Vasilij Ivanovič Surikov (12. (24.) ledna 1848, Krasnojarsk – 6. (19.) března 1916, Moskva) byl slavný ruský malíř, mistr žánru velkých historických obrazů, s dokonalým a precizním rukopisem. Je považován za jednoho z představitelů typicky ruského klasického malířství.
Vasilij Surikov se narodil 12. ledna 1848 ve městě Krasnojarsk ve staré kozácké rodině. Pokřtěn byl v krasnojarském chrámu Všech svatých hned následujícího dne.
Kozáci byli především svobodnými vojáky, takže i Surikovův rod se pyšnil významnými vojenskými tradicemi. Vojákem byl i Surikovův dědeček Vasilij Surikov (zemřel v roce 1854), přičemž dědečkův bratranec Alexandr Surikov byl atamanem (náčelníkem) Jenisejského kozáckého pluku. O jeho síle a odvaze se v Surikovově rodině vyprávěly celé legendy. Konečně i Surikovův dědeček z matčiny strany Vasilij Torgošin byl voják a sloužil jako setník v Turuchansku.
Surikovův otec Ivan Surikov byl školním inspektorem. Umělcova matka Praskovja Fjodorovna (rozená Torgošinová) se narodila 14. října 1818 v kozácké vesnici Torgošino u Krasnojarsku.
V roce 1854 byl otec pověřen státní službou v obci Suchoj Buzim (nyní Suchobuzimskoje, Krasnojarský kraj) a celá rodina i s malým Vasilijem se přestěhovala na venkov. Osmiletý Vasilij se vrací do Krasnojarsku, aby zde studoval nejprve farní školu u chrámu Všech svatých a od roku 1858 započal studium v místní Újezdní (okresní) střední škole.
V následujícím roce 1859 umírá jeho otec na tuberkulózu a matka se s dětmi stěhuje zpět do Krasnojarsku. Se smrtí otce se zhoršuje také finanční situace rodiny. Peníze nestačí, a tak se matka rozhodla pronajímat část svého domu.
Vasilij Ivanovič Surikov začal kreslit již v raném dětství, a od mala se u něj projevoval výrazný talent a schopnost pozorování. Jeho prvním učitelem, který mu poodhalil mnohé znalosti a tajemství malířského umění, byl Nikolaj Grebněv, učitel kreslení na základní škole v Krasnojarsku. Z těchto mladých let se nám dochoval pěkný akvarel „Vory na Jeniseji“ z roku 1862, uchovávaný dnes v muzejním domě V. I. Surikova v Krasnojarsku.
Po dokončení Okresní školy začal Surikov pracovat jako státní úředník. Byl všestranně talentovaný, nejen umělecky, ale i v ostatních oborech studia. Jeho rodina však na tom bohužel nebyla finančně tak dobře, aby si mohla dovolit zaplatit jeho další vzdělávání na střední škole, natož umělecké studium v hlavním městě.
Tak jako v mnoha jiných podobných případech, rozhodla o Surikovově kariéře v podstatě náhoda. Surikov neustále kreslil a tak se jednoho dne dostaly jeho kresby nedopatřením spolu s úředními listinami do rukou samotného gubernátora Jenisejské gubernie P. N. Zamjatnina. Guvernér byl nalezenými kresbami nadšen a rozhodl se získat pro mladého umělce prostředky na další studium. Skutečně také našel vhodného sponzora, místního podnikatele P. I. Kuzněcova, který se rozhodl financovat mladíkovo studium na Akademii výtvarných umění v Petrohradě.
Jedenáctého prosince 1868 odjel s požehnáním svého mecenáše Kuzněcova z Krasnojarsku do Petrohradu. Nemohl však ihned vstoupit na akademii, aniž by nejprve složil předespané zkoušky. Musel tedy čekat na jejich termín. Od května do července proto studoval na škole kreslení petrohradské Společnosti pro povzbuzení umění. Na podzim roku 1869 pak konečně složil předepsané zkoušky a stal se posluchačem akademie. Následujícího roku byl přijat jako řádný student.
V letech 1869 až 1875 studoval Surikov na Petrohradské akademii pod vedením Pavla Čisťjakova. Jeho studium bylo poměrně úspěšné a jeho talent a píle byly mnohokrát oceněny. Během studia získal za své práce celkem čtyři stříbrné medaile a několik peněžních cen, tedy obdoby dnešních stipendií. Pro velkou pozornost, kterou věnoval kompozici a rozvržení obrazu, si od svých vrstevníků i pedagogů vysloužil přezdívku „Kompozitor“.
