Karl Pavlovič Brjullov (12. /23./ prosince 1799 Petrohrad, Rusko ‒ 11. /23./ června 1852 Manziana, Vatikán) byl jedním z nejvýznamnějších ruských malířů akademického stylu.
Karl Brjullov se narodil 23. prosince 1799 v Petrohradě v rodině akademika, učitele ve třídě plastiky na petrohradské Vysoké škole uměleckoprůmyslové, řezbáře, rytce a mistra miniaturní malby Pavla Ivanoviče Brullo (Brulleau, 1760‒1833), který pocházel z Francie, a jeho manželky Marie Ivanovny Schroederové, který měla pro změnu německé kořeny. Kromě Karla měla rodina další tři syny a dvě dcery.
Od raného dětství se Karl vzdělával u svého otce, který jej naučil všechny základní výtvarné dovednosti a přísně dohlížel na jeho rozvoj v kresbě, zejména v kresbě osob a zvířat z různých úhlů. Později také pomáhal otci v práci na různých zakázkách: mimo jiné s návrhy pro chrám v Kronštadtu a na jiných.
V říjnu 1809 byl chlapec přijat k řádnému studiu na Imperiální Akademii umění v Petrohradě, kde studoval až do roku 1821. Mezi jeho učiteli byl například A. I. Ivanov. Karl se na škole rychle etabloval jako brilantní, všestranně talentovaný student, který se snadno vyrovnal se všemi zadanými úkoly a získal si tak všeobecnou oblibu jak mezi pedagogy, tak spolužáky. Ti ostatně vzpomínali, že mladý Karl Brjullov byl vždy ochoten jim pomoci a poradit. Karl Brjullov byl na akademii úspěšný i podle oficiálních měřítek, získal zlatou medaili, tedy nejvyšší ocenění hned za dvě historické malby.
První významnou prací Karla Brjullova byla malba „Génia umění“ (1817‒1820, Státní ruské muzeum, Petrohrad), která byla zpracována v souladu s potřebami akademie jako obraz vhodný ke kopírování. V roce 1819 mladý umělec vytvořil další ze svých raných slavných obrazů „Narcis hledící do vody“; tento obraz později koupil A. I. Ivanov do své sbírky a dnes jej nalezneme rovněž ve Státním ruském muzeu.
V roce 1821 Brjullov absolvoval akademii a jako svou závěrečnou práci si zvolil Abrahamovo setkání se třemi anděly. Za tuto práci obdržel zlatou medaili a právo cestovat do zahraničí jako stipendista. Prezident akademie Olenin nicméně trval na tom, že by měl Brjullov zůstat na akademii další tři roky, kdy se měl dále zdokonalovat a pomáhat v pedagogické práci. V té době se tedy Brjullov obrátil na tehdy nově ustanovenou Společnost pro podporu umění s žádostí o stipendium. V roce 1821 namaloval pro tuto společnost dva obrazy, aby dokázal své malířské schopnosti. Společnost se nakonec rozhodla mu stipendium udělit s tím, že bude podrobně referovat o svých cestách, vytvářet dokumenty a kopie pro společnost, jakož i vytvářet nové příležitosti pro ruské umělce. Karl Brjullov s podmínkami souhlasil. Hned 16. srpna 1822 se vydal do Itálie: do Říma dorazil až v květnu následujícího roku – po cestě totiž navštívil Rigu, Královec, Berlín, Drážďany, Mnichov, Benátky, Padovu, Veronu, Mantovu a Bolognu ‒ proto mu cesta zabrala celých deset měsíců. Ihned po svém příjezdu do Říma byl pověřen Společností pro podporu umění vytvořit kopii Rafaelovy fresky „Athénská škola“.
Po příjezdu do Itálie se Brjullov začal intenzivně zajímat o žánrové malby a spolu s obrazy historických a náboženských témat začal vytvářet práce také na toto módní téma, inspiraci čerpal především z okolní reality. První úspěšná práce v tomto žánru byl obraz „Italské ráno“ (1823, Kunsthalle, Kiel). Když bylo plátno vystaveno v Petrohradě, umělcovi současníci byli nadšeni zcela původní interpretací námětu a svěžestí provedení. Společnost pro podporu umění věnovala za tento obraz umělci jménem cara Mikuláše diamantový prsten a objednala u něj další podobný. Bylo to „Italské poledne“ (známé i pod názvy „Italka“, nebo „Hrozny“) z roku 1827, které je dnes jistě nejslavnějším Brjullovovým obrazem a nalezneme jej ve Státním ruském muzeu v Petrohradě. Obraz se však setkal v řadách Společnosti pro podporu umění překvapivě s velkou kritikou – námět obrazu se nezdál společnosti důstojný „velkého“ umění. V reakci na tuto kritiku se v roce 1829 Brjullov se Společností rozešel.
