Antonello da Messina, plným jménem Antonello di Giovanni di Antonio, který byl rovněž znám jako Antonello degli Antoni (1430‒1479), byl významný italský renesanční malíř pocházející z Messiny na Sicílii.
Antonello je považován za jednoho z velikánů italské renesance a Giorgio Vasari mu omylem přisoudil prvenství v zavedení olejomalby do italského umění. Jeho práce vykazuje silné vlivy raného nizozemského malířství, ačkoli on sám nikdy neopustil Itálii. Jeho práce přinesla do italského umění zcela nové podněty a jeho vliv byl patrný nejvíce v severní Itálii, zejména v Benátkách.
Antonello se narodil v sicilské Messině někdy mezi roky 1429 a 1431 jako syn místního měšťana Giovanniho de Antonio Mazonus a jeho ženy Garity (což je varianta jména Margherita, nebo jeho domácká podoba). O jeho nejmladších letech, dospívání a dětství nemáme bohužel žádné zprávy.
Časově nejstarší zaznamenané období Antonellova život známe rovněž pouze zprostředkovaně, a to podle dopisu neapolského humanisty Pietra Summonteho z roku 1524. Podle něj byl Antonello da Messina někdy v roce 1450 žákem malíře jménem Niccolò Colantonio v Neapoli, kde bylo tehdy ve velké oblibě nizozemské malířství. S tímto tvrzením dnes souhlasí většina historiků umění, kteří pro něj nacházejí oporu především v umělcově díle.
Z Neapole se Antonello vrátil do rodné Messiny někdy v průběhu padesátých let 15. století. V roce 1455 namaloval tzv. Ukřižování ze Sibiu (v Rumunsku), které nyní nalezneme v Muzeu umění v Bukurešti. Podobné Ukřižování se nachází v Královském muzeu v Antverpách a pochází pravděpodobně ze stejného období. Tyto Antonellovy ranné práce vykazují silný vlámský vliv, který umělec pravděpodobně získal právě od svého neapolského učitele Colantonia. Rovněž téměř jistě znal díla Rogiera van der Weydena a Jana van Eycka, jež vlastnil mecenáš jeho učitele Colantonia král Alfons V. Aragonský, a která mohl vidět právě jedině v Neapoli.
Toto tvrzení podporuje i zmínka v životopise tohoto umělce sepsaným slavným Giorgiem Vasarim – autorem knihy Životy, ve které zpracoval životopisy většiny italských renesančních umělců. V části věnované Antonellovi se Vasari výslovně zmiňuje o tom, že mladý Antonello viděl v Neapoli ve sbírce zmiňovaného vladaře Alfonse V. obraz Jana van Eycka (šlo o tzv. Triptych Lomellini).
Podle další teorie, jež je však podložena pouze nepřímými listinnými důkazy, a není proto považována za příliš věrohodnou, navštívil Antonello v roce 1456 Milán, a setkal se zde s jedním nejlepších žáků a následovníků Jana van Eycka známým jako Petrus Christus (1410/1420 – 1475/1476). Christus byl význačný nizozemský umělec, jenž přicestoval do Itálie, aby se zde naučil perspektivě a skutečně také italskou perspektivu zavedl do nizozemského malířství. Antonello byl naopak prvním z výraznějších italských malířů, jenž si zcela osvojil způsob práce van Eycka. Setkání obou umělců by mnohé vysvětlovalo a zcela by zapadalo do vývoje stylu obou umělců. Skutečné důkazy o tom, že by v této době Antonello Milán navštívil, však nemáme.
Nejstarší jisté datum v Antonellově životě přichází z první zaznamenanou zakázkou na panel pro Confraternità di San Michele dei Gerbini v Kalábrii, ačkoli to nebyla patrně první práce pro toto bratrstvo. Antonello podle této zprávy měl již v Gerbini v Kalábrii dílnu, kde produkoval podobné panely a další sakrální obrazy. V této době také již byl ženatý a měl už syna Jacobella (zdrobnělina jména Jakub).
Z roku 1460 máme také záznam o pronájmu lodi (brigantiny) Antonellovým otcem, která přivezla umělce a jeho rodinu zpátky domů z Amantena v Kalábrii. V tomto roce maluje Antonello jeden ze svých nejslavnějších obrazů – madonu s dítětem známou také pod názvem „Madonna Salting“, v níž kombinuje své znalosti klasické ikonografie s technikou vlámských malířů a věnuje velkou pozornost olejovým lazurám. Domníváme se, že tento postup si osvojil podle děl Pierra della Francescy.
Ze stejného roku 1460 pocházejí rovněž dva malé panely zobrazující praotce Abraháma s andělem a svatého Jeronýma – obě díla můžeme dnes nalézt v Museo Nazionale della Magna Grecia v Kalábrii (Reggio Calabria). V roce 1461 Antonellův mladší bratr Giordano vstoupil jako pomocník do bratrovy dílny – dochovala se smlouva mezi bratry sjednávající spolupráci na tři roky. V tomto roce také Antonello maluje Madonu s dítětem pro messinského šlechtice Giovanniho Mirullu, kterou známe jen z kopie (a nyní je bohužel již ztracena).