První velkou samostatnou práci z roku 1870 nazvanou „Pohled na památník Petra I. na Senátním náměstí v Petrohradě“ věnoval umělec svému mecenáši P. I. Kuzněcovovi (dnes dílo můžeme nalézt v Surikovově krasnojarském muzeu umění). V létě roku 1873 přijíždí Surikov do svého rodného města, aby zde studoval přírodu. Byla to jeho první návštěva domova od jeho odjezdu do Petrohradu v roce 1868. Při této příležitosti navštěvuje také Chakassko, kde bydlí u zlatých dolů náležejících jeho mecenáši. V roce 1874 daroval umělec Kuzněcovovi další svůj velký obraz „Milosrdný samaritán“, za který získal malou zlatou medaili, tedy vlastně nejvyšší ocenění, kterého na Petrohradské akademii dosáhl. Čtvrtého listopadu roku 1875 ukončil Vasilij Surikov Akademii s titulem umělce první třídy.
Surikov tehdy také získává svou první významnou zakázku. Byl pověřen vytvořením čtyř nástěných maleb na téma Všeobecných sněmů pro chrám Krista Spasitele v Moskvě. S pracemi na návrzích započal nejprve v Petrohradě a teprve v roce 1877 se přestěhoval do Moskvy. V Moskvě však umělec neměl vlastní dům či byt, často se stěhoval z podnájmu do podnájmu nebo bydlel po hotelech. Neustále snil o tom, že se natrvalo vrátí do Krasnojarsku, kam v této době také často cestoval a trávil zde každé léto.
V roce 1878, tedy přesněji 25. ledna tohoto roku, se Surikov oženil. Jeho manželkou se stala Jelizaveta Augustovna Šare (různé prameny uvádějí různý způsob zápisu jejího příjmení). Její matka Marie Alexandrovna Šare byla příbuznou (pravděpodobně neteří) děkabristy Petra Nikolajeviče Svistunova. Surikov měl se svojí ženou dvě dcery, Olgu (1878–1958) a Jelenu.
Ve stejném roce 1878 začal umělec pracovat na svém velkém a slavném obraze „Jitro střelecké popravy“. Obraz byl dokončen v roce 1881. V roce 1881 se také připojl ke společnosti „peredvižniků“, sdružení, které pořádalo putovní výstavy umění po celém Rusku.
V roce 1883 odkoupil známý ruský mecenáš umění a sběratel Pavel Treťjakov od umělce jeho práci „Menšikov v Berezově“. Vasilij Surikov tak získal potřebné prostředky na vytouženou zahraniční cestu. Navštívil postupně Německo, Itálii, Francii a Rakousko, kde studoval zejména staré monumentální umění. Hodně času věnoval především uměleckým sbírkám v Drážďanech a v pařížském Louvru.
Již předtím, někdy v roce 1881, vytvořil první skicy k zamýšlenému obrazu „Bojarka Morozovová“. Po návratu ze zahraničí v roce 1884 již začal pracovat na tomto díle, které ho velmi proslavilo. Vyprávění o Morozovové slyšel malý Vasilij od své tety, u níž žil za svého studia na základní škole v Krasnojarsku. Umělec dlouho nemohl najít vhodnou tvář, jejíž rysy by použil pro ztvárnění obličeje bojarky Morozovové. Nakonec mu posloužila jiná z jeho tet A. V. Torgošinová, jejíž manžel se již předtím objevil na obraze „Jitro střelecké popravy“. Rovněž mnozí další Surikovovi krajané byli rozpoznáni na jeho obrazech.
Bojarka Morozovová byla vystavena na XV. výstavě „peredvižniků“ v roce 1887. Tohoto roku přijíždí umělec také jako obvykle domů do Krasnojarsku, kde je svědkem vzácného úkazu. Osmého srpna 1887 pozoruje a kreslí úplné zatmění slunce. Kresba je dnes uložena v Umělecké galerii ve Tveru.
Ve stejném roce 1887 se také Surikov začíná věnovat portrétování. Jedním z jeho prvních dochovaných portrétů je portrét jeho matky a další, představující umělcova bratra (oba z roku 1887).
Osmého dubna 1888 umírá Surikovova manželka. Na začátku léta 1889 se umělec spolu s oběma dcerami přestěhoval do Krasnojarsku, kde zůstali až do podzimu 1890. Zde umělec maluje obraz „Dobytí (zajetí) sněhového městečka“. Námětem je stará ruská masopustní hra, jejímž cílem je zmocnit se městečka – hradu postaveného ze sněhu.
Tuto hru zřejmě Surikov vídal jako chlapec v rodné vesnici své matky Torgošino a podnět k namalování obrazu mu dal jeho starší bratr Alexandr, jenž je také na pravé straně plátna vyobrazen. Můžeme zde také najít například Jekatěrinu Račkovskou, manželku krasnojarského lékaře a Surikovova přítele. Modelem k davu vesničanů stála celá tehdejší vesnička Bazajcha.