Kromě velkých žánrových pláten začal umělec po roce 1827 vytvářet také četné akvarely malých rozměrů a záhy se v tomto oboru stal uznávaným a vyhledávaným autorem. Tyto takzvané „italské žánry“ se staly oblíbeným suvenýrem z cest po Itálii u řady aristokratů, kteří je nakupovali pro ozdobné a zábavné účely stejně, jako dnes nakupujeme upomínkové pohlednice. Brjullov nicméně nevytvářel pouze tyto zakázkové akvarely ‒ paralelně s nimi maloval i vlastní více umělecky závažné práce v tomto žánru. Všechny dohromady se pak vždy vyznačují jistou rukou, lehkostí a zářícím světlem slunce. S postupem času se umělcovy akvarely stávaly náročnějšími, zahrnoval do nich stále více postav v pohybu; očividná byla také snaha o postižení chvilkového okamžiku a nálady. Většina Brjullovových akvarelů opěvuje Itálii a rovněž italský lid, ve kterém Brjullov spatřoval a nalézal ušlechtilé rysy jeho dávných antických předků.
Skutečnou slávu a popularitu však za jeho italského pobytu přinesly umělci portréty italské šlechty a jeho četných krajanů. Rozchod Brjullova se Společností pro podporu umění do značné míry souvisí se získáním četných lukrativních zakázek na portréty, které umožnily umělci pracovat nezávisle na cizí pomoci a stipendiích. Brjullovovi portréty z italského období charakterizuje kombinace různých prvků klasicismu, realismu a baroka a rovněž touha zprostředkovat vnitřní život postav. K tomuto účelu používal často plochu pozadí a zasazoval portrétovanou osobu do kulis světa, ve kterém se pohybovala. Značná část portrétů byla malována především k dekorativním účelům a jsou tedy poněkud stylizované, tuto vlastnost ostatně spatřujeme i na portrétech z pozdějších období umělcova života.
V roce 1830 začal Brjullov pracovat na velkém obraze s historickým námětem „Poslední dny Pompejí“ (1830‒1833), na objednávku průmyslníka A. Demidova. Obraz byl inspirován tehdejším módním zájmem o relativně novou vědu – archeologii. V roce 1828 došlo k erupci Vesuvu a tato událost ještě zvýšila zájem veřejnosti o historii a osud antických Pompejí. Aby si vytvořil co nejpřesnější představu o průběhu katastrofy a o tehdejších reáliích, prostudoval Brjullov mnoho literárních pramenů. Navštívil rovněž vykopávky v Pompejích a Herculaneu, a vytvořil zde sérii skic, na nichž vidíme obrysy krajiny, zříceniny města i zkamenělé postavy zahynulých obyvatel. Je známo, že plátno ukazuje skutečnou část antické ulice, kterou umělec maloval zády k městské bráně. Do této doby umělcovy tvorby patří i četná další díla, jako například portrét aristokratky Julie Samojlové, obraz „Jezdkyně“ (dnes v Treťjakovsé galerii v Moskvě), jakož i nikdy nedokončený obraz „Betsabé“ (1832, rovněž Treťjakovská galerie, Moskva), ve kterém umělec shrnuje své tvůrčí ambice z „italského“ období svého života.
Obraz „Poslední dny Pompejí“ byl dokončen v roce 1833 a v Evropě i v Rusku způsobil rozruch. Pro ruské umění se tato práce stala průlomovou, a to v první řadě díky námětu, líčícím historické postavy a celý národ v hodinách tragédie. Car Mikuláš I. poté, co spatřil toto dílo, vyjádřil přání poznat Brjullova osobně v Petrohradě a pozval ho tedy k návratu do vlasti. Nicméně předtím, než se vrátil, přijal malíř pozvání hraběte V. Davydova podílet se s ním na cestě po Malé Asii, Řecku a Jónských ostrovech. V Athénách Brjullov vážně onemocněl žlutou zimnicí a musel se tak se svými společníky rozloučit. Vydal se pak do Konstantinopole, kde již na něj čekal rozkaz k návratu do Petrohradu, kde měl zaujmout místo profesora na Imperiální akademii umění. Konečně v roce 1836 doputoval Brjullov přes Oděsu a Moskvu do Petrohradu. Umělcův pobyt v Moskvě, kam přicestoval v prosinci 1835, se protáhl na několik měsíců, kdy byl Brjullov zván na četné slavnostní večeře do domů uměnímilovných osobností. Na jednom s těchto večerů se seznámil s A. Puškinem. Získal zde rovněž četné zakázky na portréty vlivných osobností – jeho pověst vynikajícího portrétisty jej z Itálie již předcházela.
