Autoři črt a studií o Rubljovově Trojici přistupují k této ikoně převážně jako k dílu primárně uměleckému. Takový pohled je oprávněný, avšak jím se význam Trojice nevyčerpává. Nezapomínejme, že řadu staletí sloužilo Rubljovovo dílo jako ztvárnění dogmatické ideje, neboť umění bylo nejtěsněji spjato se životem církve. Bez znalosti námětu Trojice, resp. jeho různých výkladů od nejdávnějších dob až do současnosti nelze v plné míře docenit ani uměleckou dokonalost této ikony. Jako dosud nikdy, jako v žádném jiném díle tu splývá obsah a jeho výtvarné vyjádření.
Nejúplnější teologickou stať o Trojici představuje – vedle úvah N. A. Golubcova – obsáhlá, řadu speciálních otázek pečlivě zpracovávající studie profesora Alexandra Andrejeviče Vetěleva (1892–1976).
Podobně jako N. A. Golubcov byl i prof. Vetělev přesvědčen, že prostřední anděl vyjadřuje Boha Otce a levý Krista. Oba badatelé správně upozornili na „vladařský“ princip, vyjádřený v obraze prostředního anděla a nejlépe odpovídající právě Bohu Otci. Jako oporu pro tento názor by bylo třeba uvést rovněž dosud nepovšimnutou okolnost, že v dialogu prostředního a levého anděla je hlavní postavou nikoli prostřední, nýbrž levý anděl: k němu se prostřední anděl obrací a s ním „soucítí“ pravý, zatímco jeho vlastní pohled směřuje „do němé a tiché věčnosti“. Jinými slovy, při své viditelné a jakoby očividné centričnosti kompozice není nehybná, představuje otáčivou figuru a významový střed je přitom posunut nalevo: kruhový pohyb se zpomaluje na vyobrazení levého anděla a nutí nás obzvláště silně promýšlet právě tento, jakoby nikoli hlavní, obraz na ikoně. Podle interpretace A. A. Vetěleva prostřední anděl-Bůh Otec nabádá Syna k vykupitelské oběti, čímž je dáno výrazné otočení jeho hlavy směrem k levému andělovi, Kristu. Syn se podrobuje vůli Otce, v duchu prožívá své vtělení, smrt a budoucí vzkříšení. Tím se vysvětluje jeho zádumčivé naladění, spojení plachosti a pevnosti. Ve Vetělevově práci nacházíme nejen odůvodněné určení osob sv. Trojice, ale i promyšlený, vzácně mnohovrstevnatý výklad všech detailů ikony: stolu, číše, budovy, hory, stromu, země, trůnů, podnožek, berel andělů a dokonce barev jejich šatů.
Pro představu o důkladnosti práce A. A. Vetěleva stačí poukázat na jeho interpretaci architektury nad hlavou levého anděla. Dvoupatrová budova je interpretována jako symbolický odkaz na Starý a Nový zákon a spolu s tím poukazuje na přítomnost božské a lidské přirozenosti ve druhé hypostazi Trojice. Dvoupatrovost je ale také narážkou na jednotu země a nebe, církve pozemské a církve nebeské jakožto jednoty, uskutečněné na základě Věčné rady Ježíšem Kristem. Takovému výkladu nelze upřít přesvědčivost a vede nás rovněž k chápání levého anděla právě jako Ježíše Krista, neboť budova nad jeho hlavou představuje emblém této osoby Trojice. Obecně lze říci, že teologické práce jako celek jasně svědčí o přesvědčení jejich autorů, že prostřední anděl v Rubljovově Trojici zobrazuje Boha Otce, kdežto levý Krista. Z velké statě A. A. Vetěleva zařazujeme do antologie nevelké pasáže právě na téma vymezení hypostazí Trojice.
