Jaroslav Čermák (1. září 1831, Praha, Rakouské císařství – 23. dubna 1878, Paříž, Francie) byl český realistický malíř a romantik.
Jaroslav Čermák patří k největším umělcům české historie. Jeho dílo je řazeno k nesporným hodnotám českého umění devatenáctého století. Jeho obrazy nás dodnes přitahují svým malířským přednesem a ideový obsah jeho díla nás dokáže dodnes připoutat. Čermák byl výraznou individualitou. Pracoval realistickou metodou, kterou kultivoval znalostí francouzského umění. V jeho obrazech z české historie a života jihoslovanských národů se však realismus mísí s jistým romantickým patosem, jenž dodává jeho dílu osobitost a jedinečnost. Vyhraněnost a solitérnost Čermákovy umělecké i lidské osobnosti byly vždy zřejmé, přesto se však stal také typickým představitelem své generace, uznávaným, váženým i obdivovaným.
Jaroslav Čermák se narodil 1. srpna roku 1830 v rodině známého pražského lékaře. Přestože vyrůstal v harmonickém a spokojeném prostředí, jeho mládí se nevyhnuly nešťastné události a zármutek. Bylo mu třináct let, když mu náhle zemřel otec. V době dospívání ztratil svého mladšího bratrance Otakara, který byl údajně výjímečně výtvarně nadaný. Čermák jej také jako dítě portrétoval. Ve svém mládí byl Jaroslav Čermák postižen těžkým zraněním kyčelního kloubu a po úmorné a bolestivé léčbě, kdy musel po celé měsíce ležet v úzké truhličce připomínající rakev, byl sice vyléčen, avšak celý život kulhal. Jako chlapec byl výjimečně živý, nápaditý a impulzivní. Jeho starší bratři vystudovali lékařství. Josef Čermák se věnoval psychiatrii a rovněž všestraně nadaný Jan, začínající jako asistent Jana Ev. Purkyně, se stal profesorem fyziologie na univerzitách v Krakově a Lipsku.
Jaroslav nebyl nadán pouze výtvarně, ale také muzikálně. Ve svých deseti letech byl výborným žákem Prokeschova hudebního ústavu. Také později, mezi prací ve svém ateliéru, si rád hrával jen tak pro radost či uklidnění na klavír různé staré i soudobé skladby. V dětství a dospívání se vyznačoval hlubokou láskou ke své matce, která výrazně přispěla k jeho vyhraněnému pojetí krásné, psychicky silné a ušlechtilé ženy.
Z otcovy strany pocházel rod Čermáků z Pardubicka, kde jej můžeme dobře vysledovat už od konce 15. století. Odtud zdědil Čermák nejen hudební nadání, rod provázely také vědecké ambice a sklony k lékařství. Již Jaroslavův děd byl lékařem a examinátorem pražské univerzity. Rod Veselských, tedy rod z matčiny strany, pocházel patrně z Moravy a první známí předkové byli sládky na Uherskohradišťsku a pak také hospodářskými úředníky. Jaroslavova prababička rozená Žižková, pocházela podle rodinné tradice z rodu Žižků z Trocnova. Jaroslav patrně zdědil z matčiny strany také výtvarné nadání. Jeho matka byla dcerou Ignáce Veselého, spoluzakladatele a člena výboru Společnosti vlasteneckých přátel umění, který se živě zajímal o umění a měl svou vlastní sbírku obrazů. Přivážel je i ze svých služebních cest po severní Itálii, konzultoval je se svým přítelem Josefem Berglerem, který Ignáce Veselého portrétoval nejprve v rytině a posléze v olejomalbě. Z Ignácovy sbírky existovaly v době Jarolsavova mládí jen jednotlivé obrazy, mimo jiné Škrétův Portrét řezače drahokamů Dionysia Miseroniho a další Škrétův portrét, který zapůjčil Ignác Veselý do galerie společnosti při jejím založení.
V rodině Josefy a MUDr. Jana Čermáka byla výchově dětí věnována značná a svědomitá péče. Vyučovalo se mimo jiné i kreslení a prvním Jaroslavovým učitelem byl Berglerův žák J. Blumauer. Umělcovy výtvarné základy také nepochybně ovlivnil jeho nevlastní strýc Karel Ignác Veselý, který sám maloval. V jeho lineckém ateliéru také vznikají malířsky slibné portréty obou jeho dětí a velká podobizna hraběnky Nosticové podle miniatury J. Schrotzberga z roku 1846, jež jsou významným projevem Jaroslavova malířského talentu.