V Petrohradě umělce očekávala slavnostní recepce na Akademii výtvarných umění a opětovné vystavení díla „Poslední dny Pompejí.“ Plátno mělo mezitím čas navštívit Paříž (Louvre, 1834), kde bylo kritikou přijato spíše chladně, a to navzdory skutečnosti, že obdrželo první cenu na pařížském Salonu 1834. Jednalo se již o éru Delacroixe a francouzský romantismus Brjullovovo plátno zastínil. Obraz byl darován Demidovem caru Mikuláši I., který jej umístil v Ermitáži, a po dlouhou dobu bylo také vystaveno přímo v budově Akademie výtvarných umění.
Mezi léty 1836 a 1849 Brjullov žil a pracoval v Petrohradu. Ihned po svém návratu do hlavního města mu byla udělena hodnost „Junior“ (druhého stupně), profesura na Akademii výtvarných umění, kde byl pověřen vedením třídy historické malby a požádán, aby namaloval velký obraz na téma ruské historie (předem schválené v Akademii a carem). Tímto plátnem se stalo „Obležení Pskova polským králem Štěpánem Báthorym v roce 1581“ (1839‒1843, Treťjakovská galerie, Moskva). Brjullov opakovaně navštívil Pskov, kde skicoval a studoval zachované středověké památky. I přes pečlivý až vědecký přístup k jeho realizaci zůstal však obraz ne zcela dokončen.
Brjullovova sláva v Petrohradě, stejně tak jako předtím v Itálii, byla však založena především na jeho slavných virtuózních portrétech. Vytvořil četné formální, či oficiální portréty ruské šlechty i celou řadu portrétů označovaných jako portréty intimní. Maloval celou řadu významných osobností ze všech oblastí společnosti. Do tohoto období spadá i jeho slavný autoportrét a také portrét bratra, slavného architekta, či portréty Žukovského a Krylova. Celou řadu těchto portrétů dnes nalezneme v Treťjakovské galerii v Moskvě anebo ve Státním ruském muzeu v Petrohradě. Zabýval se však také monumentální a dekorativní malbou ‒ vyzdobil například luteránský kostel na Něvském prospektu v Petrohradě.
V roce 1843 byl Brjullov spolu s nejlepšími umělci akademické školy pozván k účasti na výzdobě katedrály svatého Izáka. Byl požádán, aby vymaloval stropní kopuli postavami apoštolů, evangelistů a sérií obrazů na téma „Umučení Krista“. Umělec začal ihned pracovat s velkým zájmem na skicách. V roce 1848 byly přípravné kresby dokončeny, a Brjullov začal malovat přímo v katedrále. Tvrdá práce v chladném prostředí nedokončené katedrály však ještě více podkopala již tak dost špatný zdravotní stav umělce, který trpěl na srdeční potíže a stále se zhoršující revmatismus. V únoru 1849 pak Brjullov musel požádat o uvolnění z této práce a jeho žádosti bylo vyhověno.
27. dubna 1849 na naléhání lékařů opustil Brjullov Rusko a přes Polsko, Prusko, Belgii, Anglii a Portugalsko odcestoval na ostrov Madeira, kde se měl léčit. Ve stejném roce se však umělec vrátil do Itálie. Na jaře a v létě roku 1850 navštívil Španělsko, kde se zaujetím studoval malbu Velázqueze a Goyi. Na podzim 1850 se Brjullov znovu vrátil do Itálie. V této době se umělec stýkal s přítelem Garibaldiho A. Tittonim, v jehož domě prakticky prožil poslední léta svého života. Většina pozdních portrétů a akvarelů namalovaných Brjullovem je stále uložena v soukromé sbírce této rodiny. Pro mnoho děl z tohoto období je charakteristická určitá teatrálnost a emoce, jsou to skutečné romantické obrazy, stejně je z nich patrna touha zachytit ducha doby, transformující díla na jakési přesné historické důkazy. Poslední dílo umělce byl portrét jeho starého přítele archeologa Michelangela Lanciho vytvořený v roce 1851.
Karl Brjullov zemřel následujícího roku ve městě Manziana, nedaleko Říma, kde se léčil minerální vodou. Brjullov byl pohřben na protestantském hřbitově Monte Testaccio.
Literatura:
Голдовский Григорий, Петрова Евгения, Carl Brullov (rusky a anglicky), Petrohrad Palace Editions, 1999.
Карл Павлович Брюллов, Мoskva 2010.
Петрушевский Ф. Ф., „Брюллов, Карл Павлович“, in: Энциклопедический словарь Брокгауза и Ефрона: В 86 томах (82 т. и 4 доп.), Petrohrad 1890‒1907.