnějších malířů pozdní italské renesance. V mládí byl též známý pod jménem Jacopo Robusti (robusti znamená v italštně silák, silný, mohutný) podle svého otce, který statečně bránil brány Padovy proti císařské armádě. Jeho skutečné jméno (Comin) bylo objeveno nedávno Miguelem Falomirem, kurátorem madridského muzea Prado, a bylo zveřejněno při příležitosti retrospektivní výstavy Tintoretta v Pradu v roce 2007. Comin je místní název koření římský kmín.
Pro svou neobyčejnou činorodost v malování byl umělec také nazýván Il Furioso (tj. zběsilý). Jeho dramatické užití perspektivy a zvláštních světelných efektů bylo předznamenáním a vzorem barokního umění.
Narodil se v Benátkách v roce 1518 jako nejstarší z 21 dětí. Jeho otec Giovanni byl barvířem (tintore), proto syn dostal přezdívku Tintoretto, barvířek nebo syn barvířův. Rodina pocházela z Brescie v Lombardii, součásti Benátské republiky. Starší studie kladly původ rodiny do toskánského města Lucca.
V dětství Jacopo, rozený malíř, dělal mazanice na zdech barvírny; jeho otec zpozoroval jeho sklony a vzal ho do Tizianova ateliéru zjistit, zda se může stát malířem. Zřejmě to bylo okolo roku 1533, kdy bylo Tizianovi 56 let. Životopisec T. Ridolfi uvedl roku 1642, že Tintoretto pracoval v Tizianově dílně pouze 10 dní; pak prý učitel žáka vykázal, protože žárlil na jeho kreslířkou dovednost.
Podle našich poznatků o Tizianově povaze lze snad skutečně předpokládat, že žárlil na tak nadaného žáka, snad by bylo spravedlivější předpokládat, že kresby ukazovaly tak velkou nezávislost, že Tizian usoudil, že mladý Jacopo, i když by se mohl stát malířem, by nikdy nebyl způsobným žákem.
Od té doby si oba vždy zachovávali odstup. Tintoretto byl skutečně veřejným a zaníceným obdivovatelem Tiziana, ale nikdy přítelem, a Tizian a jeho přívrženci jej chladně přezírali. Docházelo i k pomluvám, avšak Tintoretto je bez povšimnutí přecházel. Další učitele již nehledal, ale rozvíjel se s velkým zápalem samostatně.
Studoval zejména kopie Michelangelových soch Svítání, Dne, Soumraku a Noci. Byl zručný při modelování z vosku a hlíny (metodu používal rovněž Tizian), což mu následně pomáhalo při vypracování kompozice obrazů. Někdy mu byla modelem mrtvá těla, zahalená i odhalená, která Tintoretto upevňoval do dřevěných nebo lepenkových boxů s otvorem pro svíčku. Tehdy i později pracoval často ve dne i v noci.
Tintoretto opravdu nevstoupil do učení k žádnému dalšímu mistrovi; na stěnu své dílny si údajně napsal své motto: ,,Kresba od Michelangela, kolorit od Tiziana.“ Tintoretto strávil celý svůj život v Benátkách, pouze v roce 1580 nakrátko odjel na pozvání vévody do Mantovy, aby instaloval v jeho paláci osm objednaných obrazů, znázorňujících výjevy ze života Federica Gonzagy; přijel tam prý s celou rodinou, ale po skončení práce zase spěchal do domovských Benátek.
Tintoretto byl podle dochovaných informací muž velmi skromný, prostý a hluboce zbožný; život měl klidný, bez vzruchů, dramtických událostí a velkých nambicí. Vedle malířství měl zálibu v hudbě a v jeho domě se také často scházela společnost předních benátských hudebníků. Na rozdíl od svého bývalého mistra Tiziana nepracoval pro knížata a zpočátku ani pro benátskou republiku, ale těžište jeho činnosti spočívalo v práci pro církevní bratrstva (scuoly), jejichž význam pro benátský společenský a kulturní život velmi vzrostl právě v 16. století společně s novým prohloubením náboženského života. Hlavním účelem těchto bratrstev byla vzájemná podpora v duchu náboženského cítění a charitativní aktivity. Právě jejich zásluhou vznikaly četné nadace a umělecká díla.
Pro Scuolu Grande di S. Marco vytvořil Tintoretto 1548 své první velké mistrovské dílo, diptych Zázrak sv. Marka, a po čtrnácti letech další tři obrazy oslavující tohoto nejctěnějšího benátského světce. V roce 1564 pak začal pracovat pro bratrstvo sv. Rocha (Scuola di s. Rocco), jehož se také stal v roce 1565 členem. Novou budovu tohoto bratrstva vyzdobil v letech 1564 až 1587 celkem čtyřiceti dvěma obrazy a vytvořil tak vlastně největší galerii svých děl a zároveň nejvýznamnější sbírku italského malířství 2. poloviny 16. století.
