Peter von Cornelius (23. září 1784 – 6. března 1867) byl německý malíř, tvůrce fresek a nástěnných maleb, jeden z největších německých realistických malířů a čelný představitel hnutí tzv. nazarénů.
Peter von Cornelius se narodil v Düsseldorfu a na uměleckou dráhu se připravoval již od útlého dětství. Od dvanácti let navštěvoval kurzy kreslení na düsseldorfské akademii. Jeho otec, který byl správcem galerie a později profesorem na akademii v Düsseldorfu, zemřel roku 1799. Po jeho smrti musel Cornelius spolu se svým starším bratrem podporovat rodinu prací převážně jako portrétista a ilustrátor. Hmotná nouze jej nutila žít v neustálém strachu, že bude muset zanechat studia, která byla na tehdejší dobu poměrně značně nákladná. Často se o svých obavách z mládí později zmiňoval zejména v dopisech.
Jeho nejstarší významnou zakázkou byly práce na výzdobě kůru kostela svatého Quirina v Neuss, kterou jej pověřil Canon Wallraff z Kolína nad Rýnem v roce 1803. V roce 1809 začal práci na sérii kreseb ilustrujících Goethova Fausta, první část z nich pak byla zveřejněna následujícího roku. V této práci byl Peter von Cornelius patrně silně ovlivněn stylem Modlitební knihy Maxmiliána I. od Albrechta Dürera, kterého obdivoval. Některé jeho ilustrace měl údajně pochválit i sám básník. V sérii těchto ilustraci pokračoval Cornelius i po svém přestěhování do Říma a byly vydávány mezi léty 1816 až 1826 v celkovém množství dvanácti jednotlivých rytin.
Ve stejném roce se Cornelius nakrátko přestěhoval do Frankfurtu a již o dva roky později, tedy během roku 1811, odjíždí do Říma. Do „Věčného města“ malíř dorazil 14. října 1811 a velmi rychle se stal jedním z nejvlivnějších umělců nazarénské skupiny, kteří se zde zdržovali. V té době zde byli přítomni především Friedrich Overbeck, Friedrich Wilhelm Schadow, Philipp Veit, Julius Schnorr von Karolsfeld a Ludwig Vogel. Toto bratrstvo si zvolilo za svůj domov polorozpadlý klášter františkánů, kde se věnovali horečnaté práci na obnově ztracených pout mezi křesťanstvím a soudobým uměním.
Cornelius se spolu s dalšími umělci tohoto okruhu účastnil práce na vnitřní výzdobě Casa Zuccari, který byl sídlem Jakoba Solomona Bartholdyho, pruského generálního konzula, a Villy Massimi. Souběžně s touto prací také ilustroval Píseň o Nibelunzích.
V roce 1819 Cornelius nakvap opouští Řím – nechává dokonce nedokončené fresky ve Ville Massimi ‒ a vrací se na pozvání bavorského korunního prince a pozdějšího krále Ludvíka I. do Německa; princ jej pověřuje několika zakázkami v Mnichově. V roce 1821 Cornelius získal profesorské místo na düsseldorfské umělecké akademii, kde se záhy stal ředitelem, aniž přerušil práce pro Ludvíka I. Záhy také zjistil, že tolik povinností není schopen dlouhodobě zvládat, a byl proto z místa ředitele akademie v Düsseldorfu v roce 1823 na vlastní žádost uvolněn. Někteří jeho žáci a studenti jej pak následovali do Mnichova, kde s ním spolupracovali na četných veřejných zakázkách. Po smrti ředitele Langera v roce 1824 se pak Cornelius stává znovu ředitelem akademie, tentokráte v Mnichově.
Fresková výzdoba Ludwigskirche v Mnichově, která byla z větší části navržena a provedena podle Cornelia či přímo jím, byla možná nejdůležitějším nástěnným dílem své doby. Tato díla rovněž dodnes ohromují svou velikostí a majestátností. Velká freska Posledního soudu nad hlavním oltářem tohoto chrámu měří 19 metrů na výšku a 12 metrů na šířku. Fresky Stvoření, Narození Páně a Ukřižování ve stejném chrámu jsou pak v podobně velkém měřítku. Mezi další umělcovy významné práce v Mnichově patří jeho nástěnné malby v Pinakothek a Glyptothek. Právě ony z Glyptothek, v sále bohů a hrdinského mýtu, jsou snad nejznámější. Někdy v roce 1839 nebo 1840 Peter von Cornelius odešel z Mnichova do Berlína, aby mohl pracovat na sérii vyobrazení líčících Apokalypsu. Jednalo se o rozsáhlý cyklus fresek na zakázku Fridricha Viléma IV. pro královské muzeum „Campo Santo“ v Berlíně. Král opustil tyto své velkolepé plány po revoluci v roce 1848, ale Cornelius pokračoval v práci na návrzích po zbytek svého života.
Umělec rovněž nikdy nepřerval své kontakty s ostatními „Nazarény“ v Římě a opět se sem vrátil pro inspiraci spřízněnými umělci. Podruhé žil Cornelius v Římě v letech 1853 až do svých posledních let; umělec zemřel na jaře 6. března 1867 v Berlíně.
Dílo
1820–30 Fresky Die Götter Griechenlands, Glyptothek, Mnichov, ztraceny – Kartony v Nationalgalerie, Berlin
1836–40 Oltářní freska Das Jüngste Gericht a výmalba v kostele sv. Ludvíka, Mnichov
1841–67 Die Apokalyptischen Reiter, Karton, Nationalgalerie, Berlin
1850 Propheten des Alten Testaments, kostel sv. Mikuláše, Postupim
Ilustrace (výběr)
Aventiure von den Nibelungen. Prêtre, Berlin 1817, digitální vydání, Univerzitní a zemská knižnice, Düsseldorf
Bilder zu Goethe’s Faust. Wenner, Franckfurt am Main 1816. digitální vydání, Univerzitní a zemská knižnice, Düsseldorf
Le Paradis du Dante. Avec texte explicatif, dessiné au trait par Pierre de Cornelius. Leipzig: Boerner, 1830, digitální vydání, Univerzitní a zemská knižnice, Düsseldorf
Ocenění
1842 Řád Pour le Mérite
1844 titul Dr. phil. h.c. od münsterské univerzity
1862 čestný občan Düsseldorfu
Po Petrovi von Cornelius je pojmenována cena (Cornelius-Preis) města Düsseldorf.
Literatura
Stefanie Bielmeier: Gemalte Kunstgeschichte. Zu den Entwürfen Peter von Cornelius für die Loggien der Alten Pinakothek. Stadtarchiv, München; Kommissions-Verlag UNI-Druck, München 1983.
Frank Büttner: Peter Cornelius. Fresken und Freskenprojekte. 2 Bde. Wiesbaden 1980 und 1999.
Frank Büttner: „Peter Cornelius in Düsseldorf“, in: Wend von Kalnein (Hrsg.): Die Düsseldorfer Malerschule. Mainz, 1979, s. 48–55.
Léon Krempel, Anthea Niklaus (Hrsg.): Cornelius – Prometheus – Der Vordenker. München 2005.
Herman Riegel: Cornelius, der Meister der deutschen Malerei. Rümpler, Hannover 1866.
Werner Schmidt: Peter von Cornelius. Ausstellungskatalog. Berlin, Nationalgalerie, 1956.