Nejhorší okamžik pro ateistu nastane tehdy, když je za něco nesmírně vděčný a nemá přitom nikoho, komu by za to poděkoval.
Dante Gabriel Rossetti
Dante Gabriel Rossetti (12. května 1828 – 9. dubna 1882) byl významný anglický básník, ilustrátor, malíř a překladatel. V roce 1848 spolu s Williamem Holmanem Huntem a Johnem Everettem Millaisem založil slavné Bratrstvo Prerafaelitů usilující o obnovu umění podle středověkých vzorů ‒ dnes je považován za nejtypičtějšího představitele tohoto uměleckého hnutí. Později se také stal vzorem a hlavní inspirací umělců následující generace, zejména slavného dekorativního umělce Williama Morrise a Edwarda Burn-Jonese. Jeho práce také významně ovlivnila evropský symbolismus a další umělecká hnutí.
Rosettiho umění se nejvíce ze všech „prerafaelitů“ blíží původnímu ideálu a tíhne ke středověkému historismu. Jeho obrazy jsou krásné, někdy až smyslné, ovšem nikoli povrchní. Jeho raná poezie byla ovlivněna Johnem Keatsem, zatímco v pozdějších básních nalézáme stále hlubší propojení myšlenek a citu – jako například ve sbírce sonetů Dům života. Básnická tvorba a vizuální umění vytváří u Rosettiho jeden celek a vzájemně se doplňují – často psal sonety ke svým obrazům (Panna Marie z roku 1849 či Astarte syriaca z roku 1877), zároveň také maloval obrazy jako ilustrace k básním (Trh s koberci namalovaný podle básní úspěšné básnířky Christiny Rosettiové, umělcovy sestry). Rossettiho osobní život byl úzce spjatý s jeho prací, obzvláště jej formovaly jeho vztahy s modely.
Rosetti byl synem emigranta, italského učence Gabriele Pasquale Giuseppe Rossettiho a jeho manželky Frances Polidoriové, provdané Rossettiové. Chlapec se narodil v Londýně, a byl pokřtěný jako Gabriel Charles Dante Rossetti. Jeho rodina a přátelé mu říkali Gabriel, ale ve své publikační a umělecké činnosti používal především jméno Dante (na počest Dante Alighieriho). Byl bratrem básnířky Christiny Rossettiové, kritika Williama Michaela Rossettiho a křesťanské autorky Marie Francescy Rossettiové. Během dětství byl malý Rossetti vzděláván doma. Hojně četl Bibli, kterou i později dokonale znal a byl schopen citovat celé dlouhé pasáže, spolu s díly Shakespeara, Dickense, Sira Waltera Scotta a Lorda Byrona.
Mladý Rossetti je popisován jako „vyrovnaný, vášnivý a charismatický“, ale i jako „příliš horlivý, poetický a neschopný“. Jako všichni jeho sourozenci i on aspiroval na to stát se básníkem a navštěvoval King’s College School ve svém původním bydlišti v blízkosti Strand. Již od útlého mládí chtěl být rovněž malířem a projevoval velký zájem o středověké italské umění. Studoval v letech 1841 až 1845 na Henry Sass’s Drawing Academy (Kreslířská akademie Henryho Sasse) a poté se zapsal na Antique School of Royal Academy (Historickou školu Královské akademie), kterou ukončil v roce 1848. Po odchodu z Royal Academy Rossetti dále studoval u Forda Madoxe Browna se kterým si udržel blízký vztah po celý život.
Poté, co navštívil výstavu Williama Holmana Hunta s malbou Podvečer svaté Anežky, se Rossetti pro tohoto umělce nadchl a ucházel se o jeho přátelství. Obraz ilustroval báseň tehdy málo známého básníka Johna Keatse, a tím pádem také Rossettiovu vlastní báseň „The Blessed Damozel“, která Keatse napodobovala. Umělec proto věřil, že by Hunt mohl sdílet jeho umělecké a literární ideály. Společně později vytvořili filozofii Bratrstva Prerafaelitů, které založili spolu s Johnem Everettem Millaisem.
