Zdeněk Burian (11. února 1905 Kopřivnice – 1. července 1981 Praha) byl český malíř a ilustrátor dobrodružných knih. Proslul zejména svými paleontologickými rekonstrukcemi provedenými společně s profesorem Josefem Augustou.
Zdeněk Burian, vlastním jménem Zdeněk Michael František Burián, se narodil 11. února 1905 v Kopřivnici na Moravě ve stavitelské rodině matky Hermíny a otce Karla Buriánových. Během svých prvních školních let se společně s rodiči několikrát stěhoval (Štramberk, Brno, Kopřivnice). Jak se můžeme dočíst v mnoha biografiích, Zdeněk nepatřil zrovna mezi průbojné hochy, ale raději se uzavíral do vlastního světa. Již z mladého věku deseti let se dochovaly jeho skicy, které zachycují přesné studie zvířat a rostlin. Jeho nevšední talent záhy rozpoznal kopřivnický pedagog, který se sám věnoval malbě, Adolf Pítr-Bartoň. V roce 1919, když Zdeněk dochodil měšťanskou školu v Kopřivnici (s výbornými výsledky, jen hudební a tělesná výchova mu činily obtíže), právě pan učitel Bartoň přemlouval Burianovy rodiče, aby Zdeněk pokračoval ve studiu v Praze, nejraději na UMPRUM. Ačkoliv otcova představa o Zdeňkově budoucnosti byla jiná a Karel Burián si spíše přál, aby se jeho syn věnoval lesnickému povolání, dostal se nakonec Zdeněk díky přímluvám své matky do Prahy k malíři Gothovi.
Bohužel zde musíme vzpomenout pozdější často velmi chladné vztahy mezi umělcem a jeho matkou, jíž často vyčítal, že se narodil brzy po bratrovi, a proto byl v dětství slabý a přecitlivělý. Jak je známo, jeho straší bratr Karel byl kurážný a dravý spíše po otci, zatímco Zdeněk měl snivou a romantickou povahu po své matce.
Po setkání Zdeňka Buriana, absolventa měšťanky, s malířem Gothem a profesorem Švabinským, který potvrdil jeho talent, a dokonce doporučil nikoli UMPRUM, ale rovnou Akademii, absolvoval Zdeněk Burian přijímací zkoušky na tuto nejprestižnější pražskou uměleckou školu. Ve zkušební komisi posuzovali jeho dílo, představující dva portréty, Max Švabinský, Vojtěch Hynais, Vlaha Bukovec a Jakub Obrovský. Porota se shodla, že se Zdeněk Burian stane členem akademické půdy, a to hned jako posluchač druhého ročníku. To byla samozřejmě velká poklona Burianovu talentu, možná to mohla být i určitá výhoda, ale sám Burian tuto skutečnost vnímal trochu jinak: „Bylo mi čtrnáct let a mým kolegům na Akademii bylo kolem dvaceti, takže byli o šest a taky o osm let starší. Pochopitelně mě přezírali, nedružili se se mnou, a tak začala moje osamělost, která určila můj život až podnes.“ Na konci druhého ročníku mohl být mladičký student se svými výsledky velice spokojen, jak dokládá jeho tehdejší vysvědčení, malba i kresba velmi dobré, ale ve třetím ročníku se dostavují první problémy. Vážnějším problémem byl jakýsi konflikt související s výstavou prací studentů, který byl doprovázen i těžkými existenčními problémy. Zdeněk Burian se musel o sebe v Praze postarat sám a sám se také z větší části živit. A snad právě tato skutečnost znamenala konec pro akademický život Zdeňka Buriana, který ve třetím ročníku studium ukončil a začal si hledat práci, která by ho uživila a zároveň bavila.
