Nikolaj Konstantinovič Rerich (Николай Константинович Рéрих, 9. října 1874 – 13. prosince 1947) byl ruský mystik, malíř, filozof, vědec, spisovatel, cestovatel, a veřejný činitel.
Jako umělec byl neobyčejně plodný – vytvořil tisíce obrazů, z nichž se mnoho nachází v nejznámějších světových muzeích a galeriích. Rerich byl iniciátorem mezinárodní dohody o ochraně uměleckých a kulturních památek a historických míst (tzv. Rerichův pakt) a zakladatelem mezinárodního hnutí na obranu kultury. Získal také několik nominací na Nobelovu cenu. Malíř neobyčejného duchovního vhledu, člověk, který svou životní pouť zasvětil duchovnímu hledání, hledání krásy a čistoty víry. Člověk mnoha zájmů a aktivit, z nichž však nejdůležitější mu byla snaha o mystické povznesení člověka a zachování jeho duchovního a kulturního dědictví.
Nikolaj Rerich se narodil v Petrohradě 9. října 1874 jako prvorozený syn právníka a notáře Konstantina Rericha a jeho manželky Marie. Vyrůstal v dobře situovaném a příjemném prostředí rodiny patřící do vyšší střední třídy tehdejší ruské společnosti, se všemi výhodami a četnými styky se spisovateli, umělci a vědci, kteří často přicházeli k Rerichovým domů. Již v raném věku projevoval čilý zájem, nadání a talent pro různé činnosti. Když mu bylo devět, hluboce jej ovlivnil archeolog, který přišel provádět výzkumy v petrohradské oblasti – vzal mladíka několikrát na své vykopávky v Tumuli.
Právě toto báječné dobrodružství, tato možnost odhalit tajemství zapomenutých dob vlastníma rukama, zažehlo v mladém Nikolaji zájem o archeologii, který trval po celý jeho život. Prostřednictvím dalších kontaktů dále rozvíjel svůj koníček – shromažďování historických artefaktů, mincí a minerálních látek – dokonce si budoval své vlastní arboretum pro studium rostlin a stromů. Již jako poměrně mladý Rerich prokázal, že má zvláštní nadání pro kreslení, a od doby, kdy dosáhl věku šestnácti let, začal přemýšlet o vstupu na Akademii umění a zvažoval kariéru umělce. Jeho otec však v té době nepovažoval malířství za vhodné povolání pro odpovědného člena společnosti a trval na tom, že jeho syn bude poslušně následovat jeho vlastní kroky ve studiu práva. Nakonec bylo mezi otcem a synem dosaženo určitého kompromisu, a na podzim roku 1893 se Nikolaj zapsal současně na Akademii výtvarných umění a studium práv na univerzitě v Petrohradě.
V roce 1895 se Rerich setkal s prominentním spisovatelem, kritikem a historikem Vladimírem Stašovem. Jeho prostřednictvím byl pak představen mnoha skladatelům a umělcům té doby – Musorgskému, Rimskému-Korsakovovi, Stravinskému či Fjodoru Šaljapinovi. Během pravidelných koncertů v petrohradské konzervatoři slýchával díla Glazunova, Ljadova a Arenského, Wagnera, Skrjabina a Prokofjeva. V té době se stal zaníceným nadšencem a obdivovatelem vážné hudby. Nejvíce jej oslovil Wagner a později, když působil jako divadelní výtvarník, vytvořil návrhy scén a kulis pro většinu provedení děl tohoto umělce. Během svého života dával často do souvislosti hudbu s použitím barev a barevné harmonie v umění, a pokud hovořil o malbě, s oblibou používal hudební terminologie. Spojitost mezi malířstvím a hudbou měla v Rerichově myšlení vždy prvořadý význam.
