Mainstreamová média a lichotníci nejrůznějších druhů se nemohla odtrhnout od chvály slovenské prezidentky Zuzany Čaputové, která před několika dny v Berlíně získala Schwarzkopfovu evropskou cenu. Její nositele vybírá porota mladých Evropanů, kterým Schwarzkopfova nadace dává možnost vyznamenat osobnosti a organizace, které z pohledu mladých mimořádně přispěly k evropskému porozumění a k posílení evropských ideálů.
S touto nadací a samotnou cenou je to však poněkud složitější, než by se na první pohled, možná zvláště mladým lidem bez znalosti minulosti, mohlo zdát. Na Facebooku se nad temným pozadím Schwarzkopfovy ceny zamyslel slovenský politolog Eduard Chmelár.
Schwarzkopfova cena vede k myšlence, že slovenská prezidentka ji dostala za nejlépe nalakované vlasy na kontinentu nebo za reklamu vlasové značky. Podle odůvodnění ji však dostala za „odvahu postavit se organizovanému zločinu“. Tady začíná kritický člověk dostávat první pochybnosti, zvláště když si nemůže vzpomenout na její jediný odvážný čin - ten skutečný, ne ten marketingový, píše Chmelár.
Nestačí se divit, na čem má tato pasivní, ale nepochybně citlivá osoba zásluhu, jako by byla ve všem jako Jára Cimrman. Hádám, že jí chybí jen "Řád myšího ocásku", píše autor.
To však zdaleka není vše a realita je ještě více problematická. Schwarzkopfovu Evropskou cenu uděluje od roku 1971 Nadace Heinze Schwarzkofa, kterou založila vdova po známém německém podnikateli, aby očistila nebo (přesněji) zakryla minulost. Heinz Schwarzkopf nebyl totiž jen světově proslulý podnikatel, který vybudoval slavnou chemickou a kosmetickou značku. Byl především prominentním členem NSDAP a velitelem praporu SS, který se jako nejreprezentativnější jezdecká formace hlavního města říše účastnil všech relevantních vojenských přehlídek, pochodňových průvodů a shromáždění Reichstagu.
Od mládí byl přesvědčeným nacistou, již ve své práci prosazoval totalitní pracovní zákony zavedené Adolfem Hitlerem. Byl favoritem nacistického vůdce a měl úzké vztahy s nejbrutálnějšími vrahy SS a válečnými zločinci jako Hermann Fegelein, Gustav Lombard nebo Erwin Rösener. Během války jeho firma vyráběla produkty pro Wehrmacht, díky kterým báječně bohatla.
Pro svou práci využívala politicky a rasově pronásledované vězně, přičemž Schwarzkopf sám vedl několik táborů nucených prací. Po válce byl zatčen a uvězněn v britském internačním táboře. Jelikož však jeho podnikatelské zkušenosti byly důležité pro poválečný restart německé ekonomiky, byl propuštěn v roce 1948. Teprve v roce 2008, kdy se objevily jeho další nacistické zločiny, byla Nadace Heinze Schwarzkopfa přejmenována na Schwarzkofovu nadaci a její stanovené cíle se rozšířily o „boj proti pravicovému extremismu, rasismu a antisemitismu”.
Když slyšíme, jak ve svém projevu při přebírání ceny apelovala na návrat k hodnotám, chápeme, že se od nich příliš nevzdálila. Tak třeba Čaputová považuje pokračování války na Ukrajině za „nejlepší prostředek k dosažení spravedlivého míru a pořádku založeného na evropské vládě“. Slovenská prezidentka také opět promluvila o svém nejoblíbenějším tématu, cenzuře – řekla, že regulace sociálních sítí je nutností. Možná ji dostala i jako ocenění za loňskou poctu tří exponentů luďáckého režimu.
Chmelár také uvádí, že někteří zahraniční investigativní novináři už dlouho poukazují na to, že udělování cen může být způsob, jak prát peníze ze zahraničí na volební kampaň politiků chráněných mocenskými centry. Na první pohled je prý zcela jasné, že peníze, které získala Zuzana Čaputová, byly špinavé a že seznam těch, kteří takovou cenu z principu odmítli, je mnohem delší než seznam jejích laureátů.
Nebudeme se hádat, zda si Čaputová takové ocenění zaslouží, říká Chmelár, a dodává: Jen nás prosím nenuťte jí blahopřát k takové hanebné a pochybné poctě.
Zdroj: vasevec.cz
-mp-