Jaroslav Čermák již jako chlapec navštívil několik akademií v Německu a od svých devatenácti let studoval v Bruselu a Paříži. Dovedl čerpat ze specifických rysů těchto škol a přetvořit je ve své zcela osobité umění. Dokázal se nadchnout pro věci neobvyklé a zvláštní. Již od této doby neustále cestoval, a často byl označován za tuláka, i když nelze říci, že by nebyl schopen zakořenit v určitém prostředí. Není také zcela přesné tvrdit, že prožil celý život v cizině, protože se po celý svůj život do Českých zemí neustále a rád vracel a vlast, kterou miloval, byla v podstatě zázemím jeho tvorby. Přesto jej můžeme označit za člověka puzeného touhou jít, objevit nové a nepoznané, která mu neumožnila žít poklidným a usedlým způsobem života. Jsou ovšem místa, která si zamiloval a kam se neustále vracel. Nalezl osobní vztah především k Černé hoře, Bretani a Belgii. V charakteru Černohorců a Bretonců objevil vlastnosti, jež harmonovaly s jeho vlastní povahou. Miloval hory a skály, daleké výhledy do krajiny a pohledy z výšek na moře. Jezdil na koni s profesionální jistotou a uměl se plavit na sportovních plachetnicích. Nebál se riskovat a jít do rizika, zvláště pokud se na konci cesty objevila naděje neobyčejného zážitku. Z nemocí, respektive úrazem postiženého chlapce se tak v průběhu let stal fyzicky zdatný muž až atletické postavy, což mimo jiné vzbudilo později i obdiv Miroslava Tyrše.
Byl to člověk dobrodružné povahy a měl zdá se i sklony ke konspiraci. Od roku 1851 žil střídavě v Bruselu a Paříži, která se od druhé poloviny padesátých let stala jeho hlavním domovem. Již v Belgii začal pravděpodobně spolupracovat s demokraticky smýšlejícími francouzskými emigranty. Převážel korespondenci a rukopisy Victora Huga z ostrova Guernesey lodí do Francie a odevzdával je v Paříži. Jeho styky a podpora evropského demokratického hnutí byla zřejmě trvalejšího rázu. Podporoval radikálního demokrata Josefa V. Friče v jeho emigraci a ihned po jeho příjezdu do Paříže roku 1859 mu zprostředkoval seznámení s Alexandrem Hercenem. Mimo finanční pomoc pomáhal Fričovi s dopravou jeho časopisu La voix libre de Boheme do Čech. Byl neohrožený v náhodných situacích a zřejmě rád některé z nich vyhrotil do konfliktu. Soběslav Pinkas vzpomínal na jeho hypotetické střetnutí s Henri Murgerem v malířské kolonii Barbizonu, kdy na něm zkoušel sílu svého pohledu, stejně tak jako již dříve na černém leopardovi v bruselské zoo.
V mládí byl Čermákův vzhled velmi romantický, měl bladý obličej lemovaný dlouhými tmavými vlasy, černé živé oči, vysoké čelo, orlí nos a jmně modelované rty. Byl spíše mlčenlivý a uzavřený. O jeho životě a činech, které jsou mu ke cti se tak dozvídáme spíše z vyprávění jeho přátel a ze zmínek v jejich korespondenci. Sám umělec byl na slovo spíše skoupý. Stejným způsobem se také dozvídáme o jeho utajeném a hlubokém vztahu k ženě jeho učitele Hypolitě Gallaitové, který vznikl za jeho studií v Belgii a trval po celý umělcův život. Hypolita Gallaitová byla podobně jako on samostatnou a nezávislou bytostí a měla pro umělce i jeho dílo velký inspirující význam. Sbírka kreseb a akvarelů, již ji v průběhu let věnoval, tvoří významnou paralelu k jeho malířské tvorbě. Pro ni také namaloval Čermák dva kritiky velmi ceněné obrazy: Portrét Amálie Gallaitové a Marinu z Roscoffu. I tento vztah, započatý dramatickým pokusem o společný útěk, byl stejně tak jako celý umělcův život charakteristický střídáním období klidu, odloučení a šťastných návratů.
Čermák se již na konci padesátých let stal v Čechách téměř legendou a vhodným typem romantického hrdiny. V té době Gustav Pfleger, přítel Nerudův, v epické básni, volně inspirované Čermákem, vylíčil život malíře Jaroslava Černického. Když tuto báseň přivezl roku 1859 Frič do Paříže a předčítal ji Čermákovi a Pinkasovi, vzbudila všeobecné veselí, je totiž nesrovnatelná s vážným pojetím Čermákovy osobnosti u Nerudy nebo Tyrše, dobře však ilustruje Čermákovu popularitu v tehdejších Čechách.
Cenné informace o Čermákově charakteru na rozhraní padesátých a šedesátých let nám zachovali jeho blízcí přátelé Soběslav Pinkas a Josef V. Frič. V jejich článcích, dopisech a denících je mnoho přímých informací o jeho tvorbě, životě, prostředí jeho ateliéru a okruhu přátel, s nimiž se stýkal.