V 90. letech 19. století došlo k prudkému rozvoji ruského umění, a to zejména v Petrohradě, kde mladí avantgardní umělci zakládali četné skupiny a spolky. Vůdčí osobností tohoto dění byl mladý Sergej Ďagilev, jenž byl rok nebo dva před Rerichem přijat na právnickou fakultu. Byl to on, kdo mezi prvními ocenil Rerichův talent malíře a odborníka na ruské dějiny.
Jedním z prvních Ďagilevových úspěchů bylo založení časopisu Svět umění. Tento časopis měl poměrně krátkou historii, dosáhl nicméně důležitého vlivu v ruských uměleckých kruzích. Časopis hlásal, že je nepřítelem sentimentálních akademiků a propaguje zcela nové umělecké formy, které však navazují na to nejlepší z tradice. Pravděpodobně žádné jiné prohlášení nemohlo být mladičkému Rerichovi bližší. Časopis představil svým čtenářům, zejména ruské inteligenci a uměleckým kruhům, to nejlepší z evropského postimpresionismu a modernistického hnutí. Rerich se brzy ocitl v redakční radě tohoto časopisu.
Poté, co dokončil univerzitní studia, plánoval vyrazit na roční cestu po Evropě, na níž hodlal navštívit muzea, výstavy, studia a salóny v Paříži a Berlíně. Těsně před svým odchodem se setkal s Helenou, dcerou architekta Šapošnikova, neteří skladatele Musorgského. Zdá se, že šlo o lásku na první pohled a okamžitou vzájemnou sympatii, která oběma partnerům nakonec vydržela po celý život. Ještě před odjezdem na svou evropskou cestu byl Nikolaj s Helenou zasnouben a po návratu uzavřeli manželství.
Helena Rerichová byla neobyčejně nadaná žena, talentovaná pianistka a autorka mnoha knih, včetně rozsáhlých a oceňovaných Základů buddhismu. Její sebrané dopisy (ve dvou svazcích) představují příklad moudrosti, duchovního vhledu, ale také spolupráce s množstvím význačných osobností.
Nikolaj a Helena Rerichovi později v New Yorku založili Společnost „Agni jóga“, jež podporovala šíření etiky a obecně morálních a mravních myšlenek odvíjejících se od duchovního snažení.
Potřeba zajistit jistý pravidelný příjem pro svou novou rodinu vedla Rericha k tomu, že si našel místo jako tajemník školy Společnosti pro povzbuzení umění a později stanul v jejím čele. Byla to jedna z mnoha funkcí, jež umělec zastával na poli uměleckého vzdělávání. Rerichova koncepce oživení umění a vnímání umění jakožto jednoho nedělitelného celku, jeho snaha o syntézu a vzájemnou komunikaci mezi jednotlivými uměleckými profesemi, však po mnoho let ztroskotávala na zažitém „akademickém" chápání kultury. Přesto však prosazoval zcela nový systém uměleckého vzdělávání, který zahrnoval výuku všech, tedy i tehdy značně opomíjených uměleckých technik a řemesel. Zároveň kladl velký důraz na svobodu uměleckého projevu a individuální pedagogický přístup, a to v tom smyslu, jak jej nyní, o více než století později, prosazuje dnešní umělecké školství.
Jeho vlastní díla stále silněji kladou hlavní důraz na duchovní, transcendentní prožitek viděného a jeho práce nabývá zcela originálního a neobyčejně individuálního charakteru. Nepomíjí však ani četné inspirace moderním evropským uměním, jež Rerich jistě se zájmem sleduje.
V roce 1902 Rerichovi oslavili narození svého prvního syna Jiřího a v letech 1903 a 1904 se vydali na dlouhou cestu po více než čtyřiceti městech v evropském Rusku. Rerichovým cílem bylo porovnat styly a historický kontext ruské architektury. Během této cesty se mu podařilo objevit a vytvořit si neobyčejný vztah k starobylým dějinám Ruska. Na své cestě navštívil a také nakreslil či namaloval četné památky, chrámy, městské hradby a hrady. Zjistil, že byly a jsou v mnoha případech zanedbávané po celá staletí. Jako zanícený amatérský archeolog a historik umění si byl vědom toho, že tyto památky jsou důležitým klíčem ke kulturním dějinám Ruska a nenahraditelnou pokladnicí minulosti, z níž lze čerpat sílu pro moderní dobu. Rozhodl se upozornit na situaci a zařídit, aby tato pokladnice byla chráněna a zachována – s tímto cílem namaloval sérii sedmdesáti pěti děl zobrazující právě stavební historické památky a jejich struktury.
