Vilmos Aba-Novák (5. března 1894 – 29. září 1941) byl maďarský malíř a grafik. Byl ojedinělým zástupcem moderního umění ve své zemi, zejména moderní monumentální malby. Byl také slavným autorem fresek a nástěnných maleb v maďarských kostelech, zejména v Szegedu a Budapešti. Těšil se přízni mecenášů z řad uherské šlechty, pod jejichž patronací pracoval po celý život.
Novák se narodil 5. března 1894 v Budapešti, kde rovněž zemřel. Jeho otcem byl Gyula Novák a matkou Rosa Waginger pocházející z Vídně.
Po absolutoriu na umělecké škole pracoval Novák až do roku 1912 pod vedením Adolfa Fényese. Mezi léty 1912 a 1914 studoval na Vysoké škole výtvarných umění (Akademie) v Budapešti. V průběhu první světové války absolvoval vojenskou službu v rakousko-uherské armádě na východní frontě. Po skončení války započal studia kresby u Viktora Olgyaie. Aba-Novák se v této době zajímal především o život v cirkusech a o lidové zábavy, trhy a veselice, které se v jeho raných obrazech objevují nejčastěji. V jeho pracích nacházíme četné inspirace soudobým západním uměním, zejména jeho živé barvy připomínají německý expresionismus a italské novocento.
Mezi léty1921 a 1923 trávil čas se skupinou umělců v Szolnoku a v Baia Mare (Nagybánya) v Rumunsku. V dějinách umění se někdy dokonce mluví o škole z Baia Mare. První větší samostatnou výstavu pak absolvoval v Budapešti v roce 1924.
Pozvolna se stal známým a uznávaným umělcem. Získal také stipendium Maďarské akademie na pobyt v Římě, kde pracoval v letech 1928 a 1930. Stal se také proslulým představitelem tzv. římské školy v maďarské malířství.
Jako věřící člověk Aba-Novák namaloval rovněž mnoho fresek pro římskokatolické kostely ve městech Jászszentandrás a v Hosok Kapuja (odkud známe slavnou Bránu hrdinů připomínající oběti první světové války) a v Szegedu (zde byly jeho fresky po druhé světové válce zabíleny vápnem – obnoveny byly až v letech 1986 a 2000).
Umělec dále pracoval na freskách v mauzoleu svatého Štěpána v Székesfehérváru a v kostele ve Városmajoru v Budapešti.
Jeho práce pro církev, přestože si zachovává moderní charakter, je plná upřímné víry a pokory. Po celý umělcův život se, jak se zdá, opakují jeho vzpomínky na hrůzy světového konfliktu. Aba-Novák se tak stává jedním z významné řady umělců reflektujících toto nesmyslné krveprolévání.
Mimo to malíř také pracoval na některých zakázkách maďarské vlády. Získal Velkou cenu na světové výstavě v Paříži v roce 1937 a v roce 1940 na slavném Bienále.
Od roku 1939 byl rovněž pedagogem na Vysoké škole výtvarných umění (Akademii), kde působil až do své smrti v roce 1941.
Literatura:
Ybl Ervin, Aba-Novák Vilmos művészete, Magyar Művészet, 1931.
Molnos Péter, Aba-Novák a „barbár zseni“, Debrecen: MODEM 2008.
Molnos Péter, Aba-Novák, Budapešť, 2006.
Gerevich Tibor, Aba-Novák Vilmos 1894–1941, Szépművészet, 1941.
Enciklopedia Britannica Hungarica 2005.
Bizzer István, Aba-Novák Vilmos, Magyar Nemzeti Galéria, 2009.
Salamon Konrád, A csonka ország, Budapest: Magyar Könyvklub-Helikon Kiadó, 1998.