Niko Pirosmani (1862 – 1918, gruzínsky ნიკო ფიროსმანი, jehož skutečné jméno bylo Nikolaj Aslanovič Pirosmanašvili či Pirosmanišvili (ნიკოლოზ ასლანის ძე ფიროსმანაშვილი) byl významný gruzínský tzv. naivní malíř, autodidakt avšak člověk až neskutečné touhy malovat a tvořit.
Jeho dílo si získává stále širší oblibu u široké veřejnosti na celém světě. Stejně tak jakou u jeho francouzského kolegy a současníka, nejznámějšího zástupce naivního umění Henriho Juliena Félixe Rousseaua, jsou to právě ony nedokonalosti které diváka na Pirosmaniho obrazech uchvacují. Jak Russeau tak Niko Pirosmani jistě nebyli dokonalými mistry a znalci perspektivy či anatomie ‒ jejich díla vznikala jakoby v neustálém zápasu s nepoddajným plátnem. Vznikala však z čisté vůle, lásky k umění, k lidem a ke světu, a to je činí jedinečnými.
Většina životopisných faktů, které se o životě tohoto gruzínského umělce dochovaly, pochází přímo z jeho vyprávění a vzpomínek současníků a nelze je proto nijak doložit. Většina umělcova života se tak ztrácí v mlžném oparu nejasných vzpomínek a protichůdných tvrzení. Jisté je snad pouze to, že se Niko Pirosmani narodil v roce 1862 v obci Mirzaami v Kachetii v rolnické rodině jako čtvrté a poslední dítě. Měl bratra Jiřího a sestry Marii a Peputsu. V roce 1870 jeho otec umírá, a krátce na to umírá i jeho matka a starší bratr. Niko Pirosmani se tak ocitl zcela sám, jelikož děti byly rozděleny k různým opatrovníkům. Chlapec zůstal v rodině otcových přátel, přesněji u vdovy po obchodníkovi z Baku Eprosiny Kalantarové z obce Šulaveri. U této rodiny (vdova měla syna v podobném věku a další příbuzné) strávil Pirosmani celkem patnáct let života. Někdy v polovině sedmdesátých let devatenáctého století se s nimi přestěhoval do Tbilisi, tehdejšího Tiflisu. Pirosmani se naučil psát a číst gruzínsky i rusky, nezískal však žádné oficiální vzdělání. Krátce se snad učil tiskařem a také se několikrát stěhoval k různým příbuzným vdovy Kalantarové. V letních měsících, například jistě v roce 1876, se pak vracel do rodného kraje kde mimo jiné pracoval jako pastýř.
Mladého muže již v té době fascinovalo umění, spíše bychom však podle dnešních měřítek mohli říci „komerční grafika“. Krůček po krůčku Niko Pirosmani studoval malířství ne u slavných portrétistů či malířů ikon, nýbrž u potulných umělců, jejichž hlavní tvůrčí náplní byla malba vývěsních štítů obchodů, hospod a dílen. Někdy v polovině osmdesátých let si Pirosmani skutečně otevřel svou první uměleckořemeslnou dílnu spolu s jiným umělcem ‒ rovněž samoukem ‒ Zaziašvilim. Podle pamětníků svou první zakázku uskutečnili z reklamních důvodů zdarma, žádnou další pak již ale nezískali. V roce 1890 tak nacházíme Pirosmaniho jako zaměstnance železnic, kde pracoval jako brzdař. Během svého působení u železniční společnosti však, zdá se, nebyl příliš vzorným pracovníkem: byla mu opakovaně uložena pokuta za porušení různých předpisů, což patrně souviselo s jeho poněkud zasněnou povahou. Dne 17. ledna 1894 Pirosmani toto místo na vlastní žádost opoustil.
Se svým novým přítelem a společníkem Dimitrim Alugišvilim se rozhodl věnovat se něčemu od umění na hony vzdálenému, a sice obchodu s mlékem. Z této doby máme také informace o nejstarším známém umělcově díle, a sice vývěsním štítu vlastního obchodu s bílou a černou krávou. Zvláštní zájem však o obchodování umělec neprojevil, často svou živnost opouštěl a vracel se do rodné obce Mirzaami k příbuzným. Ještě kolem roku 1900 však absolvoval jakési podnikatelské kurzy. Od této doby si však konečně začal na živobytí vydělávat malováním.
Od roku 1895 se Pirosmani aktivně podílel na malování a tvorbě vývěsních štítů a reklam, jakož i různých dekorativních panelů a výzdobných prvků v interiérech. V té době začal vytvářet také svá vlastní díla ‒ jako podkladu užíval velice prosté voskované plátno, které bylo levné a všude dostupné (vytvořil na tomto podkladu dokonce některé portréty na zakázku). Pirosmani však stále žil a tvořil bez jakéhokoli kontaktu s uměleckým děním v Tbilisi, o znalosti světových trendů ani nemluvě. Je také známo, že se mu po většinu času nedařilo příliš dobře, a žil v naprosté chudobě, dokonce přespával v jakémsi vypůjčeném sklepě.