Zkušenosti z této cesty na něj měly trvalý vliv, neboť po svém návratu z cest v roce 1904 vyhlásil plán na ochranu všech kulturních památek Ruska a celého světa. Tento plán se naplnil o třicet jedna let později v tzv. Rerichově paktu. Tento způsob myšlení nebyl v té době zdaleka běžný, Evropa i Rusko tehdy nepovažovaly kulturní památky za příliš podstatné, situace byla značně jiná, než dnes, kdy většina zemí své kulturní dědictví ochraňuje. Byl to právě Nikolaj Rerich, který jako jeden z prvních nabádal k takovému přístupu.
V roce 1904 Rerich namaloval první ze svých obrazů s náboženskou tématikou. V těchto obrazech se většinou zabýval ikonografií ruských světců a lidových legend. Rerichovy nábožensky zaměřené obrazy se však vždy vyznačovaly jistým mysticismem a volbou témat inklinují spíše k lidové víře než k oficiální církevní hagiografii. Na obrazech vidíme opakující se témata andělů, ztracených neznámých pokladů, jež symbolizují poklady duchovní. Znovu a znovu se v nich opakuje motiv cesty, jíž je třeba jít, brány, kterou je potřeba otevřít, a mostu, který je třeba přejít. Rerich také pokračuje v archeologickém bádání a právě tento jeho zájem se silně odráží také v jeho umění. Do svých obrazů tak mistrovskou rukou zašifroval poselství dávno zmizelých kultur, dávno zapomenutých ornamentů.
Na Rerichových obrazech, počínaje právě touto dobou, kdy se intenzivně zajímal o ruskou minulost, kameny hovoří. Expresivita, či naopak poetičnost jeho obrazů, které jsou v tomto bodě jeho umělecké kariéry již bezesporu vrcholnými díly, vytváří jazyk, jehož prostřednictvím se umělec jakoby snaží předat divákovi celou tíhu minulých věků, stejně tak jako celou tíhu a vážnost duchovního hledání. Tento záměr lze jasně rozpoznat také v umělcově korespondenci.
První z mnoha snah, jež měly přiblížit současné ruské umění a hudbu Evropanům, byla výstava ruských umělců v Paříži v roce 1906 uspořádaná Sergejem Ďagilevem, na níž Rerich vystavil šestnáct svých obrazů. V následujícím roce Ďagilev představil pařížskému publiku Fjodora Šaljapina spolu s hudbou Musorgského, Rimského-Korsakova, Borodina, Rachmaninova, Skrjabina, Glazunova, Stravinského a dalších. V roce 1909 se Šaljapin představil v díle Rimského-Korsakova Ivan Hrozný v kostýmech a s výpravou navrženou a realizovanou Rerichem. Rerich také navrhoval scény a kostýmy pro mnohé další baletní a divadelní představení prezentovaná Ďagilevem v Paříži i jinde. Díky těmto realizacím stoupala Rerichova reputace jako mistra v interpretaci dávných estetických norem, oděvů a reálií. Spolupráce s Ďagilevem, schopným manažerem a svým způsobem agentem ruských umělců v zahraničí – jistě oboustranně plodná a přínosná – pokračovala až téměř do začátku první světové války.
V letech bezprostředně předcházejících první světové válce Rerich vycítil hrozící katastrofu a svými obrazy symbolicky vylíčil strašný rozsah budoucího konfliktu. Tyto práce mu také vynesly pověst proroka. Nevyplívají však z nějakého prorockého vidění – jsou spíše plodem neobyčejné citlivosti umělce, který uvažuje o světě a pod dojmem jeho mravního, morálního a náboženského úpadku správně předpovídá jeho neodvratnou zkázu.