V roce 1921 navštívil Zdeněk Burian prodejnu Ústředního dělnického knihkupectví a nakladatelství v Hybernské ulici v Praze. Za pultem knihkupectví byl v té době vedoucí prodejny pan Hubert Navrátil, který na toto setkání vzpomínal: „Vidím před sebou, jako by to bylo včera, asi šestnáctiletého červenolícího mladíčka, který nesměle vešel do prodejny. Pod paží držel modré desky. Po obvyklém přivítání a dotazu, co by si přál, pohledný mladíček se ještě více začervenal. Odpověděl, jestli bychom nepotřebovali něco namalovat. Ptal jsem se ho, zda má s sebou nějaké ukázky svých prací. Položil na pult modré desky a já si prohlížel jeho kresby tuší, znázorňující cowboye, černochy, dobrodruhy. Vše odpovídalo jeho mladému romantismu. Po prohlédnutí několika kreseb jsem zjistil, že jsou přes jeho mládí velmi zdařilé, realisticky vypracované.“ Právě náměty cowboyů, dobrodruhů a správných hochů byly Burianovi velmi blízké díky jeho oblíbeným spisovatelům. Ne nadarmo se říká, že snad právě díky Jaroslavu Foglarovi a Ernestu Thompsonu Setonovi přežil v takřka nepřátelském městě, Praze, kde si často posteskl, že je mu zatracená zima a dostává se mu mizerné stravy. U svých oblíbených autorů čerpá Zdeněk Burian sílu, inspiraci i uspokojení. Po konzultaci s ředitelem nakladatelství panem Antonínem Svěceným, se rozhodli Zdeňkovi Burianovi zadat zpracování obálek a ilustraci textu některých tzv. ležáků. Jeho kresby vzbudily mezi čtenáři obrovský zájem, a tak Burian dostává od nakladatelství stále další, ovšem také lukrativnější zakázky. Tehdy začal Burian plnit svůj čas prací, která ho bavila a která byla i dobře zaplacena. Bohužel, jak se dozvídáme od pamětníků, hned první výplata, která ho ohromně potěšila a o níž ve chvíli předání věřil, že vše vyřeší, u něj nezůstala dlouho. Po cestě z nakladatelství do pronajatého bytu na Letné mu otrlí kapsáři v tlačenici utrhli kapsu jeho chatrného zimníku a celou výplatu mu ukradli. To Buriana velice zarmoutilo a snad se dostavily i jeho prudké reakce, kterými byl znám – lítost, vztek, beznaděj... Avšak nejen vzhledem ke své existenční situaci, ale velké píli a chuti do práce se ihned pustil do dalších ilustrací. Z pohledu dnešní kritiky a hodnocení děl Zdeňka Buriana musíme podotknout, že prvotní ilustrace vykazují míru nezkušenosti a stav hledání vlastního výrazu. Především kvašové kousky nevybočují díky křečovitě zachycenému pohybu, strnulým a dramatickým výrazům ve tváři i anatomické nepřesnosti z tehdejšího průměru. V této době ještě Burian neumí využít všechny výtvarné možnosti kvašové techniky, převládá popisnost bez vypíchnutí podstatného, chybí jemné stíny a hra světelných záblesků. To ale všechno přinesl další čas a vývoj, který lze v Burianových ilustarcích dobře sledovat.
Jak se umělcova finanční situace zlepšovala, mohl se i více věnovat trampingu, se kterým se seznámil okolo roku 1919. Tehdy začal s partou svého přítele Čeňka Zahradníčka jezdit do přírody a na podzim 1920, v jeho nejoblíbenější roční době, si postavili první vlastní chatu v povodí dolní Sázavy. Kromě této „osady Arizona“, jak si své útočiště pojmenovali (jež bohužel někdo později podpálil), navštívil většinou se svým kamarádem Zahradníčkem i proslulé osady Montana na Berounce, Tornádo na Kazíně a další. V této době si vysloužil Zdeněk Burián svou přezdívku – Burka. Časy trampingu měl velice rád, jak doznává v rozhovoru: „Příroda má nesporně zušlechťující vliv na člověka. Trampování mělo velkou cenu i pro mne jako malíře. Každý den ráno jiný les, vidět přírodu od rozbřesku až po západ slunce, vidět ji v noci. Dokonale jsem toho využil v práci.“ Roku 1922 se na pozvání jeho přítele T. S. Šinály rozjel na tříměsíční pobyt na Slovensko mezi Cikány u pohraniční řeky Ipeľ. Později, v roce 1926, navštívil Slovensko ještě jednou, společně se Zahradníčkem. Obou svých pobytů využil k malování, skicování, zachycení tamější přírody, atmosféry, kultury a poznání charakteru lidí. Další jeho delší zahraniční cesta, a zároveň poslední, což se zdá být naprosto neuvěřitelné vzhledem k jeho dílům, které zachycují výjevy z celého světa, byla spojena s rodinnou dovolenou v Itálii.
