Běloruská ikona 15. – 19. století

Historické osudy Ukrajiny a Běloruska se v mnohém shodovaly, což se odrazilo i ve sféře umění. V předmongolském období se na území dnešního Běloruska nacházela knížectví Turovské (poté Turovsko-pinské), Polocké, Vitebské a částečně Smolenské. Na konci 13. století tato knížectví, oslabená mongolským vpádem a rozdrobená na menší celky, začala být postupně, většinou mírovou cestou připojována k Velikému knížectví litevskému, jež bylo vytvořeno roku 1240 knížetem Mindaugasem a vyhnulo se mongolskému vpádu. Litevská knížata dlouho uchovávala pohanství a byla tolerantní vůči svým pravoslavným poddaným, kteří tvořili většinu obyvatel státu. Dominantní význam pravoslavného obyvatelstva ve Velikém knížectví litevském se projevil mj. v tom, že slovanský bohoslužebný jazyk se stal oficiálním jazykem velkoknížecího dvora. Přijetí katolicismu ve vlastní Litvě v letech 1387 a 1413–1417 nenarušilo onu unikátní toleranci v tomto státě. V běloruských zemích Litevského velikého knížectví (někdy označovaného jako Žemaitské či Ruské knížectví) 15. století hrálo pravoslavné církevní umění významnou roli a mělo svébytný vývoj, jejž nezastavilo ani umění katolické, formující se pod vlivem západních sousedů Litvy a orientující se na západoevropské vzory. Situace se principiálně změnila v 16. století, kdy v době protireformace katolicismus díky řádovým misiím postoupil výrazně na východ, a byla uzavřena církevní unie, jež podřídila pravoslaví v tomto regionu papežské kurii.

Z nejstaršího období se na území Běloruska dochovalo jen velmi málo památek ikonomalby. Nejstarší ikonou je Bohorodička Eleusa z 15. století, pocházející z Brestu a představující očividně postbyzantské dílo z italsko-řeckého prostředí. Sám fakt, že se nacházela na území Běloruska, dokládá orientaci běloruské kultury na byzantské dědictví. Uchování silných vazeb s Balkánem a řeckým světem se odráží i v nemnoha vlastních běloruských ikonách ze 16. století. Zároveň v nich ale spatřujeme i svébytnou místní interpretaci převzaté tradice. Běloruská ikonomalba 16. století kromě toho vykazuje řadu společných rysů s ikonomalbou nejbližších sousedů, především západoukrajinských regionů. Ukrajina a Bělorusko byly tehdy součástí jednoho státu a jejich umění se vyvíjelo společnými cestami.

Na ikoně Bohorodičky Hodegetrie z konce 16. století, pocházející z oblasti Brestu, je patrné striktní zachování starobylého stylu tváří v tvář sílícímu katolicismu. Pozadí ikony je tmavěmodré a ostře kontrastuje s červenou barvou Kristova šatu a zlatou svatozáří. Tváře jsou záměrně tmavé. To vše dává obrazu velkou přesvědčivost a jistou tvrdost. Bohužel neznáme nejstarší ikonomalbu smolenské oblasti, jež bezpochyby představovala přechodné pásmo mezi ruskou a běloruskou ikonomalbu, proto lze těžko soudit, zda západoruské země pocítily vliv vlastní ruské umělecké tradice a jak silný tento vliv byl.

Po uzavření Lublinské unie roku 1569 a v jejím důsledku vzniklé Rzeczy Pospolité se běloruské země nestaly součástí Polska a uchovávaly si relativní samostatnost. Velká běloruská města měla vlastní samosprávu podle magdeburského práva. Po roce 1596 v nich začala vznikat pravoslavná bratrstva, stavící se do opozice proti Brestské církevní unii. Bratrstva kolem sebe sdružovala i tvůrce ikon a byla jejich hlavními zadavateli.

Ke konci 16. století se v běloruské ikoně projevují tytéž kardinální proměny stylu jako v ikoně ukrajinské. Nejstarší památku, jež odráží tyto stylové transformace, představuje ikona mučednice Paraskevy. Ikona má již vyřezávané zlaté pozadí, jehož ornament vychází ze západoevropských vzorů. Neobvyklý je i rozmotaný svitek v ruce Paraskevy. Tento detail poukazuje na skutečnost, že jako vzor pro umělce sloužila rytina z Mineje vybrané, již vydali v Benátkách roku 1538 Srbové. Největší novátorství na této ikoně představuje ztvárnění podoby světice: při zachování tradiční ikonografie na obraze pozorujeme individuální rysy. Nový styl malby podoby se na běloruské a ukrajinské ikoně projevuje změnami v technice malby. Mistři nadále pracovali tradiční temperovou technikou při malbě neosobních částí ikony, kdežto při vytváření osobních částí svrchní vrstvy vytvářeli olejem, což jim umožnilo vyjádřit objem a vytvořit efekty, jež byly dříve nedostupné. Dokonce i když umělci malovali i osobní části ikony temperou, používali postupy charakteristické pro olejomalbu.