V obrazu Bitva v nebesích Rerich používá násilné kontrasty světla a tmy, tak podobné fotografiím strašlivých událostí, které měly brzy postihnout Rusko a Evropu. První světová válka znamenala nejstrašnější událost v dosud poznaných lidských dějinách, znamenala pro mnohé lidi skutečnou apokalypsu, jejíž brutalita nenacházela srovnání s ničím do té doby poznaným.
Alegorie a symbolické vyjádření se v této době stávají hlavními složkami Rerichovy práce, přesto však dnešní divák nemůže být na pochybách, že události tlumočené tímto uměleckým jazykem mají neobyčejně jasnou souvislost s realitou.
V roce 1915 Rerich onemocněl vážným zápalem plic, a byl poslán svým lékařem, aby se se svou rodinou zotavil v panenské přírodě obce Sortavala ve Finsku. Bylo to období velkého neklidu a nervozity, jež se šířila po celém světě, a neméně tak v životě rodiny Rerichových.
V Rerichových obrazech z tohoto období – například „Karélie. Věčné očekávání" – vidíme ženu v divoce krásné, avšak jakoby pusté a bezbarvé severské pobřežní krajině. Pohled ženy je upřený k obzoru, jako by očekávala návrat dávných cestovatelů, obraz prostupuje čekání, netrpělivost a blízkost něčeho, co přichází, aniž bychom měli byť jen šanci nahlédnout či rozpoznat, co je oním očekávaným.
V roce 1917 zuřila v Rusku revoluce, situace byla značně nepřehledná, a vracet se by bylo nebezpečné. Rerichova rodina začala dělat plány k návštěvě Indie, jejíž volání v těchto letech oba manželé zřejmě silně pociťovali.
Vhodná možnost odcestovat z Finska se rodině naskytla v roce 1918, kdy přišla Rerichovi nabídka švédského podnikatele vystavovat jeho díla ve Stockholmu. Odtud rodina pokračovala dále do Londýna, kde Sir Thomas Beecham pověřil umělce návrhem scény pro novou inscenaci Knížete Igora v opeře Covent Garden.
Mezitím byl umělec pozván věhlasným Chicago Art Institute k návštěvě Spojených států. Tuto nabídku Rerich přijal a v roce 1920 uskutečnil významnou výstavu v proslulé Galerii Kingore v New Yorku. Kromě toho však vystavoval více než 400 obrazů v mnoha městech po celých Spojených státech a navrhl také scénu a kostýmy pro inscenace Sněžná královna a Tristan a Isolda pro společnost Chicago Opera. Při svých cestách po Americe Rerich namaloval sérii obrazů v magickém Novém Mexiku, dále maloval oceán ve městě Monhegan, Maine, kde rodina trávila léto. Živě reagoval na podnikatelského ducha, který v Americe objevil, a často psal o jeho pozitivním vlivu na rozvoj technologií, jež by mohl přinést mír celému světu. Zejména tyto úvahy nám umělce představují v poněkud jiném světle. Rerich jistě nebyl jen filosofem hledajícím duchovní hodnoty ve vlastním světě zcela odtrženém od reality. Opak je pravdou. Rerich se často zamýšlí nad zcela reálnými možnostmi rozvoje lidské společnosti a nejsou mu cizí ani ekonomické či politické úvahy.
V roce 1921 v New Yorku založil Mistrovský institut spojených umění, ve kterém se pokusil realizovat vzdělávací koncepce, jež doufal rozvinout po případném návratu do Petrohradu. Zejména svými názory a ojedinělou koncepcí přitahoval celou řadu výjimečných pedagogů. Taylor u něj učí hudební teorii a kompozici, Robert Edmund Jones a Lee Simonson vyučují divadelní dekorace a další kvalitní odborníci působí v kurzech, které zahrnují všechny hudební nástroje, veškeré stránky malby a kresby, designu a ilustrace, sochařství, architektury, balet a drama, publicistiku a jazyky. Jednotlivé přednášky byly rovněž prezentovány známými jednotlivci, takovými jako byl George Bellows, Claude Bragdon, Norman Bel Geddes, a Stark Young.
