ROZHOVOR - Na co je zakázáno se ptát. Jozef Banáš o Ukrajině

Jozef Banáš, úspěšný slovenský spisovatel a někdejší diplomat, se diví, že se nikdo neptá, jak konflikt na Ukrajině vlastně vznikl. „Byl jsem před dvěma měsíci na hranici ve Vyšném Nemeckém a na východním Slovensku, kde Ukrajinci houfně vybírali eura z bankomatů a vozili je se ziskem domů. Obrátili se několikrát denně, což vesele zvyšovalo statistiky uprchlíků. Pomoc starým, ženám, dětem je namístě, ale pomáhat zbabělým chlapům a spekulantům považuji za scestné,“ sdělil ParlamentnímListům.cz.

Půl roku už trvá válka na Ukrajině. Tedy v zemi, s níž má Slovensko téměř stokilometrovou společnou hranici. Jak se tahle skutečnost do života u vás promítá?

Tenhle dotaz by se hodil spíše pro politologa. Já jsem spisovatel, který, podobně jako jiní občané, sleduje dění do té míry, abych věděl, v jakém světě žiji, ale informacím nepodléhám. Zejména v případech konfliktů jako je ten na Ukrajině. Vždy v případě konfliktů obě strany snad ve větší míře než zbraněmi bojují propagandou.

Život a nálady na Slovensku daleko více ovlivňuje naše politická „elita“. Ve státním znaku máme dvojitý kříž – symbol dublovaného utrpení, který nesou naši občané na svých ramenou. Jednou z částí kříže je mezinárodní situace, která vyvolává strach z epidemií, válek, zvyšování cen, nedostatku energie, Rusů, Číňanů, Marťanů. Druhou částí kříže je naše politická „elita“ řízená jednou osobou – Matovičem. Nikdy bych nepomyslel, že v demokracii je možné, aby státu dominovala skupina 50 lidí bez jakýchkoli stranických struktur, vedených neřízenou střelou, přičemž neexistuje žádný ústavní mechanismus, jak tohoto člověka odstavit od vládní moci.

Tragické události na Ukrajině samozřejmě ovlivňují náš život. Je to tragédie, že se mezi sebou vraždí dva velké slovanské národy v zástupné válce USA proti Rusku.

Čím to, že to ani náznakem nevypadá, že by jejich vzájemné zabíjení mělo skončit?

Problém je, že mezi zeměmi NATO – a tedy ani v České republice, ani ve Slovenské republice – není zájem tento problém řešit. Mám na to jednoduchý důkaz. Politici členských zemí NATO se usvědčují sami: je zakázáno ptát se na to, jak tento konflikt vznikl.

Je logické, že každý konflikt – ať už je mezi manžely, sousedy či státy – lze řešit jen tak, že zkoumáme, jak vznikl. Když vám dám facku, tak mi ji asi vrátíte, ale vzápětí se budete ptát, proč jsem vám ji dal. Pokud naše média a politici označují každého, kdo tuto otázku položí, za dezoláta, rusofila či dokonce nepřítele Ukrajiny, dokazují, že nemají na řešení konfliktu zájem a že jejich jedinou snahou je ho prodlužovat.

Tím, že sousedíte s Ukrajinou, byste mohli mít informace tak říkajíc z první ruky. Liší se nějak od toho, co nám servíruje mainstream, ať už v Česku nebo na Slovensku?

Nemáme informace ani z první, ani z druhé ruky – máme jen propagandu z jedné či z druhé strany. Já díky jazykovým znalostem čerpám informace i z indických, čínských, arabských, švýcarských i rakouských médií, a tak mám o skutečné situaci lepší přehled. V zásadě však vycházím z premisy, že na Ukrajině bojují nejen zbraně, ale stejnou měrou i média.

Ale když se ptáte na mainstream na Slovensku, tak ten se v důsledku dlouhodobé manipulace dostal do těžké defenzivy. Ačkoli má nominálně absolutní převahu ve srovnání s alternativou, sleduje ho jen 26 % lidí, s klesajícím trendem. Ale pozor, neplést si sledovanost s důvěryhodností.

Nakonec i vznik alternativy je důsledek manipulace mainstreamu. Mainstream od majdanu v roce 2014 a následného referenda na Krymu informuje o Rusku a o Putinovi obludně jednostranně, a proto se dostal do situace chlapíka, který stále křičel, že hoří, vždy mu přiběhli na pomoc, ale nikdy nehořelo. Když pak hořelo skutečně, nikdo mu na pomoc nepřiběhl. Může si za to sám.

Zdroj: parlamentnilisty.cz

-mp-