V roce 1858 Čermák poprvé cestuje na slovanský Balkán a po několika letech, v roce 1862, se znovu vrací do Černé hory. Byl nesporně prvním malířem, který tuto původní a nedotčenou oblast pro malířství objevil. Ať už z obdivu k jeho tiché statečnosti, či jako prvnímu slovanskému malíři v zemi jej také kníže Nikola I. v roce 1862 vyznamenal jediným černohorským řádem Za nezávislost Černé hory. V letech 1863 až 1865 za svého nejdelšího pobytu na jihu této země, kdy šťastně žil s Hypolitou Gallatiovou a jejími dvěma dcerami v obci Mandaljeně nedaleko Kupari, nastalo pro malíře období klidu a rovnováhy. I tehdy však podnikal dlouhé a nebezpečné cesty Černou horou sám na koni až na turecké území do okolí Skadarského jezera.
Od konce šedesátých let se stala druhou inspirací jeho tvorby Bretaň. Tuto drsnou zemi poznal umělec již v padesátých letech, ale skutečně ji objevil až o desetiletí později. Bretaň byla v té době doménou silných osobností, kromě Corota také Daubignyho, Hueta a krátce rovněž Whistlera. I zde Čermák vstupuje do role dobrodruha objevujícího krajinu, moře a obyvatele venkova. Střídá svůj život v Paříži s dlouhými pobyty v Roscoffu v oblasti Finistere. Stává se znalcem skalnatého pobřeží nejen jako umělec, ale také jako lovec a rybář. V malém přístavním městečku na skutečném „Konci světa“ doufal také nalézt pro sebe a Hypolitu Gallaitovou trvalý azyl.
Jaroslav Čermák byl sice mužný atletický typ, ale zároveň byl velmi nervní a senzitivní. Pinkas jej výstižně charakterizoval jako do sebe uzavřeného a neustále připraveného k obraně. Od roku 1870, kdy v dubnu zemřela jeho matka, následovaly další nepříznivé rány osudu. V červenci roku 1872 umírá jeho bratr Josef a v září 1873 i jeho druhý bratr Jan. Časná umrtí mužů doprovázela Čermákův rod již po mnoho generací. Jisté je, že toto nepříznivé období umělcem hluboce otřáslo, vždyť ztratil v relativně krátkém čase celou svoji rodinu. V té době také konečně přichází uznání z rodné země, nabídka profesury na pražské akademii, kterou však odmítá, protože již nechce měnit směr a rytmus své umělecké dráhy. Krutě ho zasáhl v polovině sedmdesátých let také rozchod s Hypolitou Gallaitovou, přestože doufal, že se snad ještě usmíří – byl to tragický okamžik jeho polsedních let. Prožitá bolest prohloubila jeho zaobírání se smyslem života a zvýšila jeho malířskou senzitivnost až do symbolistních poloh.
Dílo Jaroslava Čermáka
Jaroslav Čermák začal v červenci roku 1847 studovat na pražské akademii. Revoluční události a několik cest, které vykonal v následujícím roce, však jeho studium předčasně ukončily. Jediným výsledkem byl obraz Márius na zříceninách Kartága vystavený roku 1849. Podle slov Viktora Barvitia se ničím nelišil od prací ostatních žáků.
V srpnu 1848, po návštěvě Purkyňů ve Vratislavi se paní Čermáková vydala se synem do Düseldorfu. V prosinci téhož roku pak definitivně rozhodla o jeho studiu v západní Evropě. V létě 1849 odjeli do Belgie, kde malířské akademické studium prožívalo renesanci zájmu o vlámské tradice a kde se pěstovala moderněji pojatá historická malba než na tehdejších německých školách. Jaroslav se shodou okolností dostal k Louisi Gallaitovi, orientovanému na francouzské malířství. Gallait poradil mladému umělci tutéž uměleckou dráhu, kterou prodělal sám, měl zůstat dva semestry na antverpské akademii, pobýt nějaký čas v Bruselu a poté se vydat do Francie. Gallait sám v té době jako pedagog nepůsobil, byl to člověk neobyčejhně uzavřený a nepřístupný – o to pozoruhodnější bylo, že se mladého Jaroslava ujal.
Čermákovo studium pokračovalo skutečně velmi rychle a podle přesného plánu. V Antverpách prošel umělec značně rozdílnými uměleckými vlivy, vliv četné řady jeho pedagogů můžeme vystopovat v jeho studijních pracích. V létě roku 1850 se Jaroslav Čermák vrátil do Bruselu a téměř celý rok pracuje pod přímým vedením Gallaitovým. V roce 1851 se v Belgii setkal s Antonínem Springerem a podnikají spolu cestu po belgických a holandských galeriích. Springer byl Čermákovým celoživotním přítelem, ale jeho vliv byl významný právě v této době, nejen v názorech na historii umění, ale také v názorech na sociální problematiku.