Mistrovské škole se poměrně dařilo až do roku 1937, kdy se země ocitla v sevření velké hospodářské krize. Rodina Rerichových, nejsilnější motor organizace, odcestovala na expedici na Dálný východ a díky nepředvídaným výdajům a nedodržení závazků ze strany podporovatelů, došly instituci prostředky a události způsobily naprostý kolaps organizace, jež se z něj již nedokázala finančně zotavit.
Teprve roku 1949 byl projekt pod vedením Sina Fosdicka, jednoho ze zakládajících členů ústavu a člena představenstva, znovuzrozen jako „Nicholas Roerich Museum". V jeho sídle na západní 107. ulici jej konečně můžeme navštívit i v současnosti. V několika uplynulých letech byly do sbírky přidány některé další zásadní Rerichovy práce – díky tomu zde můžeme shlédnout jednu z nejkomplexnějších kolekcí vytvořených jedním umělcem na světě.
Během svého pobytu v Americe Rerichovi nadále plánují cestu do Indie. Orientace na východní duchovní hodnoty se odráží ve velkých tvůrčích počinech té doby. Zobrazení duchovní síly, svatosti a božství začíná jeho práci dominovat – jako příklad zde můžeme uvést Most slávy, kde svatý Sergij Radoněžský prochází v rozjímání po modrém mostě vytvořeném polární září. U Rericha jde o jasnou metaforu pro duchovní most budoucnosti, jenž propojuje nebe a zemi.
V letech 1916 a 1919 Rerich napsal sbírku čtyřiašedesáti básní volným veršem, které byly zveřejněny v ruštině v Berlíně pod názvem „Květy Morya"; následně vyšla také v angličtině. Najdeme v nich Rerichův závazek duchovního hledání a také četné úvahy o cestě, již je třeba při tomto hledání podstoupit. Tyto básně evokují některé z umělcových obrazů a pomáhají nám objasnit jejich smysl a myšlenky, jež napadaly umělce při práci na nich. V básních nalézáme také prvky východní, tedy zejména indické mytologie a mystický či spíše filosofický výklad kosmologie. Najdeme v nich typicky buddhistický či hindský obraz vesmíru bez počátku a bez konce, kde se stále a chtělo by se říct nekonečně či v jakémsi bezčasí objevují cyklické děje, které je v lidské rovině možno chápat jako vzestup a pád civilizací. Cítíme jejich nevyhnutelnost, hraničící až s beznadějí a z ní vyplívající potřebu duchovního probuzení.
V květnu 1923 se Rerichovi konečně vydali na vytouženou cestu do Indie a podle slov samotného umělce se v této nestárnoucí zemi uprostřed sněhu himalájských hor snažili proměnit své myšlenky na věčné.
Rerich s rodinou přistál v Bombaji v prosinci 1923 a svou cestu po Indii zaměřil zejména na prohlídku kulturních center a historických památek spojených především s indickým náboženstvím a filosofií, o kterou měl neobyčejný zájem. Na své cestě také vyhledával indické učence, vědce, spisovatele a umělce, o jejichž názory se živě zajímal. Na konci prosince byl však již v Sikkimu, knížectví ležícím na jižních svazích velkého Himaláje. Právě rychlost s jakou Rerich procestoval Indii až sem svědčí o tom, jakým neobyčejným magnetem pro něj Himaláj byl.