* * *
Již v raných letech své práce nad ikonami – a s touto službou Bohu neoddělitelně spjatého duchovního zrání – se mnich Andrej, kontemplující nad byzantskými ikonami svaté Trojice, mohl zamýšlet nad nedokonalostí, s níž je na těchto ikonách zobrazeno tajemství svaté Trojice. Hlavním ideovým a historickým základem v nich byl Boží slib Abrahámovi, že se mu narodí syn Izák. Proto i andělé, zobrazovaní na těchto ikonách, vypadali a byli chápáni spíše jako zvěstovatelé Boží vůle než andělé osob svaté Trojice. Jak zobrazit na ikoně anděly, aby jasněji symbolizovali osoby svaté Trojice? Při pohledu na uctívané byzantské ikony sv. Trojice a při přípravách na vlastní práci na tomto ikonografickém tématu zbožný mnich nemohl neprostudovat biblické materiály týkající se praotce Abraháma, stejně jako příslušné výklady svatých Otců, aby v těchto materiálech nalezl především možnost nového, ryze novozákonního ikonografického vyobrazení svaté Trojice, symbolizované třemi anděly. Zde se jeho duchovní kontemplace a přemýšlení nemohly nezastavit u nejdůležitější události Abrahámova života – u poslušnosti Boží vůli při obětování svého syna Izáka bohu na jedné z hor země Moria. Touto poslušností Abrahám dosvědčil, že je připraven být věrný Bohu až do konce. Jeho syn prokázal, že je až do konce poslušný vůči otci a Bohu. Oba prokázali, že obětavě milují sebe navzájem i Boha a jsou ochotni se spolu rozloučit ve jménu poslušnosti oné lásce a oddanosti Bohu.
Svatý Efrém Syrský, promýšlející tuto událost na hoře země Moria, v ní nacházel symbolický, transformující význam: to, co se chystalo na hoře země Moria, předznamenávalo skutečné události na Golgotě. V kontemplaci svatého otce se vytvořily jakoby dvě paralelní řady: otec (Abrahám) miluje svého syna a syn mu odpovídá tímtéž. Avšak Boží vůle (obětovat Izáka) musí být vyplněna a oba projevují plné odhodlání ji vyplnit. Bůh Otec miluje svého jediného Syna a Syn opravdově miluje Otce božskou láskou. Avšak vůle Věčné rady (za účasti všech tří osob svaté Trojice) musí být vyplněna: Otec musí vydat svého Syna utrpení a smrti a Syn musí tento kalich vypít.
Prvotním okamžikem předznamenávajícím spásnou oběť Kristovu byla právě tato Věčná rada svaté Trojice. To věděli svatí otcové a nemohl to nevědět zbožný mnich Andrej. Právě v této ideji Věčné rady umělec nalezl klíč k vyřešení úkolu kompozičního a ideového ztvárnění svaté Trojice. Tuto radu svaté Trojice spatřujeme na Andrejově ikoně, ovšem nejde o onu prvotní, nevědomou a nezobrazitelnou radu, jež předcházela stvoření světa, nýbrž radu, již sám tvůrce ikony zachytil jako událost oikonomicky spjatou s během času, s nejdůležitějšími historickými okamžiky v Božím budování spásy člověka. Ikona svaté Trojice tedy má hluboký oikonomický smysl. Symbolicky zobrazuje naše spasení v osobách, čase a událostech, nejdůležitějších a rozhodujících. Spolu s tím Rubljovovo mimořádné dílo v sobě nese pečeť mimočasovosti, věčnosti. Z jeho ikony na nás hledí trojjediný Bůh. Pro věčného, počátek nemajícího Boha neexistuje čas. Čas panuje tam, kde probíhá proces neustálých změn s odumíráním starého a objevováním se nového. Bůh jako absolutní bytost je neměnný a tím stojí mimo čas.
Taková mimočasovost, nasycenost a završenost vnitřního života Boha dýchá i z ikony Duchem vnuknutého mnicha. A právě těmito kvalitami trojjediného Boha – obětavostí vzájemné lásky, nenarušitelnosti míru, nerozdělitelnou jednotou a plností božského pokoje – působí ikona svaté Trojice na diváka nejintenzivněji. Všechno časné, pomíjející je v obsahu ikony spjato s člověkem, s jeho spásou. Ačkoli samotný člověk na ikoně není zachycen, neviditelně je zde přítomen. Spása člověka uskutečňovaná v čase vyplývá na Rubljovově díle z hlubin věčné obětavé lásky Boha k člověku. Nejzákladnější problémy života své doby („nenávistné rozepře“, tatarský vpád, hlad atd.) se zbožný mnich rovněž snaží řešit s pomocí věčnosti: chce lidem ukázat nejvyšší, věčnou Boží lásku, mír a jednotu ve vztazích Božích hypostazí. Tak se časné a věčné prolíná a koexistuje v nesmrtelném díle tohoto mnicha.