Jaroslavovy rané práce z období jeho studií na pražské akademii a počátečního období v Antverpách se zabývají především tématy zkázy a zániku. Márius na zříceninách Kartága, Lipanská bitva a další, zejména četné romantické krajiny, kde stav člověka splývá se stavem přírody. Tématem je krajina s motivem útěku či pohřbu. Již v roce 1851 se ale jeho obrazy projasňují barvitou paletou a temperamentní kompozicí. Zájem se rozděluje na náměty historické a žánrové, stále častěji se objevuje obraz moře jako náznak dalšího vývoje. Nesporně prvním úspěšným Čermákovým debutem byl obraz Slovanští vystěhovalci, spojující v sobě národní a sociální obsah. Nalézáme zde motiv rodiny pojatý s lidským sentimentem, pro Čermákovo dílo charakteristickým. Čermák se dále zabýval husitským obdobím a komponoval neobyčejně významné náměty. Umělec však rozhodně nebyl romantikem utíkajícím se do minulosti, ale historickými náměty reagoval na svoji součastnost. I po výtvarném zvládnutí mu byla historie pouze východiskem. Deputace Husitů na koncil basilejský, kde vidíme Prokopa Holého a Jana Rokycanu v čele, Přemysl Otakar II. před bitvou na Moravském poli a Žižka a Prokop Holý čtoucí písmo na válečném voze byly tehdy aktuálními kompozicemi a příležitostí vytvořit výrazné typy české historie, plné statečnosti a vysoké morálky.
Rovnoceným protějškem historických kompozic byl žánr ze současného života nazvaný Miseroni, tj. doslova ubozí, žebráci. Na obraze spatřujeme starého muže a mladou ženu s nemluvnětem. Jsou to lidé bez národnosti, ztracení a letargičtí. Obraz byl neobyčejně významný námětem i způsobem malby, která již odráží Čermákovu francouzskou zkušenost.
V roce 1852 se Čermák vrátil na delší dobu do Čech, aby zde přivítal a provázel svého učitele Gallaita a jeho paní. Pobyt mu přináší nové impulzy a náměty. Akvareloval tu drobný triptych paní Gallaitová v Čechách, jehož pravá část s Židovským hřbitovem a střed s výjevem venkovského dvora předznamenávají další Čermákovy práce z následujících let. K žánrovým obrazům vyjadřujícím vztah dětí a zvířat se rovněž vracel v mnoha obměnách, například v díle Mrtvý holoubek. Praha Čermáka inspirovala a orientovala také k nové oblasti české historie, k námětům z pobělohorských Čech, citlivě rezonujícím s tehdejšími poměry. Obraz Český básník Šimon Lomnický žebrá na pražském mostě patří mezi umělcova romantická díla. Zabývá se v něm osudem a posláním umělce ve společnosti, vztahem umělce a objednavatele. V Čermákově pojetí je to umělec zavržený, živořící v pobělohorské Praze. Čermák tu nepochybně napadá i osud umění současného a námět mu je záminkou k širším otázkám a rovněž k vylíčení jeho vlastní doby. Kompozičně je dílo dalším stupněm hledání tvaru a podoby figurálního obrazu. V době svého vzniku byl oceněn pro své malířské ztvárnění ve stylu francouzsko-belgické školy, která se viditelně lišila od domácí produkce. Obraz je první ze skupiny tří větších maleb, v nichž se po příštích pět let bude projevovat Čermákův zájem o pobělohorské Čechy. Mladý umělec nalezl novou oblast a s ní i nové problémy.
Další dílo Protireformace, s vyhrocenou protihabsburskou tendencí, má širší společenský záběr. Hlavním aktérem je slovanská rodina a motivem je násilné obracení na víru, drasticky vyhrocené ve skupině malých dětí. Čermák tu v prostoru naplněném postavami zkomponoval střetnutí dvou sil sevřených diagonálami jako světlem majáku. V tiché scéně je mnoho sentimentu i mnoho vyprávěného příběhu. Čermák tentokrát pracoval více se světlem než s barvou, dílo – nesporně hluboce promyšlené – představuje nejšířeji propracovaný lidový motiv v rámci Črmákovy historické malby.
Posledním námětem z pobělohorských Čech je Židovský hřbitov v Praze z roku 1858, obraz prodchnutý pražskou atmosférou a inspirovaný známým obrazem Jacoba van Ruisdaela z drážďanské galerie. Čermák zaplnil romantický námět vlastními reminiscencemi na návštěvu Hypolity Gallaitové v Praze před šesti lety. V rozsáhlé a hluboké figurální scéně jsou hlavním motivem první kroky dítěte, symbolizující budoucnost jeho národa v protikladu k hrobům jeho předků. Obraz byl však ve své době vnímán jen jako žánrová scéna z pražského gheta, kde pouze stromy na hřbitově dovolují jeho obyvatelům odpočinek a vydechnutí. To je ovšem pohled značně zjednodušující. Obraz byl v Čechách vystaven jen jednou v roce 1858, od té doby se nachází v zahraničí.