Jednoho dne byla v Burianově trampské partě představena nová členka, jež pocházela z Prahy, žila s rodiči na Táborsku a která vypadala téměř jako pravá indiánka – jmenovala se Františka Loudová. Její vnitřní krása pronikající do zevnějšku očarovala mnohé, ale nejvíce Zdeňka Buriana, který se s ní dne 14. února 1927 na Vinohradech oženil. V té době se stal Zdeněk Burian také otcem a Františka matkou – v jeho dvaadvaceti letech a jí jako třiadvacetileté se narodila dcera Eva. Z jejího pozdějšího vyprávění se dozvídáme o mnoha zážitcích s rodiči – popisuje velice spokojené dětství a velkou úctu, spolehlivost a důvěru mezi všemi členy rodiny. Často vzpomíná na společné chvíle, kdy si zpívali – Zdeněk Burian často brával do rukou kytaru a přehrával nejrůznější písně, od lidových až po moderní anglické. Mezi jeho nejoblíbenější patřil Rebesonův repertoár – povídali si, četli, hráli se psem, jezdili na koních, na výlety k prarodičům i do trampských osad.
Důležitou osobností v umělcově životě byl přední český geograf meziválečného období PhDr. Stanislav Nikolau, který již v mládí hodně cestoval, spolupracoval na Ottově slovníku naučném a jelikož byl učitelem na středních školách po středočeském kraji, věnoval se i psaní zeměpisných učebnic. Pro upevnění zájmu svých studentů začal k učebnicím vydávat také zeměpisná periodika Země a lidé (1921–19848), Cestou necestou (1935–1939) a Širým světem (1923–1944). V roce 1924 byl Stanislav Nikolau seznámen se Zdeňkem Burianem a jejich setkání přineslo dlouhodobou spolupráci, která nakonec trvala celých jedenadvacet let. Zprvu Burian doprovází povídky geograficko-dobrodružného charakteru svými kvaši a perokresbami, později jsou v periodiku Širým světem v cyklu Země a lidé uváděny jeho reprodukce olejomaleb a vůbec prvně se Burianovy kvaše dostávají v hojném počtu i k celým povídkám, knihy M. A.Krukovského – V Ohni, V. Biankiho – Samotář. Celkem se v jedenadvaceti ročnících časopisu Širým světem objevilo 559 ilustrací (z toho 451 kvašů), v edici Země a lidé přes 200 a dalších asi dvanáct titulů se pyšnilo Burianovou obálkou. Pokud projdeme chronologicky tato díla, staneme se svědky rozvoje techniky a vnitřního zrání Zdeňka Buriana. „Burian se již vyrovnal s kompozicí davových scén (např. Tragedie generála Custora), zvládl precizně anatomii zvířat (především kočkovité šelmy, koně, sloni) a v neposlední řadě předstihl ostatní ilustrátory ve volbě scén pro výtvarný přepis.“
Burianovy ilustrace jsou stále více a více žádané, jeho vnitřní život se usadil a s podporou své manželky se dostává k novému zaměstnavateli – nakladateli Josefu Richardovi Vilímkovi. Nakladatelství J. R. Vilímka založil už v roce 1872 rodák z Vamberku, otec výše zmíněného Burianova chlebodárce. Usídlil se v Opatovické ulici v Praze a nakladatelství se stalo jednou z nejvýznamnějších domácích firem. Jeho životnost neohrozila ani smrt pana Vilímka, ale bohužel v roce 1949 z rozhodnutí vyšší moci zaniklo při likvidaci soukromých firem. Burianovou první ilustrací na novém působišti byla obálka knihy R. Kiplinga – Černý a bílý. Burian většinou jednal s obchodníkem panem Schmausem, který mu také nabídl tříletou smlouvu s pevnou pracovní dobou. (To mj. znamenalo, že dostával pravidelnou pevnou mzdu, a tudíž ztrácel nárok na finanční odměnu z dalších dotisků.) Burianova práce se líbí nejen čtenářům, ale i samotnému panu Vilímkovi, a tak ho využívá hned pro několik periodik – Humoristický kalendář, Humoristické listy, Dobrodružný svět, Malý čtenář. Zprvu byl Burian nadšen novou prací, ale později byl natolik vtažen do nakladatelské mašinérie, že ho tento zdrcující kolotoč omrzel. Neměl zájem o humoristickou tvorbu, ale pokud s ní souhlasil, směl ilustrovat Dobrodružný svět, což dělal nesmírně rád. U Vilímka dostal Burian příležitost ilustrovat i opravdu velké knihy jako např. díla J. Verna. Vztah s panem Vilímkem nebyl vždy jen na ryze pracovní úrovni, a tak když se Burian začal věnovat dalším nakladatelům a postupně přestával stíhat Vilímkovy zakázky, přinášelo to mnohé problémy řešené v hojné a ne vždy příjemné korespondenci. V té době už ale Burian věděl, co ho baví, čemu se chce věnovat a jakou cenu má jeho práce, a tak když smlouva s Vilímkem byla upravena na volnou tvorbu a honorář od výtisku, musel se pan Vilímek více snažit o umělcovu přízeň. Začal také intenzivně hledat někoho pro vnitřní ilustrace Burianem zamítaných periodik, aby měl Zdeněk Burian více času na kvalitní práce. Ale nakonec to nepřineslo pro Vilímkovo nakladatelství nejlepší ovoce.