Záměrem této umělecké skupiny bylo reformovat anglické umění tím, že odmítne to, co považovali za mechanický přístup ke kopírování a napodobování manýristických umělců Rafaela a Michelangela jako nedostižných a jediných vzorů. Chtěli rovněž reformovat formální režim uměleckého školení zavedeným do britského školství Sirem Joshuou Reynoldsem. Jejich cílem bylo vrátit se k bohatým detailům, intenzivní barvě a složitým kompozicím Quattrocenta a raně renesančního italského a vlámského umění. Významný kritik John Ruskin napsal: „Každá prerafaelitská krajina na pozadí je namalovaná jako přímý dotek věci samé. Každá prerafaelitská postava, je pravdivým portrétem nějakého živého člověka“. Rossetti měl vždy větší zájem o středověkou než moderní stránku hnutí. Pracoval na překladech Danteho a dalších středověkých italských básníků, a nejvíce přijal stylistické charakteristiky rané italské renesance.
Rossetti zpočátku maloval především olejem a soustředil se na realistické vlastnosti svých postav. Jeho Mládí Panny Marie (1849) a Ecce Ancilla Domini (1850) líčí Marii jako dospívající dívku. William Bell Scott viděl práci na těchto obrazech v Huntově ateliéru a poznamenal k Rossettioho technice: „Maloval v oleji jako s vodovými barvami, tak lehce jako akvarely, na plátně, které natřel celé základním nátěrem na bílo, až byl povrch hladký jako karton, a každý odstín barvy zůstal transparentní. Viděl jsem hned, že to není nějaký ortodoxní umělec, ale že jedná čistě z estetických pohnutek. Směs geniality a diletantismu, mne očarovala, a povzbudila mou zvědavost.“
Rossetti vystavil obraz Ecce Ancilla Domini v roce 1850, v době, kdy stále více hystericky kritické reakce provázely každou prezentaci prerafaelitů. Obraz byl tak vlastně předem odsouzen k odmítnutí. V tomto roce se Rossetti rozhodl malovat raději akvarely, které mohly být prodávány soukromě. Ačkoliv jeho práce získala podporu u mnohých kritiků včetně Johna Ruskina, Rossetti po velkém zklamání z odmítnutí vystavoval v dalších letech jen velice zřídka.
V roce 1850 se Rossetti setkal s Elizabethou Siddalovou, důležitou modelkou prerafaelitů. V následujících deseti letech se stala jeho múzou, nadějnou žákyní a největší životní láskou. Byli oddáni v roce 1860.
Po mnoho let Rossetti pracoval na anglických překladech italské poezie, včetně Dante Alighieriho Nového života (publikoval jej v roce 1861). Tato díla a kniha sira Thomase Maloryho Le Morte d’Arthur inspirovala jeho umění po celá padesátá léta devatenáctého století. Vytvořil si vlastní způsob malby akvarelů: maloval pomocí silných výrazných pigmentů smíchaných s arabskou gumou, čímž získal bohatý a zářivý efekt podobný středověkým iluminacím. Vyvinul také novou techniku v kreslení perem a inkoustem. Jeho první publikovaná ilustrace (1855) byla k básni jeho přítele Williama Allinghama. Přispěl také ilustracemi k Moxonovu vydání básní Lorda Tennysona (1857) a ilustroval dílo své sestry Christiny Rossetti.
Jeho vize artušovské romantiky a středověkého designu také inspirovala další významné umělce té doby, Williama Morrise a Edwarda Burne-Jonese. Burne-Jones i Morris tehdy ještě Rossettiho osobně neznali, ale již tehdy stačil ovlivnit jejich dílo, a po společném setkání jej zařadili jako přispěvatele do jejich slavného časopisu Oxford and Cambridge Magazine, který založil Morris v roce 1856 na podporu své představy o umění a poezii.