Mezi prvními Čermákovými pracemi v Belgii byla také Bárka na rozbouřeném moři, sepie namalovaná v Ostende v roce 1850. Kresba ilustrovala skutečnou příhodu, kdy se umělec spolu s Gallaitovými ocitl spolu s dalšími vyděšenými spolupasažéry v loďce zmítané vlnami. Zachytil zde velkou vzdutou vlnu, motiv, jenž se pak objevil v obraze Bouře na moři z roku 1855. Hlavními kvalitami Čermákových marín jsou především jeho barva a drobné detaily ztrácející se v šedi pozadí, tedy kvality, které můžeme spatřovat i na jeho figurálních kompozicích – jen těžko postřehnutelné, avšak o to úchvatnější.
V letech 1855 až 1857 namaloval umělec několik menších obrazů s námětem sedící dívky či rybářských chlapců spravujících sítě. Mnohé z nich zůstaly ve stádiu skici či tónované kresby. Poněkud jiné je dílo Děvčátko v kostele z roku 1855. Časté jsou také rabářské náměty, ve kterých převažují plavé tóny. Rybáři na lodi čtoucí evangelium a rybáři s dítětem (obě díla z roku 1857) naznačují, že malíř byl v bezprostředním kontaktu nejen s přírodou, ale i s lidmi, které zobrazuje. Čermák měl také ve Francii, Belgii i Holandsku četné možnosti studovat maríny starých mistrů a v počátečním období své tvorby také rád některá tato díla kopíroval. Jeho vlastní mořské a rybářské náměty jsou však bezesporu především výsledkem vlastního pozorování a prožitku.
V roce 1857 také Čermák vytváří mistrovsky komponovaný obraz Husité bránící průsmyk. Využil v něm poměrně neobvyklého formátu – značně širokého obdélníku, jakého použil již jednou dříve v obraze Miseroni. Obraz je ovládnut pevnou lineární kompozicí, vycházející z levého horního rohu a končící vpravo dole. Stejně silného dojmu však umělec dosahuje také harmonií velkých barevných ploch, které dostávají až heraldický charakter. Toto mistrovské dílo můžeme považovat za vrchol první etapy Čermákovy tvorby, ve které umělec dospěl k vlastnímu výrazu. Středem obrazu je autentická husitská pavéza, kterou Čermák objevil a získal ve Francii a později odkázal Národnímu muzeu. Umělec se také poučil na četných dílech z patnáctého století o způsobu tehdejšího odívání. Nakonec je ale vše podřízeno jeho vlastnímu výtvarnému záměru. Husité bránící průsmyk se pak na dlouhou řadu let, přesněji až do roku 1875, stali posledním umělcovým historickým obrazem.
Slovanské motivy a lidové prvky se objevovaly v Čermákových obrazech od roku 1851 v podobě jednotlivostí z dalmátských, slovinských a slovenských krojů. Zacházel s nimi z počátku spíše libovolně, v čisté podobě nenacházíme v raném období ani jeden autentický lidový kroj. Šlo snad pouze o navození národního charakteru u pláten, jejichž námětem byl ve skutečnosti spíše všeobecný obsah. Na Čermáka jistě zapůsobil Slovanský sjezd v Praze, k němuž dali impulz radikální demokraté. Jedním z účastníků byl také dr. Dušan Lambl, znalec archeologických, národopisných a jazykovědných památek Jihoslovanů, překladatel, který v Praze publikoval několik článků o Jihoslovanech. Lambl byl v Praze Čermákovi velmi seriózním rádcem před jeho cestou na slovanský Balkán v roce 1858.
Po celá padesátá léta byl slovanský Balkán sledován jako zájmová sféra několika mocností a slovanské země této oblasti se těšily v celoevropském prostoru značných sympatií. Čermákova cesta z roku 1858 se setkala s velkým zájmem. Její slovenskou část mu pomáhala připravit Božena Němcová a část balkánskou Dušan Lambl. Velmi bedlivě byl však Čermák sledován také pražským policejním ředitelstvím, které – a jistě právem – předpokládalo, že bude vedle cílů uměleckých plnit i politické úkoly. Čermák byl sledován po celou svou cestu na Slovensku i v Dalmácii a policejní dozor je ukončen až s jeho návratem do Paříže. Policejní zpráva poněkud nelogicky hovoří o malíři jako o nápadném člověku excentrického temperamentu, který není schopen převzít nějaké politické poslání.