Ikona svaté Trojice přináší světlo a barvy. Je plná podivuhodného spojení světla a barevnosti. Okouzlující je škála nejněžnějších, voňavých barev-drahokamů. Základních barev tu není mnoho, ale velmi rozmanité je jejich vzájemné působení, spojení, přechody, přelévání, odstíny i jejich souzvuk. To vše vytváří živé, chvějivě barevné bohatství ikony, jež budí zvláštní pozornost a působí neobyčejně přitažlivě. Vysoké, „nebeské“ mysli na ikoně svaté Trojice jsou jakoby ponořeny do hlubokého přemýšlení, do zření oikonomických tajemství, do skrytého vnitřního vzájemného rozhovoru. Jsou jednotné ve své soustředěnosti, v tomto mlčenlivém, intimně skrytém, truchlivém dialogu se sebou navzájem, s divákem i s veškerým ostatním světem. Prostřední anděl zobrazuje… první hypostazi svaté Trojice – Boha Otce. Vytříbeným postupem (zvýšením sedadla-trůnu) ho umělec činí vyšším, než jsou ostatní, jako kdyby si tím přál ukázat, že je samobytný a bez počátku. Je to Stvořitel a Vševládce, což symbolizuje nejen jeho specifický šat, ale i vladařské pootočení hlavy směrem k Synovi a ohnutí pravice směrem k Duchu svatému a obětnímu beránkovi. Tato gesta (pootočení a ohnutí) dokládají, že Bůh Otec – sjednocující princip hypostazí – s nimi tvoří jediného Boha. Bůh Syn se věčně rodí z Otce, Bůh Duch svatý z něj věčně vychází. Proto je nutné myslet Boha Otce uprostřed, mezi Synem a svatým Duchem, kteří jsou od něj ve stejné vzdálenosti.
Bůh si zamiloval svět před jeho stvořením a z této lásky ho také stvořil. Když pak člověk, tato koruna tvorstva, kvůli své zbloudilosti začal umírat, poslal Otec na svět svého milovaného Syna. Směřování této Otcovy lásky od Syna k člověku spatřujeme na ikoně. Otec milující Syna otáčí směrem k němu hlavu, jako kdyby kvůli němu truchlil a zároveň ho podněcoval k vykupitelskému činu. Bůh milující své stvoření ukazuje prstem ruky na beránka jako na oběť, jako na prostředek, jenž má osvobodit člověka od hříchu a všech jeho těžkých důsledků. Pohybem jeho hlavy, jeho dlaně a jeho prstů započíná svůj zjevný život svatá Trojice na ikoně našeho Boha milujícího mnicha. Je přirozené se domnívat, že vyobrazení Boha Otce na této ikoně je spjato s touto dobou v Božím plánu, tj. s dobou vtělení Syna Božího. Levý (z pohledu diváka) anděl je Syn Boží, Ježíš Kristus, Spasitel světa, druhá hypostaze Boha.
Jestliže Bůh Otec je zobrazen před vtělením svého jediného Syna, resp. na počátku vyplnění rozhodnutí Věčné rady o spáse světa a člověka, pak Kristus je zachycen již po svém vtělení. Je vyobrazen nikoli jako připravený přijmout návrh otce, aby se obětoval, nýbrž již jako vyplnivší tento návrh. Sedí na svém trůnu jako vítěz nad hříchem, prokletím a smrtí. Sedí vznešeně, ani trochu se nesklání nad stolem, je zasypán „blýskajícím se zlatem“ a ozářený jásavou malinově červenou září okolního světla. Vítězně drží ve své dlani žezlo, jemuž nedovolí vychýlit se napravo ani nalevo. Pravici drží na pozvednutém koleně pravé nohy, čímž ukazuje, že Beránek není mimo něj, nýbrž že On je Beránkem a že už se obětoval. Dva prsty pravé dlaně v žehnajícím gestu ukazují již na eucharistickou nekrvavou oběť, jež má být přinášena v chrámu, podle jeho vlastního pokynu „činit“ tuto nekrvavou oběť „na Jeho památku“.
Zvláštní význam v zobrazení Krista na ikoně má výraz tváře a směřování pohledu. Božský smutek se na Spasitelově tváři jakoby rozpouští v radosti a slavném vítězství, zanechávaje však ještě svůj stín, své stopy na této božské tváři. Kam směřuje Kristův výrazný pohled? Směřuje do dáli, do hlubiny věků. Pohled Krista je oikonomický. Zří minulost, přítomnost i budoucnost. Zří i své vtělení se křtem, proměněním, Golgotou, vzkříšením a nanebevstoupením a znovuusednutí na trůně, to vše zří jako svou přítomnost.
