Caravaggio (28. září, dle jiných zdrojů 29. září 1571 – 18. července 1610; vl. jménem Michelangelo Merisi) byl italský malíř působící v Římě, Neapoli, Maltě a Sicílii mezi lety 1593 a 1610. Je právem zařazován mezi nejvýznamnější představitele baroka, které v něm dosáhlo jednoho ze svých nejsvětlejších vrcholů, a je také považován za posledního velkého malíře náboženských námětů v Itálii.
Caravaggio, vlastním jménem Micheangelo Merisi, zakladatel italského barokního realistického malířství, se narodil 28. září roku 1573 v obci Caravaggio u Milána a podle místa narození si zvolil své umělecké jméno. V letech 1584 až1590 se v Miláně učí malířství u S. Peterzana. V roce 1591 odjíždí Caravaggio do Říma, kde je pomocníkem u malíře G. Casariho, zvaného „cavalier d´Arpino".
V roce 1593 byl mladý Caravaggio těžce raněn kopnutím koně, léčil se ze svého zranění v Ospedale della Consolazione, kde namaloval řadu obrazů pro místního převora španělského původu Camilla Contrerase, který umělcovy obrazy později odvezl do Sevilly, kde se s nimi seznámil budoucí velký mistr Velasquéz.
Po uzdravení nalezl Caravaggio svého velkého mecenáše, kardinála Del Monte. Umělcova proslulost pak rychle vzrůstala a Caravaggia začali postupně podporovat i další sběratelé umění jako Vincenzo Giustiniani a Tiberio Cesari.
Spolu se slávou se ale množí i Caravaggiovy problémy, kterými je vina jeho prchlivá povaha a právě jeho vznětlivost jej uvádí do stále větších potíží: v roce 1600 je Caravaggio obžalován, že zbil Gerolama Spampu, v roce 1603 je společně se svými přáteli obžalován pro autorství urážlivého pamfletu na Bagliona, v roce 1604 jej obviňují, že hodil sluhovi do tváře talíř artyčoků, je několikrát krátce vězněn. V roce 1605 pak zranil bouřlivák Caravaggio ve rvačce o jakousi ženu svého soka v lásce, prchá proto na krátký čas z Říma do Janova. O rok později, v roce 1606, prchá Caravaggio znovu a tentokrát do Neapole, důvodem je to, že zabije v souboji jistého Ranuccia Tomassoniho.
V dalším roce 1607 odjíždí Caravaggio na Maltu, kde chce vstoupit do řádu maltézským rytířů a dosáhnout tak jisté rehabilitace, ale je nakonec na Maltě uvězněn. Podaří se mu uprchnout na Sicílii, kde pak maluje svá poslední díla. Umírá vysílením v přístavu Porto d´Ercole u Civitavecchia 18. července roku 1610, při zoufalém pokusu vrátit se do Říma.
Caravaggio je zakladatelem italského barokního realismu. Je to on, kdo ideální postavy mytologických nebo biblických výjevů začíná zobrazovat jako skutečné, prosté lidi své doby, lidi bez jakéhokoliv konvence a manýry a pro tento svůj záměr vytváří nové výrazové prostředky, nový a jedinečný styl. Caravaggio tak, snad nevědomky, způsobil revoluční převrat ve vývoji evropského výtvarného umění.
Caravaggiovo rané dílo, jeho závěsné obrazy, které sám nabízel po obchodech, navazují na severoitalské a benátské malířství 16. století, Caravaggio v této etapě své tvorby maluje především zátiší v jednotném chladném stříbřitém tónu. Teprve na konci 16. století dospěla Caravaggiova tvorba ke svému osobitému stylu, slohu pracujícímu s dramaticky vypjatou formou, s prudkými protiklady světla a stínu a volným malířským rukopisem.
Charakteristické je zejména Caravaggiovo světlo, vržené v koncentrovaném proudu ze strany, téměř paralelně k obrazové ploše, na jednající postavy. Dojmu skutečného zázraku pak dosáhne uměleckým využitím světla v obraze „Obrácení Šavla“ (1601), kde nadskutečné světlo jako božská síla činí z naturalisticky podaného příběhu mystický výjev, osvětlení proráží tmu obrazového prostoru a umožňuje, aby tvary postav vystoupily v téměř hmatatelné tělesnosti a ostře ohraničených objemech a aby barvy dostaly teplejší odstín.
Barokní dramatičnost a monumentalita pak stoupá v Caravaggiově období neapolském a v posledních dílech, vytvořených na Maltě a Sicílii, dospívá Caravaggio k velkorysému pojetí a náznakové malířské technice, podřizující vše vedlejší a detailní jedinému ohromujícímu účinku a mystickému duchovnímu významu.
Z dalších významných Caravaggiových obrazů lze jmenovat díla, jakými jsou „Růžencová Madona“ (1604–5), „Povolání svatého Matouše“ (1598–1601), „Vzkříšení Lazara“ (1609), „Stětí svatého Jana Křtitele“ (1608) nebo „Bakchus“ (kolem 1598).