Tento obraz obdržel medaili na mezinárodní výstavě v Paříži v roce 1900, a tak vesničané, kteří stěží kdy byli dále než v Krasnojarsku, oslnili metropoli světového malířství.
Na Sibiři Surikov studoval život původních domorodých národů, Vogulů, Osťjaků a Chakasů. Rovněž cestuje po blízkém i dalekém okolí okouzlen krásou neposkvrněné sibiřské přírody. V roce 1891 začíná pracovat na dalším významném obraze zachycujícím událost z ruských dějin „Dobytí Sibiře Jermakem Timofejevičem“. První studie k tomuto obrazu vytváří umělec na řece Ob. V létě roku 1892 znovu pobývá ve zlatých dolech I. P. Kuzněcova v Chakassku. Skicuje tváře místních obyvatel, Chakasů a sibiřských Tatarů. Udělá velké množství skic, než konečně nachází ten správný typ pro tvář Jermaka.V následujícím roce 1893 pokračuje Surikov v práci na obraze „Dobytí Sibiře Jermakem Timofejevičem“ mezi kozáky na jihu Ruska, v okolí řeky Don. Dílo je definitivně dokončeno roku 1895.
V říjnu 1895 začíná Surikov koncipovat obaz „Suvorov překračuje Alpy“. Prvním modelem pro Suvorova se stal vysloužilý důstojník kozáckého pluku Fjodor Spiridonov, vzdálený umělcův příbuzný. Tvář, kterou nalézáme v definitivní verzi obrazu, patří však jinému obyvateli Krasnojarska, Surikovovu učiteli zpěvu Grigoriji Nikolajeviči Smirnovovi. Smirnov také vlastnil bílého koně, jenž na obraze nese slavného vojevůdce.
V létě roku 1897 Surikov navštívil rovněž Švýcarsko, aby studoval alpskou krajinu, kterou zachytil v pozadí scény. Umělec dílo dokončil v roce 1899, tedy v roce stého výročí Suvorovova italského tažení. Obraz byl s velkou slávou vystaven v Petrohradě i Moskvě a byl poté zakoupen samotným ruským panovníkem.
Již od roku 1887 se Surikov zabýval dalším historickým tématem, avšak práce na obraze „Stěpan Razin“ započaly až v roce 1900. Skicy a studie vytvářel malíř opět na Sibiři a na Donu. Modelem k Stěpanu Razinovi stál pravděpodobně další Surikovovův rodák Ivan Stěpanovič Savenkov, případně jeho syn Stěpan Ivanovič.
V roce 1907 se Surikov stal členem Svazu ruských umělců a opustil řady „peredvižniků“. Souběžně se Stěpanem Razinem maluje několik dalších obrazů. Po seznámení se s knihou N. Ogloblina pojednávající o Krasnojarské vzpouře (vydané v Tomsku v roce 1902) se rozhoduje namalovat obraz s tímto námětem a názvem „Krasnojarské povstání roku 1695“. Ostatně, této kozácké vzpoury se zůčastnili v letech 1695 až 1698 přímí Surikovovi předkové.
Některé další započaté obrazy z této doby zůstaly však již nedokončeny. Naopak dalším z dokončených pláten je „Návštěva carevny v ženském klášteře“, kde pro hlavní postavu stála modelem umělcova vnučka Natalia Končalovská.
V roce 1910 se svým zetěm, otcem Natálie Petrem Končalovským, navštěvuje Španělsko. V tomtéž roce byla z jeho iniciativy v Krasnojarsku otevřena Umělecká (kreslířská) škola. Surikov sám věnoval škole potřebné pomůcky pro výuku.
V dalších letech se pak v rodném městě a jeho okolí věnuje především malování krajin. V roce 1915 absolvuje léčebný lázeňský pobyt na Krymu. Vasilij Ivanovič Surikov umírá v Moskvě na srdeční chorobu 6. března 1916. K poslednímu odpočinutí je uložen vedle své manželky na Vagaňkovském hřbitově v Moskvě.
Literatura:
Евдокимов И. В., Суриков, 1933.
М. М. Алленов, „Василий Суриков“, in: Суриков В. И. Альбом, Мoskva 1960.
Суриков В. И. Альбом, Мoskva 1963.
Кеменов В. С., Историческая живопись Сурикова. 1870—1880-е гг., Мoskva 1963.
Суриков В. И. Письма. Воспоминания о художнике, Leningrad 1977.
Машковцев Н. Г., В. И. Суриков, Мoskva 1994.
Шанин В. Я., Суриков, или Трилогия страданий, Мoskva 2010.