V roce 1933 odchází z nakladatelství Vilímek pan Jaroslav Moravec, se kterým se Burian na pracovišti i mimo ně hodně stýkal. Ten nakonec společně s panem Toužimským zakládá vlastní nakladatelství, kterému se díky promyšlenému vedení dvou zkušených podnikatelů brzy dobře daří. Jejich legendární edice S puškou a lasem, Povídky o zvířatech, Východ a západ nebo Romány, které napsal život – vše doprovázené ilustracemi Zdeňka Buriana – udělaly díru do světa čtenářů. Slavnou éru možná nastartovaly právě velice oblíbené Mayovky, u kterých dostal Zdeněk Burian ještě jako zaměstnanec nakladatelství Vilímek svolení, aby jejich desky doprovodil svými ilustracemi. Po krásných letech, kdy se nakladatelství velmi dařilo, přišla léta smutná a velmi smutná. S příchodem světové války nastaly problémy, ze kterých se už nakladatelství i přes obnovující pokusy nedostalo. Můžeme zde připomenout také podivnou cestu Burianových originálů k Vinetouovi, které se za války neznámým způsobem dostaly do vlastnictví německého nakladatelství ve městě Bamberg. Dále byla uzavřena bez vědomí Zdeňka Buriana velice nevýhodná smlouva, ve které bylo uvedeno, že Karl May Verlag může bezplatně reprodukovat Burianovy ilustrace. Až v roce 1968 se rozpoutal boj o navrácení 834 originálů – prvních padesát bylo odesláno v červnu 1968, dalších 90 v březnu 1969 a poslední vrácení padesáti dvou kusů proběhlo v prosinci téhož roku. Zbývající originály v počtu něco přes dvě stě zůstaly v Německu.
Největším umělcovým vrcholem, známým v celosvětovém měřítku, byla paleontologická tvorba. Své předchůdce i současníky, a dnes můžeme říci i většinu budoucích kolegů, „předstihl nejen vědeckou přesností, přesvědčivostí a schopností oživit pravěk, ale především uměním vymazat hranice mezi vnímáním pouhého obrazu a vstřebáváním nové ohromující skutečnosti, jakou prehistorický živočich zajisté je“. Významným mezníkem pro paleontologickou tvorbu byla povídka Eduarda Štorcha v časopise Malý čtenář, kterou Burian ilustroval již v roce 1935. Jako soustavnou, svými vědeckými poradci vedenou a cílenou uměleckou paleontologickou činnost označujeme díla od roku 1940. Burianův osobitý rukopis, smysl pro detail, přesnost, velká obrazotvornost a v neposlední řadě i patrný zájem o archeologii oslovily i docenta Josefa Augustu, který Buriana vyzval k obrazové rekonstrukci pravěkých zvířat dle nalezených částí kostry. Docent Augusta byl s Burianem velice spokojen, a tak se jejich vztah stále vylepšoval a spolupráce se rozvíjela. Mezi společná díla patří např. Velký ilustrovaný přírodopis všech tří říší, Kronika pravěké přírody a tvorstva, Divy prasvěta, Tier der Urzeit. Po smrti docenta Augusty pokračuje Burianova paleontologická práce s profesorem Z. V. Špinarem (vědecký pracovník katedry paleontologie přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy) na dílech Life before man a Paleontologie obratlovců. Poslední roky Burianova života nám přinesly hlavně tři oblasti rekonstrukční činnosti – obrazy našich předků, které vznikaly ve spolupráci s V. Mazánkem, zoopaleontologické rekonstrukce ve spolupráci s Z. V. Špinarem a oleje pro Východočeskou zoologickou zahradu ve Dvoře Králové. Kromě těchto známějších děl zanechal po sobě umělec spoustu kreseb a maleb i z oboru fytopaleontologie.