Tintoretto se stal oblíbeným malířem prostých Benátčanů. Nemaloval těžko srozumitelné mytologické a alegorické náměty, ale tradiční biblické a zejména evangelijní náměty ze života Krista a Panny Marie. Celá série jeho Posledních večeří také svědčí o tom, jakého významu nabyla eucharistie v době manýrismu a jak on sám ji chápal a pociťoval jako výraz mystického spojení a Bohem. Raná Tintorettova díla vznikla pod vlivem Tizianovým. Prvním obrazem, v němž se projevil osobitý Tintorettův sloh, byl Zázrak sv. Marka, první význačné dílo benátského manýrismu (1548); obraz vyvolal prudkou polemiku, malíř si dílo dokonce raději vzal zpět a vrátil jej teprve na prosby členů bratrstva. Současníky překvapila zvláštní kompozice a prudkost pohybů, jimiž jsou vyjádřena rozpoložení zobrazovaných osob. Obraz kompozičně i obsahovým pojetím navazuje na Michelangelovy fresky v Cappella Paolina; podobně jako v Obrácení sv. Pavla je znázorněn zázračný děj tím, že světec je v obraze tělesně přítomen, a přesto je všem – kromě zachráněného otroka – neviditelný.
V obraze Poslední večeře z let 1556–1560 (dnes v S. Trovaso) líčí posvátný děj jako obyčejnou hostinu prostých lidí. Místo tradičního seskupení na podlouhlé straně stolu, rovnoběžného s pozadím, staví Tintoretto stůl šikmo na roh a shromažďuje kolem něho Krista a apoštoly ve vzrušených postojích a s výmluvnými gesty. Realistické, názorné líčení, nádhera barev a dokonalé ovládání pohybových možností lidského těla, jež Tintoretto pochopil a přejal z předcházejícího vývoje malířství, stává se prostředkem výrazu duchovních, nadhmotných dějů. Tomu slouží i šerosvit, který spolu s magickým, neskutečným osvětlením prohlubuje výjev.
V obraze Svatba v Káni Galilejské z roku 1561 zdůrazňuje Tintoretto perspektivní konstrukce a vytváří hluboký obrazový prostor, v němž hra světla zesiluje dojem veselé slavnosti. Pohyb postav vede diváka do hloubi obrazu, kde má v postavě Krista své duchovní i perspektivní ohnisko.
Nejvýznamnější díla svého středního a pozdního období vytvořil Tintoretto pro Scuolu di S. Rocco; nejprve vyzdobil obrazy zasedací síň v prvním poschodí (1564–1566), pak následovalo i 13 obrazů na stropě a na stěnách velkého sálu (1576–1581) a nakonec 8 obrazů přízemního sálu (1583–1587). V obraze Zachránění Saracéna (1562–1566), jímž Tintoretto pokračoval v cyklu výjevů ze života sv. Marka, líčí bouři na moři v ponurém osvětlení, jímž probleskují na tmavozeleném nebi a moři sírově žlutá světla. Ukřižování (1565–1567) zaujímá celou podélnou stěnu zasedací síně; velký panoramatický výjev se rozpadá na několik epizod; levá scéna se vztyčováním kříže byla v baroku nejvíce obdivována (P. P. Rubens ji napodobil ve svém obraze Vztyčení kříže v antverpské katedrále). Obraz znázorňuje chvíli, kdy je skončeno vztyčení kříže a začíná vlastní utrpení; Kristus však není trpící a umírající člověk, ale Bůh, který jakoby chtěl obejmout všechny lidi u svých nohou.
K posledním Tintorettovým dílům patří obrazy pro chór S. Giorgio Maggiore. Sbírání many (1594) zobrazuje různá zaměstnání jako alegorii pozemského života v protikladu k duchovnímu životu, který představuje protější obraz Poslední večeře. Prostor je naplněn jakoby oblaky kouře a slabě osvětlen. Výjev zobrazuje svátost proměňování a tato událost vyvolává v účastnících zázračné zážitky, jež nabývají obrazného výrazu; oblaky kouře se proměňují v okřídlené postavy. Tintoretto vytvořil velké množství obrazů, v posledních dvaceti letech však přenechával provádění zakázek většinou svým žákům.
Tintoretto je posledním velkým mistrem benátského malířství 16. století; ve svém kolorismu se inspiroval velkou obrazovou kompozicí Michelangelovou, ale všechny prostředky podřídil duchovnímu prohloubení výjevu ve smyslu manýristického spiritualismu a náboženského mysticismu. V jeho rozměrných plátnech se projevuje kromobyčejný vzlet fantazie, takže se vše, co bylo vytvořeno v předcházejících sto letech, zdá jako pouhá předehra. Chvat, s jakým jsou obrazy malovány – umělec vždy pracoval překvapivě rychle –, svědčí o tom, že tvořil pod diktátem tísnivých duševních představ a že jeho dílo vznikalo ze zápasu o výraz toho, co ho vášnivě vzrušovalo a naplňovalo jeho nitro. Vliv Tintorettův byl úměrný velikosti jeho umění; působil na současné umělce i následující generace barokních malířů; Tintorettovým přímým pokračovatelem byl mimo jiné El Greco.
Roku 1594 postihly umělce těžké žaludeční bolesti a horečka, které mu nedovolily spát, a téměř nemohl jíst. Nakonec po dvou týdnech, 31. května 1594, zemřel. Byl pohřben v kostele Madonna dell᾽Orto vedle své oblíbené dcery Marietty, která zemřela roku 1590 ve věku 30 let.
Literatura:
BUTTERFIELD, Andrew, „Brush with Genius“, in: New York Review of Books (z 26. dubna 2007, roč. 54, čís. 7).
RIDOLFI, Carlo, La Vita di Giacopo Robusti, 1642.
BERNARI, Carlo; DE VECCHI, Pierluigi, Tintoretto, Praha 1980.