Anglie prožívala obnovu náboženské víry a praxe počínaje rokem 1833 a vrcholícím po roce 1845. Oxfordské hnutí, také známé jako Tractarianské hnutí, teprve nedávno zahájilo tlak směrem k obnovení křesťanských tradic, které byly v anglikánské církvi ztraceny a zapomenuty. Rossetti a jeho rodina navštěvovali Christ Church v Albany Street, kam je v roce 1843 přivedl umělcův bratr William Michael Rossetti. Místní reverend William Dodsworth stál v čele toho, co dnes známe pod názvem High Anglican movement neboli „anglo-katolicismus“. Tento návrat k církevním tradicím vzdorujícím modernismu byl Rossettiho rodině pocházející z katolické Itálie bližší a stejně blízký byl i prerafaelitskému hnutí. (Je třeba poznamenat, že anglo-katolické oživení velmi významně ovlivnilo Rossettiho myšlení a zbožnost na konci čtyřicátých a v průběhu padesátých let).
Kolem roku 1860 se Rossetti vrátil k olejomalbě – již od padesátých let postupně opouštěl složité středověké kompozice ve prospěch působivých a přímočarých obrazů žen v plochých obrazových prostorech vyznačujících se hustou a sytou barvou. Tyto obrazy se později staly zcela rozhodující pro vývoj hnutí evropských symbolistů. V tomto období se zobrazení žen namalovaných Rossettim stalo téměř posedle stylizované. Maloval svou novou přítelkyni Fanny Cornforth (později byla jeho hospodyní) jako typickou představitelku fyzické krásy, zatímco Jane Morrisovou, manželku svého obchodního partnera Williama Morrise, zidealizoval jako éterickou bohyni. Tyto nové práce nebyly již založeny na středověkém, ale na italských vrcholně renesančních umělcích z Benátek, Tizianovi a Veroneseovi.
V roce 1861 se Rossetti stal zakládajícím partnerem v Uměleckoprůmyslové firmě Morris, Marshall, Faulkner & Co. (společně s Morrisem, Burne-Jonesem, Fordem Madoxem Brownem, Philipem Webbem, Charlesem Faulknerem a Peterem Paulem Marshallem). Rossetti zde přispíval především návrhy na vitráže ale také na další dekorativní předměty.
Rossettiho manželka Elizabeth Siddalová zemřela v roce 1862 na předávkování laudanem, které se tehdy v hojné míře užívalo na uklidnění, krátce poté, co ji postihla tragédie, kdy porodila mrtvé dítě. Umělec po smrti své milované Lizzie upadl do hluboké deprese a pohřbil spolu s ní i všechny své nepublikované básně (později je ovšem nechal vykopat). Po zbytek života si idealizoval obraz své zesnulé manželky a zobrazoval ji na řadě obrazů, nejčastěji jako Danteho Beatrici.
Po smrti ženy se Rossetti rovněž přestěhoval do pronajatého tudorovského domu na adrese Cheyne Walk 16 v Chelsea, kde žil více než dvacet let obklopen extravagantním nábytkem z dílen svých přátel a přehlídkou exotických ptáků a zvířat. Rossettimu vydržela fascinace exotickými zvířaty po celý jeho život.
V roce 1865 umělec objevil ‒ především, zdá se, pro její kaštanové vlasy ‒ Alexy Wildingovou, švadlenu, která mu byla modelem pro řadu obrazů za pevný plat. Ve výčtu Rossettiho děl zjišťujeme, že byla vlastně umělcem vůbec nejčastěji malovanou modelkou, ale o její osobě toho bohužel příliš mnoho nevíme.
Jane Morrisovou Rossetti použil jako modelku pro nástěnné malby v budově Oxford Union, pro kterou pracoval spolu s Williamem Morrisem a Edwardem Burne-Jonesem v roce 1857. Také mu seděla často modelem i později v průběhu těchto let. V roce 1869 si Morris a Rossetti pronajali venkovské sídlo Kelmscott Manor v obci Kelmscott v hrabství Oxfordshire jako letní dům.
