V září 1960 bylo z rozhodnutí UNESCO oslavováno předpokládané šestisté výročí narození Andreje Rubljova. Oslav se aktivně účastnila ruská pravoslavná církev. Na pozadí populárních prací, publikovaných v církevních časopisech a převážně parafrázujících statě a knihy P. A. Florenského, Ju. A. Olsufjeva, I. E. Grabara, V. N. Lazareva a M. V. Alpatova, vyniká zásadní práce N. A. Golubcova Svatá Trojice a oikonomie. Úvahy diváka nad ikonou Svaté Trojice Andreje Rubljova (Пресвятая Троица и домостроительство. Размышления зрителя у иконы Святая Троица Андрея Рублева). Úvahy, sepsané v letech 1956–1959, tedy krátce před výročím, dosud nebyly vydány. Roku 1960 však vyšel stručný článek téhož autora, kde jsou shrnuty základní teze uvedené práce. Nikolaj Alexandrovič Golubcov (1900–1963) vyjadřuje přesvědčení, že ikona jako celek i ve svých jednotlivých částech vyjadřuje dogmatické definice. Zachovává sice vnější formu biblické tradice, avšak transformuje ji do ryze novozákonních představ – především do obrazu trojjediného Boha. N. A. Golubcov se přitom domnívá, a snaží se dokázat, že prostřední anděl na Rubljovově ikoně ztělesňuje Boha Otce a levý anděl Krista.
Trojice je zobrazena jako „Odvěká dohoda“, jehož rozhodnutím začíná oikonomie (z řec. oikos – dům, hospodářství a némo – rozdělit, vládnout, tedy nejadekvátněji „vedení domácnosti“, přeneseně „řízení, uspořádání všech věcí“, pozn. red.) neboli cesta spásy člověka prostřednictvím Kristova sebeobětování. Bůh Otec se obrací k Synovi, posílá ho do světa a Syn vyjadřuje odhodlání k oběti, posvěcené spolupůsobením svatého Ducha. Soustředěním postav a polohou pravic kolem číše na obětním stole je vyjádřena idea vykoupení. V uvedené práci a částečně ve vydané stati se objevuje řada přesných postřehů a podložených důkazů, bez nichž by bylo adekvátní pochopení ikony nemožné. N. A. Golubcov správně poznamenal, že Rubljovovo dílo vzhledem k omezenosti zvolených postav a předmětů vyžadovalo od svého tvůrce mimořádně zodpovědný přístup, aby v této na první pohled skoupé kompozici vyjádřil záměr, jejž si předsevzal. „Tvůrčí idea,“ uvádí autor, „jde cestou prohloubení obsahu, znásobení bohatství idejí, zhutnění symbolů a technických postupů mnoha různými významy.“
Vzhledem k tomu, že nelze vyčerpat obsah Golubcovovy práce ani uvedením obsáhlých pasáží, uvádíme krátkou, avšak výstižnou charakteristiku ikony z jeho vydané stati – konspektu.
Nikolaj Alexandrovič Golubcov byl synem A. P. Golubcova, na počátku století známého vědce, jenž významně přispěl k rozpracování liturgiky a církevní archeologie. Z téže rodiny pochází rovněž další historik, Pavel Alexandrovič Golubcov (mnišským jménem Sergij, od roku 1956 arcibiskup novgorodský a starorusský). I on je autorem samostatné práce o Rubljovově tvorbě: Ztvárnění teologických idejí v tvorbě sv. Andreje Rubljova („Воплощение богословских идей в творчестве преподобного Андрея Рублева“, in: Богословские труды, sv. 22, Мoskva 1981), již zde pouze zmiňujeme, avšak nepublikujeme z důvodu očividné jazykové zkostnatělosti. Podle tohoto autora jsou tři osoby Trojice na Rubljovově ikoně identifikovány zleva doprava (z hlediska diváka) následovně: Kristus, Duch svatý, Bůh Otec.
* * *
O N. A. a P. A. Golubcovových viz: Žurnal Moskovskoj patriarchiji, 1963, č. 11, s. 22–23 a 1982, č. 10, s. 18–23.