Svou první cestu připravil Čermák již v Paříži. Byla jen jakousi první orientací v této pro něho nové oblasti zájmu, kam se v příštích letech vracel a která se stala prvořadým zdrojem zážitků a objevů a doživotní inspirací jeho díla. Z Prahy odejel přes Brno a Slovensko, dále do Budapešti a odtud do Chorvatska a Hercegoviny, Dalmácie a na Černou Horu, která tehdy bojovala s Tureckem o udržení nezávislosti. Tato nejjižnější slovanská země jej okouzlila ze všech nejvíc. Poznal ji v době hlubokých společenských proměn, kdy se takřka patriarchální řád měnil v novodobou společnost. Zastihl zde ještě tradiční společenské normy, nalezl zde lidové básnictví a epos. Objevil národní kroj, který nosil nejen prostý lid, ale také knížecí rodina. Setkal se také s nedotčenou, divokou přírodou, která tvořila velkolepý rámec charakternímu hrdinému lidu. Hlavní touhou tehdejší černohorské společnosti byla vůle k svobodnému životu národa i jednotlivce tváří v tvář násilí, které ji ohrožovalo. Uvědomme si, že Černá hora byla celá staletí vystavena tureckému nebezpečí v absolutním osamnění, což do značné míry formovalo celý charakter země i jejích obyvatel. Tento charakter a situace Černohorců do značné míry korespondovaly s romantickým pojetím života, s romantickým uměním a uměleckým názorem. Čermák nemusel vymýšlet romantická témata, velkou dávku romantiky teď měl přímo před svýma očima.
Zpět se vracel přes Zadar, Terst, Benátky a Milán do Francie. Není jisté, zda se na jih nevrátil ještě před svojí druhou delší cestou, kterou podnikl z Paříže opět přes Prahu v srpnu 1862. Tehdy dorazil na černohorské území v září 1862 právě uprostřed válečného konfliktu s Tureckem, sám se zúčastnil bitvy nedaleko hlavního města Cetyně a v lednu 1863 se vrátil do Paříže. Po krátké době, hned na jaře, odjíždí zpět na skutečně dlouhodobý pobyt, trvající až do jara 1865, na němž ho doprovázela i Hypolita Gallaitová se svými dvěma dcerami Amálií a Marií. Tento pobyt byl skutečně velmi šťastným a vyrovnaným obdobím v jeho životě.
Z první, poměrně krátké cesty si přivezl Čermák do svého pařížského ateliéru kromě řady předmětů národopisného charakteru také celou řadu skic. Vzniklo postupně deset velkých pláten na základě ještě čerstvých hlubokých zážitků z cesty. V čermákových obrazech se opakuje motiv matky s dítětem. Mezi nejlyričtější obrazy patří ty ze Slovenska. Slovenská matka na poli kojící dítě z roku 1859 a Kaplička v lese z let 1859 až 1860 ukazují uvolněné figurální kompozice v lůně přírody, malované plynulým rukopisem a paletou, která naznačuje souvislosti s barbizonskou školou.
K nejlepším dílům zobrazujícím typ slovenské ženy patří bezesporu Zrcadlo, ukazující matku se dvěma dětmi, namalované v roce 1862. Iluzívní motiv odrazu tváře v zrcadle je zde vtipně využit k dosažení nejsvětlejšího místa malby a vytvoření prostorových plánů světla a stínu. Obraz uzavírá tříleté období, kdy umělec vytvořil řadu nových a svérázných typů a je také jeho posledním obrazem ze Slovenska.
Čermák již svůj malířský výraz výrazněji nemění, je si jist svou prací. Černohorské a Hercegovské náměty jsou poněkud dramatičtější, ovšem vykazují tytéž postupy a stejné mistrovství. Žena psancova a Únos (Únos černohorky), obrazy z roku 1860, z nichž ovšem druhý známe pouze z kopie z roku 1865, jsou takovými dramatickými kompozicemi, kde umělec plně využil kontrastu ke zvýšení dramatického účinku zobrazované scény. Únos, kde nám spoutávané ženské tělo právem připomene Delacroixův obdobný motiv z obrazu Vraždění na Sciu, patří bezesporu k vrcholům Čermákova díla.
Čermákova produkce těchto let je nesmírně bohatá, je to období značného umělcova úspěchu a navázání obchodních styků s Goupilovou galerií, nejvýznamnějším obchodníkem s uměním té doby. Mnoho děl prodaných touto cestou se však dosud nepodařilo nalézt. Pro toto období Čermákovy práce je charakteristické, že téměř ke každému plátnu se dochovaly repliky v akvarelech či malbách drobnějšího formátu a grafice. Je tedy zpravidla těžké odlišit první provedení jednotlivého námětu, což je ještě ztíženo tím, že umělec své náměty často opakoval, přetvářel a znovu se k nim vracel.