Jako krásná ilustrace a zároveň komentář k vyobrazení Krista na ikoně Svaté Trojice může sloužit jeho ztvárnění na ikoně Andreje Rubljova Spasitel ve slávě. Tam i zde je rozhodnutí Věčné rady vyplněno. Obětující se láska Spasitele se projevila. Spasení je „dokonáno“. Církev je vytvořena. Dveře chrámu jsou otevřeny všem (na ikoně Svaté Trojice). Kristus ve své kontemplaci toho všeho nemůže nevidět i budoucnost, neboť ta je od minulosti a přítomnosti neoddělitelná. Kristus zří i svůj slavný Druhý příchod, kdy se na Božím soudu otevřou všechny knihy lidských osudů a každý člověk bude souzen podle svých slov a skutků pozemského života. Tehdy se znovu láska nebeského Otce na této trojjediné, nyní však již soudní radě obrátí pootočením hlavy a pohledu k jeho milovanému Synu, aby setřel všechny slzy těm, kteří jsou hodni vstoupit do Boží lásky, tedy do „nového“, nebeského Jeruzaléma, po kterém již nyní toužíme. Pravý anděl je Duch svatý, Utěšitel, třetí hypostaze svaté Trojice… Ze všech tří hypostazí má Duch svatý nejzarmoucenější a nejzádumčivější pohled. Nejvíc se naklání nad stůl jak svým tělem, tak hlavou, takže svým pohledem může stěží zachytit cokoli jiného než číši s obětním Beránkem. Jeho žezlo je v levé ruce jako bez opory a sklání se na rameno. Silně se sklonilo také pravé křídlo směrem ke křídlu Otce, jako kdyby hledalo oporu a podporu. Na trůně anděl sedí nepevně, jen napůl. Nad hlavou má druhou svatozář, jež ho jakoby tíží. Pravá ruka celou dlaní (všemi prsty) klesla na stůl, jakoby kategoricky stvrzujíc a symbolicky vyjadřujíc, že vykupitelská oběť již byla přinesena, vykoupení bylo dokonáno, že církvi, na Kristu jako na skále založené, se již dostalo všech milosrdných darů, že člověk má všechny možnosti přijmout milosrdnou účast na spáse sebe i svých blízkých. Těmito specifiky vyobrazení Ducha svatého nás tvůrce ikony vede k závěru, že jej zobrazuje jako hypostazi Boží, dosud působící ve světě i v církvi Kristově.
V konání církve Kristovy mnoho záleží rovněž na člověku, na jeho svobodném rozhodnutí jít cestou poslušnosti vůli Boží a využít milostivých darů Ducha svatého, nebo naopak vykročit cestou protivící se této vůli. Ve spáse člověka je účasten jak Bůh, tak člověk. Člověk není jen objektem, ale i subjektem spásy. Jeho svobodné protivení se vůli Boží, směřující ke spáse světa a člověka, vždy představovalo a představuje nejtristnější fakt světových dějin. Na Rubjovovo vyobrazení sv. Ducha padl stín tohoto smutného faktu. Jak na to sv. Duch odpovídá? Odpovídá ještě hlubším smutkem a ještě silnější soucítící láskou k člověku. Sv. Duchu však není vlastní, aby zůstával pouze ve sféře kontemplace minulosti a přítomnosti. Tak jako Synu Božímu je mu otevřena rovněž budoucnost. Neupírá Utěšitel svůj smutný pohled i na tu dobu, kdy zůstane na zemi jen „malé stádo“ Kristovo… kdy nikoli početnost, nýbrž kvalita bude rozhodovat o složení Kristova „stáda“, a tím také určovat poslední řádky v osudu světa a člověka?! Neuzří Utěšitel i další osudy lidstva, jež mají nastat po Druhém příchodu Syna Božího, kdy již nebude na „novém“ nebi a „nové“ zemi „ani pláč, ani nářek, ani nemoc“ a kdy „bude Bůh vším ve všem“?! Láska Boží je bezmezná a věčná. Nezanechá člověka bez účasti a bez pomoci v časném pozemském životě a neopustí ho ani v životě věčném, posmrtném, zůstávájíc vždy soucítící, útrpnou, vznešeně zarmoucenou.
O tom všem vypovídá zarmoucená tvář Utěšitele. Totéž potvrzuje smutně klidný a vznešený výraz Otce. O tomtéž zvěstuje smutně jasná, vítězná tvář Spasitele. Tomu je zasvěcen tajný rozhovor božských hypostazí. Není to přísné a neochvějné, nikoli kruté a panovačné božstvo, kdo na ikoně Andreje Rubljova zve a očekává člověka, nýbrž Bůh třikrát krásný a světlonosný, třikrát milující a dobrý, třikrát smutný a vyzývající k míru, lásce a překonání nenávistných různic a veškerého nepřátelství.
Při kompletním či částečném využití tohoto materiálu je vyžadován odkaz na www.rodon.cz.