Ke konci šedesátých let 15. století Antonello da Messina maluje nejspíše své první portréty na zakázku. Také ony následují nizozemské příklady, poprsí je zobrazeno na tmavém pozadí nejčastěji v tříčtvrtečním profilu, ale i z anfasu (přímý pohled). Většina předchozích italských umělců tvořila častěji portréty z profilu, tak jak bylo zvykem na medailích.
Historik umění John Pope-Hennessy Antonella popsal jako „prvního italského malíře, pro kterého je individuální portrét prostředkem k hledání pravdy“.
Mezi léty 1460 a 1465 máme četné záznamy potvrzující Antonellovu přítomnost v rodné Messině, naopak po roce 1465 máme informace, které naznačují, že následující roky 1465 až 1471 strávil umělec především na italské pevnině. Později, v roce 1474, namaloval další ze svých význačných děl, a sice Zvěstování, jež dnes nalezneme v Syrakusách, a Svatého Jeronýma, ke kterému máme i studii která se právě k tomuto roku datuje.
V roce 1475 se Antonello vydává na svou nejvýznamnější cestu – odcestoval do Benátek, kde zůstal až do podzimu roku 1476. V dílech z tohoto období začíná věnovat více pozornosti lidské postavě, zejména její anatomii, což naznačuje vliv Piera della Francescy a Giovanni Belliniho. Mezi nejslavnější práce z Benátek patří Condottiere (nyní v Louvre), Oltář San Cassiano a Svatý Šebestián. Oltář San Cassiano (tedy svatého Kassiána), namalovaný v obrovském formátu (dochované dílo nalézající se ve Vídni je jen zlomkem, resp. výřezem z původního obrazu) vykazuje největší vliv benátských umělců, a lze jej zařadit mezi díla přímo rozvíjející umění Giovanni Belinniho.
V Benátkách byla taky Antonellovi učiněna nabídka stát se portrétistou u dvora milánského vévody – umělec ji však odmítl. Antonello se vrátil na Sicílii v září 1476 a ke sklonku života bezesporu patří jeho zdaleka nejslavnější vyobrazení Panny Marie a polyptych San Gregorio (tedy svatého Řehoře).
Antonello zemřel v rodné Messině v roce 1479. Z února tohoto roku se dochovala jeho závěť, a o dva měsíce později je doloženo, že již nebyl na živu. Přesné datum smrti však bohužel naznáme. Některá z jeho děl zůstala po jeho smrti nedokončena a byla domalována jeho synem Jacobellem.
Antonellův styl je pozoruhodný spojením italské jednoduchosti s vlámskou citlivostí pro detail. Jeho vliv na italské malířství byl velmi významný právě díky tomuto spojení – dá se bez nadsázky říci, že to byl právě Antonello, kdo přinesl do italského umění moderní vlámské tendence. Žádná přímá škola jeho následovníků nicméně nevznikla, snad s výjimkou sicilského umělce Marca Constanzy. Přesto si však Antonello vysloužil jedno z nejčestnějších míst v italském a světovém umění.
Vybrané práce
Ukřižování ze Sibiu (1455) – Muzeum de Artà, Bukurešť
Ukřižování (1455) – olej na panelu 52,5 x 42,5 cm, Koninklijk Museum voor Schone Kunsten, Antverpy
Abrahám s anděly – Museo della Magna Grecia, Reggio Calabria
Ecce Homo (asi 1470) – tempera a olej na panelu, 42,5 x 30,5 cm, Metropolitan Museum of Art, New York
Ecce Homo (1470) – tempera a olej na panelu, 40 x 33 cm, Galleria Nazionale di Palazzo Spinola, Janov
Svatý Jeroným Kajícník – kombinovaná technika na dřevě, 40,2 x 30,2 cm, Museo della Magna Grecia, Itálie, Kalábrie
Svatý Řehoř (San Gregorio, 1473) – polyptych, tempera na panelu, 194 x 202 cm, Regional Museum, Messina
Ecce Homo (asi 1473) – tempera na panelu, 19,5 x 14,3 cm, soukromá sbírka, New York
Portrét muže (1474) – olej na dřevě, Staatliche Museen, Berlín
Madona s dítětem (Salting Madonna) – olej na dřevě, 43,2 x 34,3 cm, National Gallery, Londýn Zvěstování (1474) – olej na panelu, 180 x 180 cm, Museum of Palazzo Bellomo, Syrakúsy
Literatura:
Barbera, Giocchino, Antonello da Messina, Sicilyʼs Renaissance Master, (exhibition catalogue). New York: Metropolitan Museum of Art Yale University Press, 2005.
Pope-Hennessy, John, The Portrait in the Renaissance. London: Phaidon, 1966.
Fiorella Sricchia Santoro, Antonello e lʼEuropa, Milano, Jaca Book, 1986.
Gioacchino Barbera, Antonello da Messina, Milano, Electa, 1998.
Teresa Pugliatti, Antonello da Messina. Rigore ed emozione, Edizioni Kalós, 2008.