Čermák také maluje četné portréty lidí ze svého okolí. Lambl jej inspiroval svým typem, maluje jej v herzegovském převleku jako Slovanského ráju. Okolo roku 1860 také umělec maluje svojí matku. Osobní přístup ke každému modelu můžeme dobře vidět na obrazech tří členů knížecí rodiny, které maloval v roce 1862 v Cetyni. Popisná síla Portrétu princezny Mileny a Portrétu vojvody Mirka Petroviče je plná realismu a současně obsahuje mnoho z tradičního umění. Oválný Portrét kněžny Darinky, třetí z této kolekce, ovládá naopak měkká křivka vycházející z profilu modelu.
Portrét Amálie Gallaitové, dokončený v srpnu 1863 v Dalmácii, je přes určitou zdrženlivost přece jen malován mnohem velkoryseji. Pozadí s pravoúhlými plochami tlumené červeně dává vyniknout postavě v zářivě bílém šatě. Výrazný profil jen podtrhuje individuální typ.
Za svého dvouletého pobytu v Černé hoře Čermák stále prohluboval svou známost lidu a krajiny. Pro toto období nelze sestavit tak souvislou řadu maleb jako pro léta předcházející. Postupně zde krystalizují změny v řadě obrazů spíše studijního typu, v krajinářských studiích a kresbách, které volně souvisejí s většími obrazy. K docenění skutečného dosahu Čermákova díla jsou četné studie a kresby předcházející velká díla důležitým vodítkem. Takové studie známe k většině rozhodujícím obrazům tohoto období, tedy z roku 1865, kterými jsou Černohorská domácnost a Černohorský glavar. Monumentální žánrové scény jsou syntézou dosavadního umělcova poznání.
Černohorská domácnost je bezesporu nejsložitějším obrazem, který umělec v této zemi namaloval. Ikonograficky jde o velmi zajímavé a promyšlené dílo, spojující motiv matky ukládající dítě do kolébky se třemi ženami představujícími tři lidské věky – dívenku, mladou ženu a stařenu. Celou kompozici prostupuje přísný řád, hlavním motivem je světlá postava matky, na vertikální vlnovce jsou v různém postoji při své práci zachyceny ostatní ženy. V obraze jsou rozmístěna různá zatiší. Zvláštní naléhavosti dosahuje umělec v postavě dívenky upřeně hledící na diváka. Přes zřejmou kompoziční promyšlenost působí obraz přirozeným dojmem. Nadto je malba sama o sobě hutná a zralá, v tomto ohledu je ještě silnější než na obraze Černohorský glavar, i když tento obraz je jinak dílu adekvátním protějškem.
Léta 1865 až 1867 prožil Čermák v Itálii zcela sám, po období bohatých zážitků předchozích let nastala v jeho životě doba uklidnění a koncentrace na několik větších děl. V tomto období navazuje především na svůj pobyt v Černé hoře snad s výjimkou obrazu Italská campagna, ve kterém ztvárnil římskou ruinu na pozadí hor. Strohá vertikalita této kompozice předznamenává do jisté míry celé toto období umělcovy tvorby.
Od roku 1858 prochází celým dalším Čermákovým dílem tvorba s jihoslovanskými náměty jako jeho základní a typická součást, přičemž i tato má svá specificky vymezená období. V letech 1866 až 1870 vychází z bezprostředního prožitku, ale obrazy už provází rozsáhlejší a složité epické ztvárnění a dílo má tendenci ke stylu. Kořist válečná z roku 1868, umělcův vůbec největší obraz, nebo Zajatkyně z roku 1870 rozvádějí atraktivní námět únosu hercegovských a černohorských dívek do zajetí. Jako souvislý příběh maluje Čermák několik obrazů takového únosu jako jednotlivá zastavení, jako cyklickou epopej slovanských žen. Kořist válečná je prvním zastavením vysoko v horách u turecké pevnosti, Zajatkyně jsou pak dalším zastavením na břehu zátoky. Charakter postav se mění, odpor přemáhá zoufalství a odevzdání. Posledním obrazem této cesty je obraz Černohorky v harému, který sice známe až z roku 1877, který byl ale nepochybně skicován a také namalován v tomto období, ovšem ve formátu na výšku.
Posledním obdobím Čermákov tvorby jsou pak sedmdesátá léta devatenáctého století. Jeho dílo se v nich větví na několik oblastí. V závěru života Čermák střídá jihoslovanské náměty s obrazy z bretaňského přístavního městečka Roscoffu, kam od konce šedesátých let pravidelně jezdíval na dlouhé letní pobyty, a s náměty historickými. Nikoli okrajově se také věnuje realistickému umění – krajině, zátiší a portrétu. V obraze Marína z Roscoffu vrcholí jeho krajinářské studie a je jistě nejlepší krajinou, kterou nám umělec zanechal. Má stejný formát jako Italská campagna i Černohorské skály, formát krajiny. Umělec nám zde představuje uvolněnou suverénní malbu s lehkostí slučující všechny výrazové složky. Víme, že Čermák obdivoval Corota a jistě by mu zalichotilo, že jeho nejlepší krajina je historiky umění přirovnávána a srovnávána s dílem jeho oblíbeného umělce. Zajisté právem.