* * *
Ikona Svaté Trojice není jen velkolepým uměleckým dílem, ale i výrazným projevem religiózního vědomí v ikonomalbě. Toto vědomí vyjádřil mnich Andrej, o jehož životě toho bohužel víme jen málo. V době vzniku ikony Svatá Trojice byl Andrej Rubljov nejen proslulým mistrem, ale i člověkem, jenž dosáhl výšin duchovního života. Současník dosvědčuje jeho dar kontemplace, požehnaný stav mlčení. Obraz svaté Trojice zrál v čisté duši jako perla v perlorodce. Vírou postihoval Andrej Rubljov to, co se podle sv. Izáka Syrského otevírá lidské mysli na cestě blahodárného duchovního vedení. Byl jak mimořádným umělcem, tak oduševnělým myslitelem, modlícím se pozorovatelem božských tajemství, jenž se „oddával teologii v barvách“. Letopisci ho nazývají pokorným a podivuhodným mnichem, „ve ctnosti dokonalým“, „všechny překonávajícím moudrostí“, světcem.
Na ikoně svaté Trojice jsou vyobrazeni tři andělé, kteří jsou naděleni stejnou silou a mocí, sedící na trůnech… Jednota jejich vnitřního stavu je vyjádřena vážným výrazem tváří s nádechem smutku, soustředěností mysli, hlubokým mlčením a zároveň projevením vůle skrze pohyb pravic. Anděly spojuje jakási společná hluboká myšlenka, jež je podněcuje k činu. Vzájemným upřeným pohledem je potvrzován rozhovor myslí, vzájemné posouzení, jednota chápání. Jednotu myšlení, jednání a pohybu dokládá poloha pravic andělů: jejich pohyb je přesně sladěn, vyjadřuje jednotný názor, přijaté rozhodnutí... První dojem z ikony Andreje Rublova je nevyjádřitelný: dojem nadpozemské velikosti a královské důstojnosti osob Božích. Stavem mlčení, vnitřní kontemplace je zdůrazněn věčný, neměnný, blažený život svaté Trojice. Absencí jakéhokoli prudkého pohybu je vyjadřována idea neochvějnosti, stálosti, všemohoucnosti Boží...
Nejvyšší mysl, božská důstojnost, jediná podstata, všemohoucnost, rovnost, neustálé přemýšlení o světě jsou vyjádřeny slavnostně v tváři každého anděla. Lze říci, že zde, ve výtvarném díle, je vyjádřena definice svaté Trojice, již vytvořil sv. Řehoř z Nazianzu: „Slovo Trojice neoznačuje součet nerovných věcí, nýbrž celek věcí rovných a stejně důstojných, přičemž označení spojuje to, co je spojeno ve skutečnosti.“ Mlčení andělů a jejich tváře prosté všech vášní odrážejí kontemplativní mysl Boha. Všemohoucí tvůrčí činnost hypostazí je pak vyjádřena ve všem ostatním, především v symbolice barev. Každý anděl je oděn do šatu zvláštní barvy, ovšem povinně s přítomností azuritu (horské modři). Základních barev není až tak mnoho, ale díky dovednému kombinování odstínů a jasnosti barev je ikona nesmírně působivá.
Pohledy andělů nesměřují na diváka nebo do strany, jako na většině jiných ikon zobrazujících Trojici, nýbrž na sebe navzájem, a to v jisté následnosti. S pomocí pohledů je vyjádřeno, jak se hypostaze obracejí k sobě navzájem a neustále jsou spolu v kontaktu. Na ikoně se prostřední anděl obrací k tomu, kterého má po pravici, pohledem i otočením hlavy, pravý anděl se pak obrací k levému a levý anděl se obrací také k pravému.
