Alexandr Alexejevič Borisov (2. listopadu 1866 – 17. srpna 1934) byl významný ruský malíř, seveřan srdcem a vůbec první umělec zobrazující drsnou přírodu Arktidy. Spisovatel, sociální aktivista, budovatel dopravní infrastruktury a průzkumník polárních oblastí, který se po celý život zabýval studiem a rozvojem polárních oblastí Ruska.
Alexandr Borisov se narodil v zemědělské rodině v malé vesničce nedaleko Krasnoborsku. O jeho dětství víme jen velmi málo. Ve svých patnácti letech vstoupil budoucí umělec do mnišské komunity na Soloveckých ostrovech. Pracoval zde zpočátku jako rybář v Savvatijevské poustevně. Protože projevoval výtvarné nadání, stal se brzy učněm v ikonopisecké dílně, respektive v lakovně, kde získávaly ikony svoji konečnou úpravu pokrytím silnou vrstvou laku. Archimandrita (představený) kláštera si při některé ze svých návštěv dílny, zcela náhodou povšiml drobných kreseb tužkou, jež mladý umělec vytvořil na nějakém kusu papíru, a povolal mladého Borisova do hlavní budovy Soloveckého kláštera ke studiu malířství a ikonografie.
Zde se na Alexandra Borisova znovu usmálo nečekané štěstí. Mezi účastníky inspekční cesty na Solovecké ostrovy byli shodou okolností přítomni dva známí milovníci umění. Jednak to byl čestný předseda petrohradské Akademie výtvarných umění, Velkovévoda Vladimir Alexandrovič a známý sběratel obrazů, generál petrohradského vojenského okruhu Andrej Bogoljubov. Tito dva muži patrně rozpoznali výjimečný talent mladého umělce a osobně se zasadili o to, aby získal státní stipendium ke studiu na petrohradské akademii a 20. září 1886 Borisov skutečně do Petrohradu přijíždí.
Během studia na Akademii v letech 1888–1882 byl Borisov oceněn dvěma malými a jednou velkou stříbrnou „motivační“ medailí, což byl jistě velký úspěch. Musíme si uvědomit, že tehdejší Rusko patřilo k bouřlivě se rozvíjejícím zemím, a ruská výtvarná kultura byla, podobně jako kultura česká, zcela otevřena novým vlivům a tendencím v evropském umění. Petrohradská akademie patřila bezesporu k nejlepším školám svého druhu v Evropě, a obstát v takové konkurenci jistě nebylo lehké. Pro „velký pokrok ve studiu umění“ byla Borisovovi schválena žádost o stipendium k práci na sérii obrazů zobrazujících život prostého lidu ruské říše. V roce 1895 pak umělec dále studuje zejména techniku kresby u Ivana Šiškina a po jeho odchodu z akademie u A. I. Kuindžiho.
Významnou událostí v umělcově životě bylo provázení polární expedice Sergeje Witteho na palubě parolodě Lomonosov v roce 1894. Borisov byl jako malíř výpravy pověřen zhotovováním náčrtku a skic přístavů, pobřeží a osad na březích Barentsova a Bílého moře v okolí Murmansku. Borisov si Arktidu doslova zamiloval. Ze své cesty si přivezl okolo sto padesáti skic, z nichž některé byly později v roce 1897 vystaveny na akademické výstavě v Petrohradě, kde sklidily obdiv významných umělců a milovníků umění jakými byl Repin, Vasněcov či Treťjakov.
V roce 1900 zorganizoval Borisov spolu s přáteli expedici na Novou zemi. Během této čtrnáctiměsíční výpravy čelili účástníci tohoto podniku mnohým obtížným situacím. Díky nim se však podařilo zmapovat velké části Nové země, a je to právě Borisov, kterému vděčíme za mnohé názvy na mapě tohoto území. Borisov zde takto zvěčnil celou řadu ruských umělců. Je zde mys Šiškinův, Kuindžiho, Vasněcovův, Vereščaginův či Repinův a Treťjakovského ledovec. Významný byl příspěvek výpravy k poznání Nové země také po jiných stránkách. Expedice se vrátila s rozsáhlými geologickými, botanickými a zoologickými sbírkami, a rovněž s dodnes cennými etnografickými záznamy ze života místních obyvatel – Něnců. V neposlední řadě patří mezi výsledky expedice stovky skic a studií, které posloužily jako předloha monumentálních pláten, které Borisov vytvořil po svém návratu.
Výstavy umělcových děl, realistických a přesto plných expresivity a nevídané a nadčasové modernosti, pořádané v Petrohradě mezi léty 1900 a 1905 přitáhly právem pozornost milovníků umění nejen v Rusku, ale i v zahraničí. Na pozvání Vídeňské společnosti umělců vystavuje Borisov v roce 1902 s nebývalým úspěchem v rakouském hlavním městě. Úspěch této výstavy mu otevírá dveře do výstavních síní v Berlíně, Hamburku, Kolíně nad Rýnem, Düsseldorfu a Paříži. Francouzská vláda mu uděluje Řád čestné legie. Na výstavě v Londýně v roce 1907 přijímá Borisov z rukou známého polárníka Nansena jménem vlád Švédska a Norska Řád svatého Olafa a čestný titul umělce získává i od britské vlády.
O rok později, v roce 1908, vystavuje Borisov svá plátna v Bílém domě ve Washingtonu a stává se prvním ruským umělcem, kterého přijal prezident Spojených států.
Po návratu z USA se Borisov usadil v rodném kraji u Krasnoborsku a vytváří další díla věnovaná Arktidě a Soloveckým ostrovům. Arktidu také opakovaně navštěvuje. Z této doby pochází i jeho cestovatelské eseje, vesměs s tematikou života na dalekém severu a života domorodého obyvatelstva, Samojedů, Něnců či Laponců. Ne nezajímavé jsou i jeho úvahy o potřebách vybudování dopravní infrastruktury v severoruském regionu.
V letech 1915 a 1916 se Borisov aktivně účastní přípravy vybudování Obsko-Murmanské železniční trati, sponzorované carskou vládou. Tento projekt je však z důvodu revoluce a občanské války realizován až po desetiletích.
Ve dvacátých a třicátých letech 20. století se Borisov podílel na průzkumu, přípravě a výstavbě železničních tratí na dalekém severu. V roce 1922 pak byla z jeho iniciativy otevřena továrna na těžbu a zpracování soli, jejímž se stává prvním ředitelem, ač není členem KSSS.
A. A. Borisov zemřel ve svém domě nedaleko Krasnoborsku 17. srpna 1934.
Při kompletním či částečném využití tohoto materiálu je vyžadován odkaz na www.rodon.cz.