Vojtěch Hynais (14. ledna 1854 Vídeň – 22. srpna 1925 Praha) byl významný český malíř a autor současné opony Národního divadla.
Východiskem jeho uměleckého stylu, v době kdy pokrokoví malíři vyznávali impresionismus, byla oficiální neobarokní malba, od níž pak přešel k naturalismu (především v portrétní tvorbě) a velmi specifickému dekorativnímu stylu (tzv. veristický luminismus). Hynais přinesl do českého výtvarného umění plenérovou malbu s výraznými atmosférickými prvky a vjemy. V portrétní tvorbě Hynais zastával principy naturalismu a jeho obrazy se vyznačovaly také zajímavými dekorativními prvky.
Tento významný malíř, patřící do generace Národního divadla, se narodil 14. prosince 1854 ve Vídni v rodině krejčího. Jeho otec byl velkým vlastencem a místo toho, aby svoje děti posílal do německých škol, učil je doma sám česky. Vojtěch Hynais studoval malířství na vídeňské akademii, později na Akademii výtvarných umění v Paříži. V letech 1874–75 a 1877 pobýval v Itálii, kde se věnoval především náboženské a mytologické malbě. Během svého tvůrčího života se dočkal mnoha poct – obdržel čestný doktorát, Fügnerovu Zlatou medaili, stal se členem České akademie věd a umění, důstojníkem francouzské Čestné legie. Dlouhá léta trávil v Paříži, kde získal proslulost jako dekoratér – odtud pramenila i jeho spolupráce se slavnou porcelánkou v Sèvres (1888–92). V roce 1883 se také v Paříži oženil s Augustou Voirinovou, s níž měl později syna Jiřího a dceru Annu, která byla rovněž nadanou malířkou.
Když je roku 1893 povolán jako profesor na pražskou Akademii výtvarných umění, přináší domů řadu nových impulsů a podnětů. V té době měl ovšem už za sebou práci, která jej navždy zapsala do srdcí české veřejnosti. Funkci rektora Akademie zastával v letech 1894–1895 a 1899-1900,1901–1902.
Přestože většinu svého života prožil v cizině, na svou vlast nezapomněl. Hynais byl jedním z umělců 19. století, kteří bezprostředně vstřebávali tendence svérázného francouzského umění a spolu s Chitussim a Brožíkem, které osobně znal a udržoval s nimi kontakt, tvořil most mezi Paříží a Prahou.
Jako jeden z předních a nejvýraznějších příslušníků generace Národního divadla maluje pro ně řadu obrazů, a když při požáru shoří původní Ženíškova opona, je už samozřejmé, že novou vytvoří právě Hynais (1881–83). V duchu myšlenky Národního divadla rozvíjí tu umělec základní ideu Národ sobě a vytváří tak dílo, bez něhož si tuto českou kulturní pokladnici již nedovedeme představit. Po úspěšné realizaci výzdoby Národního divadla následovaly zakázky pro Dvorní divadlo ve Vídni a pro Francouzské kulturní instituce, dále výzdoba Pantheonu Národního muzea v Praze, plakáty pro národopisné výstavy v Praze v roce 1891 a 1895, v nichž se uplatnil jeho dekorativní talent, a řada dalších.
Návrh na novou oponu vypracoval Hynais v Paříži, kde mu pro vyobrazení genia na křídlech slávy stála modelem francouzská malířka a modelka mnoha umělců Suzanne Valadon, která byla matkou malíře Maurice Utrilla a modelkou a inspirací takových malířů, jako byli Henri de Toulouse-Lautrec, Pierre-Auguste Renoir, Puvis de Chavannes a Edgar Degas.
Samotnou oponu s námětem hlavní ideje Národního divadla vypracoval pak Hynais během devadesáti dnů v boudě na jakémsi dvoře na Karlově náměstí v Praze. Přestože odborná komise měla k Hynaisovu pojetí opony výhrady, neschvalovala barevné ladění do šedé a zelené a vytýkala umělcovi hubené postavy, veřejnost novou oponu přijala s nadšením. A ačkoli komise oponu vlastně nikdy neschválila a dokonce trvala na předělání, v průběhu sporů už musela být pověšena a veřejnost z ní byla tak nadšena, že oproti jiným světovým scénám musela být kromě začátku prvního jednání spuštěna i o hlavní přestávce.
Hynais však samozřejmě namaloval mnoho jiných uměleckých děl, které už ale nejsou tak známé. Na jeho obrazech se často vyskytovaly portréty lidí z umělcova okolí, například při svém pobytu na zámku u rytíře Daubka v Litni u Karlštejna namaloval mnoho portrétů pro rodinu Daubků, které obvykle znázorňovaly šlechtickou rodinu při denním životě.
Propracovanost, dekorativnost a technická vytříbenost Hynaisových postav učarovala ve své době Prahu i Vídeň, slávu si však vydobyl především v Paříži. Bylo mu pouhých sedmadvacet let, když vytvořil bezesporu své největší dílo, oponu pro Národní divadlo, dědictví českého národa obdivované dodnes. Během celého svého dalšího života tvořil a maloval další jedinečné malby. Od roku 1893 působil jako profesor na Pražské akademii. Za svůj život toho dokázal hodně, zaslouží si, aby si ho celé další a další generace připomínaly alespoň při návštěvě Národního divadla při pohledu na jeho dominantní oponu, která, ačkoli nikdy neschválená žádnou odbornou komisí, vydržela v Národním divadle dodnes.
Vojtěch Hynais zemřel 22. srpna 1925 v Praze, byl pohřben na vyšehradském Slavíně.
Literatura:
Vimr V., Malá galerie českých malířů, Praha 1980.
Mžyková M., Vojtěch Hynais, Praha 1988.