Co je to za podivuhodnou posloupnost a řád, jež jsou tak výrazně ikonopiscem vyjádřeny a mají očividně tak důležitý význam v kompozici? Řád rozmluvy hypostazí vychází z jediné podstaty a jediného počátku, neboť Otec je počátek a pramen a první co do vyvolenosti. „Bůh Otec je vůlí, Syn uskutečňovatelem a Duch dovršitelem naší spásy“. Všechny akty vycházejí od Otce, jsou vykonávány Synem a završovány Duchem svatým. Všechny tři osoby konají společně v dokonalé jednotě, což je jasně zdůrazněno k sobě navzájem se sklánějícími tvářemi. Hypostaze Boží jsou spolu nejen v kontaktu, ale díky jednotě božské přirozenosti (vzpomeňme symboliku azuritu) se navzájem prostupují v myšlenkách, ve vůli i v jednání. Bůh je jediný a jednota vyžaduje nepřetržitost a stálost ve vzájemném obcování a jednání osob...
Ikonopisné vyobrazení osob svaté Trojice, jež spolu nejen rozmlouvají, ale i společně obcují a konají, přivádí naši mysl k … „Odvěké dohodě“ svaté Trojice, jež dala počátek bytí světa a prozřetelnosti ve vztahu k člověku. Tento velkolepý okamžik... Dohody, určujícího osudy světa a cestu spásy člověka skrze slitovnou oběť, zachytil v obrazech a symbolech pokorný mnich Andrej. Skrze tuto ideu se představa trojjediného Boha nerozlučně pojí s pojmem „budování domova“ a rozkrývá se tak základní idea kompozice: „Trojjediný Bůh je láska“. Přiblížením postav a hlav se ukazuje společné sdílení trůnu a spoluúčast, tj. rovnost osob svaté Trojice v Dohodě, a také jednomyslnost, jednohlasnost a jednota vůle. To je názorně vyjádřeno vzájemným pohledem andělů, tím, jak se obracejí k sobě navzájem tváří nebo gesty, a také skloněním hlav na znamení završení Dohody v plné jednomyslnosti a souhlasu. Současnost a koordinovanost pohybů vypovídá o přijatém jediném rozhodnutí, jednotě vůle a jednotě konání osob svaté Trojice: spasit člověka za cenu obětování se Syna lidského na kříži. Toto rozhodnutí tvoří počátek oikonomie spásy lidského rodu...
Tři andělé v těsném prstenci obklopují stůl a na něm stojící číši s tajemným obsahem. Ačkoli jejich pohledy nesměřují na číši, pohyb pravic je soustředěn kolem ní. Neukazuje se tím, že číše je ústředním objektem, jenž sjednocuje jejich myšlenky a završuje jejich skutky?
Obsah číše je jediná tmavá, téměř černá skvrna na ikoně, jež ostře kontrastuje s bílým pozadím stolu a zejména oranžovou (zlatou) barvou samotné číše, zlatým pozadím ikony a slavnostně jasnými barvami šatů andělů. Samotná číše stojí na stole, jenž má pravoúhlý tvar a podobá se spíše obětnímu stolu nebo oltáři. Hladký, zářivě bílý povrch se nepodobá ubrusu běžného stolu. Čtyřúhelníkový otvor na přední straně stolu (obvyklý otvor, jenž se ponechával v mramorových oltářích pro vkládání ostatků) ukazuje značnou tloušťku stěny stolu. Soudě podle masivnosti stěny s rovnými, přímými a ostrými hranami lze předpokládat, že stůl je vyroben z mramoru nebo tesaného kamene. Předními rohy stůl poněkud „utlačuje“ postavy andělů, čímž se částečně vysvětluje nepohodlná pozice nohou a schodů. Díky vypouklým tvarům kolen andělů se zdá, jako by stůl měl tvar velké číše.
K vyobrazení číše stojící na stole mohlo ikonopisce inspirovat biblické vyprávění o hostině Abraháma, který andělům předložil tele. Na této ikoně však má číše očividně zvláštní symbolický význam. Vzhledem k tomu, že stůl velmi připomíná obětní stůl, sama číše může vyjadřovat myšlenku oběti, tedy myšlenku těsně spjatou s celkovou kompozicí ikony a tvořící nejen kompoziční, ale i dogmatický střed ikony.