V létě roku 1912 si jeho talentu náhodně povšimli a začali jej propagovat ruští umělci z okruhu futuristů kolem Michaila Larionova. Nejvíce nadšen byl Kirill Zdaněvič a jeho bratr básník Ilja Zdaněvič, jenž také publikoval o Pirosmanim několik článků v moskevských novinách. Oba bratři nakoupili od Pirosmaniho velký počet jeho děl a v podstatě mu tak umožnili přežít. Dne 24. března 1913 se uskutečnila v Moskvě velká výstava malířů jejich okruhu, kde spolu s pracemi slavných umělců jako byl Larionov či Natálie Gončarovová, byly vystaveny i obrázky Nika Pirosmaniho, které v předvečer výstavy přivezl Ilja Zdaněvič z Tbilisi. V roce 1913 se tak Pirosmani znovu objevuje v tisku a souběžně s tím jeho dílo vzbudilo zájem u mladých gruzínských umělců Davida Kakabadzeho a Lada Gudiašviliho, kteří začali jeho obrazy nakupovat a sbírat.
V srpnu roku 1914 Rusko vstoupilo do první světové války a jedním z bojišť se mělo stát i Zakavkazí. V důsledku válečných událostí se tak značně snížil zájem o nové vývěsní štíty a dekorativní panely, které stále představovaly umělcův hlavní příjem. Niko Pirosmani v těchto letech upadá do ještě větší chudoby a je odkázán na pomoc přátel.
Pátého května 1916 se v ateliéru jeho přítele Kirilla Zdaněviče uskutečnila první a jediná Pirosmaniho samostatná výstava, trvající pouze jeden den. Měla však relativně velký úspěch ‒ na jejím základě bylo dokonce rozhodnuto pozvat Pirosmaniho do nově založeného svazu gruzínských umělců. Pirosmani se záhy poté stal nesmírně populárním po celém městě a jeho obrazy roztroušené všude možně se staly předmětem zájmu sběratelů. Tento fakt však bohužel neměl na finanční situaci umělce žádný vliv.
Niko Pirosmani zemřel přesně dva roky po své výstavě ve Zdaněvičově ateliéru, a to 5. května 1918. Za příčinu smrti lze označit hlad a nemoci. Předchozí tři dny strávil zcela bezmocný v horečkách v suterénu jednoho z tbiliských domů, a teprve když byl náhodně objeven, byl dopraven do nemocnice, kde však za půl dne zemřel. Není dokonce známo ani místo jeho posledního odpočinku, s největší pravděpodobností je však pochován ve společném hrobě pro chudé na Kukivském hřbitově.
Největší sbírku umělcových prací dnes vlastní Státní muzeum orientálního umění při Treťjakovské galerii v Moskvě, a rovněž Státní muzeum umění v gruzínském Tbilisi. V roce 1982 byl v rodné obci Mirzaani jako muzeum otevřen Pirosmaniho rodný dům.
V Pirosmaniho díle mají neodmyslitelné místo především vývěsní štíty, s nápisy v gruzínštině a ruštině, které občas zdobí roztomilé jazykové hrubky. Umělec tvořil tyto štíty nejčastěji na černém pozadí, které je konečně typické i pro mnohá další umělcova díla, portréty, žánrové obrázky či zvířecí alegorie, které si Pirosmani, zdá se, zvláště oblíbil.
* * *
Pirosmaniho životem se inspirovalo mnoho pozdějších tvůrců, především básníků, kteří mu věnovali své verše, mj. Andrej Vozněsenskij „Million červených růží“, Bulat Okudžava „Píseň umělce Pirosmaniho“ (1964), Jaroslav Smeljakov „Pirosmani“, Tizian T. Tabidze „Pirosmani“.
Umělcův osud také inspiroval filmové tvůrce: „Pirosmani“, režie: George Šengelaja (1969), „Ahoj všichni!“, režie: Giga Lortkipanidze Amiran Darsavelidze (1980), Pirosmaniho arabesky, režie: Sergej Paradžanov (1985)
Bibliografie:
Зданевич К. М., Нико Пиросманашвили, Мoskva 1964.
Кузнецов Э. Д., Пиросмани, Moskva ‒ Leningrad 1975.
Буачидзе Г., Пиросмани, или Прогулка оленя, Tbilisi 1981.
Богемская К., Нико Пиросмани, Мoskva 2002.