Úporná snaha pravoslavných bratrstev, podporovaných nemnoha představiteli místní nobility, kteří zůstali věrní víře předků, vedl k tomu, že roku 1633 bylo pravoslaví oficiálně zrovnoprávněno s katolicismem a unií. Do této doby spadá skutečný rozkvět nového stylu běloruské ikonomalby: v polovině 17. století byly vytvořeny její nejvýznamnější díla. V první řadě jde o skupinu ikon z roku 1648, pocházejících ze vsi Malorita (Brestská oblast) a ikonu Narození Bohorodičky z roku 1649, nesoucí podpis autora – Petra Jevsejeviče z Golynce. I přes nové stylové postupy je na těchto ikonách zachována ona míra konvenčnosti uměleckého jazyka, jež nedovoluje ikoně, aby se přeměnila v běžný obraz: o tom, že si ikona stále zachovává význam modlitebního obrazu, svědčí, že mistři nadále uplatňují princip různého měřítka postav, resp. předmětů na ikoně a obrácenou perspektivu. I přes rozšíření okruhu námětů a zrod nových ikonografií podle západního vzoru tradiční ikonografie nadále převažuje. Vyřezávaná levkasová pozlacená pozadí navzdory svému zřetelně evropskému původu plně odpovídaly účelu konvenčního pozadí ikony a zároveň dávala památkám zvláštní dekorativnost. Na rozdíl od analogických pozadí na ukrajinských ikonách mají pozadí běloruských ikon mohutnější kresbu ornamentu, jenž svobodně odpovídá kompozici.

Spolu s tím se v běloruské ikoně 17. století objevuje také velmi mnoho zcela nových rysů. Okraje ikony začínají být stále častěji pojímány jako rám, jenž je zdoben malovanou imitací drahokamů a ornamenty. Na ikonu pronikají detaily z reálného života. Petr Jevsejevič např. maluje služky, jež zabalují novorozenou Bohorodičku do povijanu, v běloruských šátcích.

Prvky krajinomalby získávají uměleckou svébytnost. Objevuje se zájem o složité architektonicko-prostorové konstrukce. Nový styl malby dává tvářím konkrétnost a činí je rozpoznatelnými, téměř jako by šlo o portrét. Barevná škála je výrazná a v zobrazení šatů se umělci snaží zachytit strukturu látek.

V této době byla vytvořena i ikona Bohorodičky Barkalabovské (1659) – jeden z obrazů Bohorodičky, uctívaný pravoslavnou církví jako zázračný. Mezi mnoha soudobými běloruskými ikonami, vytvořených svobodnějším stylem kresby a tíhnoucích k prostotě grafiky, tato památka vyniká zvláštní pečlivostí malby. Mistr dosahuje plastické přesvědčivosti tváří. I přes očividné formální odlišnosti tohoto obrazu od starších ikon Bohorodičky dokázal tvůrce zachovat onu vážnost vyznění, jež přímo vychází z dávné tradice.

Druhá polovina 17. století představovala v dějinách Běloruska obtížné období. Válka za jeho připojení k Moskevskému carství neskončila úspěšně a běloruské země, silně oslabené vojenskými aktivitami, nadlouho zůstaly součástí Rzeczy Pospolité. Ta nepočetná místní šlechta, která dosud zůstávala věrná pravoslaví, konvertovala z politických důvodů ke katolicismu. Na konci 17. století končí svou činnost pravoslavná bratrstva, v úředním styku je zakázáno použití běloruštiny a výlučným úředním jazykem se stává polština. Nastává období útlaku pravoslavného obyvatelstva a vnucování unie, což vyvrcholilo v polovině následujícího století.

V 18. století je v Bělorusku pravoslaví především náboženstvím lidových vrstev, a proto v ikonomalbě té doby výrazně sílí lidový prvek. Ikona se stává jednou z forem vyjádření národní nezávislosti a odporu vůči katolicismu. V první třetině 18. století je ještě v mnohém zachovávána spojitost s uměním 17. století a poměrně vysoká profesionální úroveň.

Využití evropských rytin v mnohém určilo styl ikonomalby, stále svobodnější a orientující se na západní malířství. V 18. století běloruská ikona pocítila vliv všech tehdejších evropských uměleckých stylů – projevily se v ní ohlasy baroka, rokoka i klasicismu. Na území Běloruska tehdy pracovala řada evropských umělců na výzdobě katolických kostelů. Orientace na evropské malířství se silně projevila i v umění uniatských chrámů. Tato díla byla často malována na plátně, tak jako oltářní obrazy katolických kostelů.

Z 18. století se dochovaly i první běloruské ikonostasy. To neznamená, že by zde vysoký ikonostas nebyl znám i dříve. Jednotlivé dochované památky nám dovolují s jistotou tvrdit, že ikonostasy se používaly v běloruských chrámech minimálně od 16. století. Protože však uniaté odstraňovali ikonostasy z pravoslavných chrámů, nepočetné úplné soubory se dochovaly až od 18. století (ikonostas chrámu sv. Jiří v David-Gorodku).

V této době se posilují vazby běloruské a ukrajinské ikonomalby, neboť mnozí běloruští umělci studovali ve škole ikonomalby při Kyjevsko-pečerské lávře. Zde byly rovněž často obnovovány ikony zasílané z Běloruska.

Přesto běloruskou ikonu 18. století charakterizuje postupný úpadek profesionálního mistrovství a rozpad uceleného systému ikonomalby, ačkoli se orientace na uchování dávných schémat ikonomalby asociovalo s uchováním pravoslavné víry. Kánon však stále více prostupují světská kritéria. Ikona se folklorizuje a nabývá lidové prostoty a naivní expresivity.