Tváře andělů jsou zádumčivé, vážné, naplněné hlubokým vnitřním smutkem... Číše je z vůle boží pravdy postavena před Synem lidským, Otcem budoucího věku, jakožto výraz Otcovy vůle učinit jej Spasitelem světa. V takovém výkladu je číše souhrnem hříchů všeho lidstva, symbol utrpení člověka skrze hřích a smrt: „… Což nemám pít kalich, který mi dal Otec?“ (Jan 18,11) – tak může odpovídat pouze synovská láska na svolení Otcovo. Proto v dogmatickém výkladu číše připomíná Kristovo utrpení a smrt na kříži a představuje symbol vykoupení člověka z hříchu krví Beránkovou. Může být i předobrazem eucharistie, jež nahradila starozákonní oběti. „Odvěká dohoda a vykupující oběť“: to je idea vyjádřená kompozicí ikony. Bůh Otec určuje pohár utrpení. Milovaný Syn jej poslušně přijímá. Duch svatý stvrzuje pravdu nevyhnutelnosti oběti... Tak tvůrce ikony postupně diváka uvádí do hlubiny tajemství vykoupení, zjevuje světu, že láska Boží je láskou obětující se: „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele. (Jan 15,13)“. Kompozice ikony ukazuje, že mysl ikonopisce se tu noří do kontemplativního zření tajemství svaté Trojice, tu je oslňována moudrostí božské lásky, hledající cestu ke spáse člověka. Jeho náboženské cítění tu odhaluje v dogmatech úchvatnou krásu myšlení a pramen živé víry, tu řeší mučivý problém hříchu a vykoupení. Umělecký talent a zralá zkušenost si volí nejpřístupnější symboly a obrazy pro vyobrazení předmětů víry. Hluboké osobní prožitky, soucit s národem v jeho utrpení přispěly ke vzniku ikony sv. Trojice, tak hluboce pravoslavné svým obsahem a drahé věřícímu srdci.
Rubljov jakožto kontemplaci se oddávající mnich měl výjimečnou schopnost zduchovnět obraz. V našich představách je „nositelem Ducha“, „člověkem zřícím Boha“, tedy člověkem, jemuž se dostalo zvláštní milosti. Rubljovovy barvy a tahy štětcem „zní“ jako struny nebo hlas zpěváka. Síla jeho tvorby netkví jen v jeho neobyčejném uměleckém talentu, ale i v tom, že se mu dostalo milosti, aby dokázal názorně rozkrýt obsah pravoslavných dogmat a zachytil v nezapomenutelných obrazech věčnou krásu božské pravdy. Symbolem víry je pro něj hlas církve, nejvyšší projev svatým Duchem osvícené společné mysli, jež vyhlásila postatu víry. Co prohlásil a na pergamenu sepsal tisíc let před ním Athanasios Veliký, to štětcem vyobrazil Andrej Rubljov. Obraz svaté Trojice, nošený v srdci planoucím láskou, se zaleskl jasnými barvami a stal se pramenem radosti, duchovní útěchy a přemýšlení mnoha generací. Překvapivý je samotný fakt vzniku tohoto geniálního díla, živého „hymnu lásky“ na Rusi počátku 15. století, uprostřed všeobecné temnoty a a útisku, uprostřed neustálého nebezpečí zkázy ohněm a mečem. Neméně překvapivá je i výstavba velkolepého chrámu svaté Trojice na spáleništi, jež po sobě zanechal Edigej (mongolský chán, pozn. red.). Tato fakta svědčí o tom, že v našich předcích „Láska nezná strach; dokonalá láska strach zahání, vždyť strach působí muka, a kdo se bojí, nedošel dokonalosti v lásce.“ (1 J 4, 18)
Vytvořit obraz hodný chrámu, vystavěného ve jménu sv. Trojice, a přitom „na počest sv. Sergije“ – to byl cíl, jenž inspiroval zbožného mnicha. „Pokorný mnich“ Andrej si ale sotva pomyslel, že jím vytvořený obraz přetrvá staletí, stane se opravdovým měřítkem krásy, bude prohlášen za poklad světového umění, celonárodní hodnotu a že skromný Andronijevský klášter, v němž byl pohřben, bude prohlášen za národní architektonickou památku, jež dostane jméno Andreje Rubljova!“
Při kompletním či částečném využití tohoto materiálu je vyžadován odkaz na www.rodon.cz.