Roscoff, který se stal umělci druhým domovem, zanechal však stopy i v dalších umělcových dílech. V tomto období maloval několik menších obrazů marín, Dvoreček v Roscoffu a rovněž se vracel k rozsáhlejšímu obrazu Život na pobřeží Roscoffu.
V sedmdesátých letech maloval Čermák obrazy, které můžeme právem považovat za syntézu jeho lidských a uměleckých zkušeností. Jeho tvůrčí proces dosáhl velkého rozpětí a umělec plánoval nové projekty, i když si uvědomoval, že nebude mít dost sil k jejich realizaci. Zvláštní místo zaujímal v tomto období Raněný Černohorec. Obraz je zajímavý svým vznikem. V sedmdesátých letech se Čermák vracel k některým námětům ze skicáře z roku 1859, aby je šíře rozpracoval v obrazech. Čermák v tomto díle použil ne jednu, ale hned několik skic z tohoto skicáře. Ještě v roce 1872 píše, že pracuje na rozsáhlém obraze s dvaceti postavami, rovněž píše o skutečné události, které byl svědkem v Černé hoře, kdy černohorské ženy nesoucí střelivo potkávají skupinu raněných. V roce 1873 tedy Čermák dokončuje finální verzi obrazu, zde však nalézáme postav pouze osmnáct. Jeho obraz měl velký úspěch na pařížském Salonu. Zájemci o koupi si po dohodě s Čermákem objednali jeho zmenšenou repliku, která však nedosahuje kvality originálu a můžeme ji dnes vidět v pražské Národní galerii. V konečné verzi kompozičního řešení se stala hlavním motivem skupina raněných, před nimiž se Černohorky s úctou sklánějí. Dominantou se staly dvě vlnité linie obou proudů postav, které zjemnily vertikální kompozici a ostré přímky skal. Popředí namaloval Čermák uvolněně, velkými tahy dekorativně zdůrazňujícími obrysy. Stopy takovéhoto způsobu malby nacházíme i v Zátiší z Rscoffu ze stejné doby.
Raněný Čerohorec není však jediným obrazem s jihoslovanským námětem z tohoto období umělcovy práce. Stejně tak významný je i obraz Bosna 1877, namalovaný pod dojmem nového povstání v bosně roku 1875, nebo obraz Dalmatská svatba, na níž zachtil lidovou veselici celé vesnice se starým zvykem unášení nevěsty.
Čermák se rovněž po dlouhých letech vrátil k historické malbě. Obraz Husité před Naumburkem dokončil roku 1875 po celé řadě studií a drobnějších děl. Je tak po dlouhé době prvním a zároveň zcela posledním velkým historickým plátnem umělce.
Pro svůj zcela poslední obraz zvolil Čermák opět jihoslovanské téma. Obraz objednala Společnost vlasteneckých přátel umění a České muzeum. Čermák navrhl téma sám. Ještě před zadáním zakázky naskicoval velký karton v životní velikosti a pak měl jako podklad pro objednávku připravit pro muzeum náčrt. Dělal to velmi nerad, neboť obvykle maloval přímo na plátno a velikost obrazu upravoval přímo při práci. Objednané dílo mělo mít přibližné rozměry 5 × 4 metry. Známe Čermákův vlastní popis tohoto nikdy nedokončeného díla. Výjev měl být tentokrát uzavřen v ruinách polorozbořeného domu, kde „v prvním plánu se tiskne půl tuctu zajatých dívek jedna ke druhé, ponořeny v rohu ruiny, vlevo nahoře se objevuje derviš kazatel, jsou to nepopsatelné typy musulmanského fanatismu, procházející mohamedánskými zeměmi, žijí v hadrech, putují, aby zničili nevěřící a schvalují všechny ukrutné činy. Kreslil jsem je, tento prošel Indií...“.
Akvarel tohoto obrazu zůstal bohužel jediným svědectvím rozsáhle založené kompozice a spolu se studiemi i dokladem Čermákových uměleckých ambicí v samém závěru jeho díla. Obraz již nezačal malovat. O své nervové a srdeční chorobě se umělec poprvé zmínil v červnu 1876 a podlehl jí po těžkém zápalu plic v dubnu roku 1878 – umírá tedy předčasně, ve svých sedmačtyřiceti letech.
Literatura:
Věra Soukupová, Jaroslav Čermák, Praha 1981