Burianova volná a portrétní tvorba je méně známá, přesto však velmi hodnotná a významná. Portrétní tvorbu u Buriana známe od prvních kreseb až po olejomalby v posledních letech života. „Zdeněk Burian byl ve své době jedním z mála, kteří portrétní činnosti ovládali suverénně a precizně.“ V portrétech Zdeňka Buriana najdeme jeho zaujetí pro danou osobnost, vystihnutí přesné fyziognomie a postižení charakteru jednotlivce, jeho psychiky i momentálního stavu. Nejcennější portréty jsou s jeho posledního nejklidnějšího období – výborně vystihují hlavní umělecké atributy osob, které uměl Burian báječně využít. Během své umělecké dráhy namaloval přibližně sto portrétů, na kterých se objevovaly především manželka, dcera, nejbližší přátelé a příbuzenstvo. Spoustu dalších, i v perokresbě, akvarelu, tužce, připravil na přání svých zákazníků. Mimo již zmíněných můžeme u Zdeňka Buriana objevit také portréty předních českých cestovatelů, významných osobností – vědců, politiků, umělců – a v neposlední řadě portréty typických představitelů různých skupin obyvatel, v nichž výborně zachytil i národní zvyky, kulturní tradice a vývojové předpoklady daného společenstva.
Z Burianovy volné malby pak musíme zmínit přibližně patnáct klasických zátiší provedených technikou oleje – např. Zátiší s královským bažantem nebo Kapitální muflon. Velice zajímavá jsou i díla alegorická – Udavači a oběti, Krutá Diana, díla s geografickou tématikou – Čelo pevninského ledovce, klasické krajiny – Říp, Rašeliniště v Jizerských horách nebo snad úžasné krajiny s důrazem na rozpoutané živly – Po bouři, Příliv.
Opravdovým a naprosto výjimečným překvapením jsou jeho kolorované kresby – návrhy k výpravě pro operu E. Suchoně Svätopluk, jež byla uvedena v Národním divadle v Praze.
Zdeněk Burian zemřel 1. července 1981 v pražské nemocnici na Františku. Zanechal po sobě ohromující množství děl – více než 10 tisíc olejomaleb, kvaší a děl určených k reprodukci, ale zejména široké spktrum obdivovatelů a následovníků. Mezi českými umělci patří rozhodně mezi nejznámější a nejoblíbenější malíře. Knihy s jeho ilustracemi provázejí dětství již několikáté generace dětí a mládeže, a to nejen u nás, ale takřka po celém světě. Největšího celosvětového uznání se pak dostává především jeho zobrazením pravěké přírody. Dnes v jeho tradici pokračují další tři významní čeští ilustrátoři pravěku žijící v Čechách i v zahraničí – Inka Delevová (Mrkvičková), Jan Sovák a Josef Moravec (Kanada, resp. USA). Na Burianovo dílo navazuje v posledních letech například také Petr Modlitba.
Zvláštní kategorii pak tvoří dílo někdejšího Burianova žáka, malíře Libora Baláka, které se věnuje speciálně rekonstrukcím pravěkého života, především dávným kulturám. Je provázáno s projektem Antropark (internetové muzeum) a obrazy z něj provází expozice v muzeích, publikacích a v médiích po celém světě.
Použitá literatura:
Prokop, Vladimír: Zdeněk Burian a paleontologie, Praha, Ústřední ústav geologický: 1990.
Prokop, Vladimír: Ilustrátor Zdeněk Burian. Monografie a soupis díla, Praha, Nakladatelství OSTROV: 1995.
Hochmannová-Burianová, Eva: ZDENĚK BURIAN – pravěk a dobrodružství (rodinné vzpomínky), Praha, Vydavatelství Magnet-Press: 1991.
http://www.zdenekburian.cz.