V této době byl Rossetti přemluven přáteli, zejména Charlesem Augustusem Howellem, exhumovat své básně z manželčina hrobu, což učinil a zveřejnil je v roce 1870 v rozsáhlé sbírce. Jeho sbírka sonetů Dům života stopovala fyzický a duševní vývoj lásky a intimního vztahu. Rossetti popisoval formu sonetu něco, co označoval „pomník chvíle“, což znamená, že se snažil zaznamenat pocity prchavého okamžiku, a přemýšlet o jejich významu. Dům života je sbírka takovýchto „pomníků“: propracovaný celek seskládaný z mozaiky intenzívně popisovaných fragmentů. Na takovouto poezii nebyla však tehdejší společnost příliš připravena. Přesto to byl Rossettioho nejpodstatnější literární úspěch. Sbírka zahrnovala některé básnické překlady. V roce 1881 Rossetti zveřejnil druhou sbírku básní, balad a sonetů, která zahrnovala zbývající básně.
Vášnivé reakce kritiků na Rossettiho první básnickou sbírku přispěly k umělcovu duševnímu zhroucení v červnu 1872. Malíř se připojil k Jane Morrisové v letním sídle v Kelmscott, kde pobýval září toho roku. V létě příštího roku byl však už v mnohem lepším stavu a maloval jak Alexu Wildingovou, tak Jane Morrisovou v Kelmscott, kde vytvořil oduševnělý cyklus snových portrétů. V roce 1874 Morris reorganizoval svou Uměleckoprůmyslovou firmu a rozešel se s Rossettim v podnikání. Povaha tohoto sporu měla patrně co dočinění s Jane Morrisovou. Rossetti údajně náhle odešel z Kelmscott během noci v červenci 1874 a už se do tohoto domu nikdy nevrátil. Poslední léta života Rossetti strávil jako podivínský poustevník ve svém domě na Cheyne Walk. Zemřel na Velikonoční neděli roku 1882 ve venkovském domě svých přátel, kam přicestoval v marné snaze obnovit své zdraví. Tento velký umělec s pohnutým osudem je pohřben na hřbitově v Birchington-on-Sea v Kentu. Jeho hrob je dnes navštěvován zástupy obdivovatelů jeho celoživotní práce ‒ čerstvé květiny leží na jeho náhrobku po celý rok.
Vydané knihy:
The Early Italian Poets (překlad) (1861), znovu vydáno jako Dante and His Circle (1874)
Poems (1870), nová edice: Poems. A New Edition (1881)
Ballads and Sonnets (1881)
The Collected Works of Dante Gabriel Rossetti (posmrtně, 2 svazky, 1886)
Ballads and Narrative Poems (posmrtně, 1893)
Sonnets and Lyrical Poems (posmrtně, 1894)
The Works of Dante Gabriel Rossetti (posmrtně, 1911)
Literatura:
Ash, Russell (1995), Dante Gabriel Rossetti. London: Pavilion Books.
Doughty, Oswald (1949), A Victorian Romantic: Dante Gabriel Rossetti. London: Frederick Muller.
Drew, Rodger (2006), The Stream’s Secret: The Symbolism of Dante Gabriel Rossetti. Cambridge: The Lutterworth Press.
Fredeman, William E. (ed.) (2002–8), The Correspondence of Dante Gabriel Rossetti. 7 sv. Cambridge: Brewer.
Hilto, Timoth (1970). The Pre-Raphelites. London: Thames and Hudson, New York: Abrams.
Lucas, F. L. (2013), Dante Gabriel Rossetti - an anthology (poems and translations, with introduction). Cambridge University Press.
Marsh, Jan (1996). The Pre-Raphaelites: Their Lives in Letters and Diaries. London: Collins & Brown.
McGann, J. J. (2000). Dante Gabriel Rossetti and the Game that Must Be Lost. New Haven: Yale University Press.