Zde v Sikkimu také zahájil průzkumnou cestu do tehdy málo přístupných a jen málo známých oblastí střední Asie, do Tibetu, čínského Turkestánu, k pohoří Altaj a do Mongolska. Účelem této cesty bylo především studovat náboženství, jazyky, zvyky a kulturu zdejších obyvatel. V této souvislosti je potřeba zmínit obrovský zájem, jenž centrální Asie vždy vzbuzovala v ruské společnosti, ať už z důvodů imperiálních či poněkud více ušlechtilých. Právě díky ruským (ale také britským) objevitelům, geografům či přírodovědcům byla tato nepřístupná oblast pro svět objevena. Za všechny velké muže, kteří neschůdnými cestami pouští a hor cestovali před Rerichem, můžeme jmenovat ruského přírodovědce Převalského či geografa Cybikova, který byl jedním z prvních cestovatelů k lámaistickým posvátným místům v centrálním Tibetu.
Rerich napsal o této své první středoasijské expedici knihu Srdce Asie, ve které otevírá před svými čtenáři živý obraz zázraků přírody a krásu a čistotu života jejích obyvatel. Obrazy, které během této cesty vznikají nebo jsou namalovány na základě skic během výpravy pořízených, jsou však stejně živé a přesvědčivé. Krajiny ze Sikkimu a cesty napříč Himalájí jsou namalovány s promyšlenou filosofickou koncepcí a je jen obtížné určit hranice mezi mystickým viděním a skutečným realismem krás divoké země.
Na obrazech vidíme postavu Krista, jenž vede duchovního poutníka nesnadnými cestami Himaláje, tato metafora na nás může zapůsobit neuvěřitelnou pravdivostí, silou zkušenosti a duchovním prožitkem. O nic méně důležité jsou však v Rerichově díle také odkazy na místní buddhistickou či hinduistickou mytologii. Vidíme zpodobnění Majtréji, buddhy budoucnosti, kterému někteří připisují úlohu jakéhosi buddhistického mesiáše, stejně tak (a také ve stejné souvislosti) se na Rerichových obrazech objevuje i Kalkí, poslední avatár hinduistického boha Višnua, který přijíždí na konci věku hříchů a bolesti na bílém koni, aby tento zkažený svět zničil a navrátil duše k jejich čistotě. Umělec ví, o čem jeho obrazy hovoří – otázky, které si ve svých dílech klade, či ještě spíše odpovědi, které nám s dokonalou znalostí duchovních nauk předkládá, jsou čisté a jasné. Představují nám Rericha nejen jako jedinečného umělce, ale také jako velkého mystika a filosofa.
Cesta horami byla mimořádně náročná. Rerich sám hovoří o pětatřiceti přechodech horských průsmyků ve výškách mezi 4000 a 6000 metry nad mořem. Takovéto nadmořské výšky na mnoho lidí působí velmi neblaze. Projevuje se zde tzv. horská nemoc zejména vlivem nedostatku kyslíku, často je provázena změněnými psychickými stavy či dokonce halucinacemi. Rerich však obtíže cesty spíše vítal. Cítil se znovuzrozený a obtíže putování horami mu pomáhaly najít odvahu a rozvíjet sílu ducha. Rericha nesnáze spíše posilovaly a v těchto dnech, a ve svých obrazech uvažuje o náboženské jednotě, o společných kořenech víry a duchovnosti. V jeho obrazech můžeme spatřit Mohammeda, Ježíše, Mojžíše, Konfucia a Buddhu spolu s celou řadou indických a křesťanských svatých a mudrců.
V jisté opozici k těmto dílům stojí Rerichem často zobrazovaný motiv ženy jako nositele základní energie a jako skutečné matky lidského rodu. V Rerichově díle nalézáme zobrazení Madony stejně tak jako jejích indických protějšků, ať už jde o hněvivou Kálí, která svými strašnými zbraněmi stírá nevědomost a omezenost lidského života, či dobrotivou a nadpozemsky krásnou Lakšmí, bohyni duchovního štěstí. Rerichovo uvažování o ženském principu, který zřejmě díky své neobyčejné ženě nekonečně obdivoval, má v jeho díle však také složitou symbolickou podobu. V mnoha mystických tradicích jsou určité tvary a barvy spojovány buď s ženským, či mužským principem. Rerich se ve svém díle těmito symbolickými vyjádřeními neustále zabývá a více méně podle nich utváří i svou jen zdánlivě jednoduchou myšlenkovou kompozici obrazu. Pocta ženství či ženskému principu je tak, byť často jakoby skryta před očima nezasvěcených, nedílnou součástí Rerichova díla.
Na konci své hlavní expedice, v roce 1928, se Rerichova rodina usadila v údolí Kullu v nadmořské výšce 6500 metrů v podhůří Himálaje, s nádherným výhledem na údolí a okolní hory. Zde založili svůj domov a ústředí himálajského výzkumného ústavu, který byl založen k dalšímu studiu výsledků výpravy a výzkumů, které měly teprve přijít. Aktivity tohoto institutu se soustřeďovaly zejména na botanické a etnologicko-lingvistické studie a také na průzkum archeologických nalezišť. Pod vedením svého otce dva Rerichovi synové, Jiří a Svetoslav, založili sbírku léčivých bylin a prováděli rozsáhlé studie v botanice a starověké lékařské tradici Indie stejně jako v tibetské a čínské medicíně.
V následujícím roce, se vydali na cestu zpět do New Yorku na otevření nového sídla Rerichova muzea.
Rerich znovu vyzvedl problém, který byl blízký jeho srdci po mnoho let. Na příkladu mezinárodního Červeného kříže navrhoval smlouvu na ochranu kulturních památek během dob války i míru – tento návrh se neúspěšně snažil podporovat již od roku 1914. Po konzultaci s právníky zběhlými v mezinárodním právu předložil tzv. Rerichův pakt a zároveň navrhl, aby vlajka symbolizující tento pakt byla letecky převezena přes všechna místa pod jeho ochranou. Tato vlajka se nazývá Prapor míru. Rerichovo úsilí byla nakonec završeno podpisem tohoto paktu 15. dubna 1935 členy panamerické unie v Bílém domě ve Washingtonu. Tato smlouva o ochraně kulturního dědictví je, i když není dnes příliš známá, stále v platnosti a mnoho jednotlivců, skupin a organizací se stále věnuje propagaci jejích myšlenek. Symbolem tohoto panelu jsou tři výseče obklopené kruhem a tento symbol či mnoho jeho různorodých analogií můžeme vystopovat ve složité symbolice mnoha národů a kultur. Tento motiv se také velmi často objevuje přímo na Rerichových obrazech.
Snaha o zdokonalování sebe sama, hledání duchovní pravdy a nalézání krásy byla pro tohoto umělce vždy posvátná. Věřil, že ačkoli všechny pozemské chrámy a artefakty, přes veškerou jeho snahu o jejich záchranu, mohou být zničeny, myšlenka, která je stále přivádí do existence, neumírá, ale je součástí věčného proudu vědomí – a její síla člověka živí a vede jeho energii a myšlenky. V neposlední řadě také věřil a neustále hlásal, že mír na Zemi je bezpodmínečnou nutností pro její přežití a nepostradatelnou podmínkou pro další duchovní, ale také materiální rozvoj lidské společnosti a člověka jako jedince. Jeho neopakovatelné dílo bylo této ideji vždy zcela podřízeno a díky ní a díky svému dílu se tak Nikolaj Rerich zařadil nejen mezi nejskvělejší umělce světových dějin, ale také mezi největší filosofy a humanisty.
Nikolaj Rerich zemřel v Kullu 13. prosince 1947. Jeho tělo bylo zpopelněno a jeho popel byl rozsypán ve svahu s výhledem na hory, které tolik miloval a vylíčil v mnoha svých obrazech.
Význačná ocenění
Řád svatého Stanislava (Rusko)
Řád svaté Anny (Rusko)
Řád svatého Vladimíra (Rusko)
Řád svatého Sávy (Srbsko)
Rytíř Čestné legie (Francie)
Rytíř Řádu polární hvězdy