2. září 1945 skončila největší válka v dějinách lidstva, druhá světová válka. Kdo je vinen tím, že začala? A mohl tomu Bůh zabránit? Zveřejňujeme kapitolu z knihy „Boží tajemství. Odpovědi na nejnepříjemnější otázky o Stvořiteli vesmíru“ (nakladatelství Eksmo), v níž teolog Sergej Chudijev odpovídá na otázku „Proč Bůh nezabil Hitlera?“.
Zabití Hitlera je oblíbená zápletka a autoři knih (nebo počítačových her) někdy sní o tom, že se strojem času vrátí v čase a zabijí budoucího diktátora, čímž zachrání desítky milionů životů.
Otázka, proč to neudělal Pán Bůh – který má na rozdíl od nás všechny možnosti –, se zdá být přirozená. Jak říká žalmista (zřejmě o nějakém jiném zloduchovi): „Ach, kdybys, Bože, udeřil toho zlého!“. (Žalm 139,19). Tento způsob řešení zla se zdá být jednoduchý a předpisový. Ale bohužel takhle to nefunguje.
Zabití Hitlera by zřejmě nic nezměnilo. Nacismus, světová válka a genocida nedozrály v mysli rozhořčeného veterána první světové války nebo nešťastného umělce – pomalu dozrávaly v milionech hlav v Německu a v celé Evropě.
K tomuto vývoji vedlo mnoho lidských hříchů.
Vůdce německého nacismu se nemusel jmenovat Hitler, nemusel být Rakušan, ale spíše Prus nebo Bavor, na tom by nezáleželo. Zlověstný pohyb evropské civilizace směrem ke katastrofě, který se odehrával ve vojenské, politické, intelektuální, estetické, vědecké – a především duchovní – sféře, by našel někoho podobného, i kdyby byl sám Hitler zabit na frontách první světové války nebo během pivního tzv. pivního puče.
První světová válka přinesla zhroucení známého světa evropských impérií. Optimistická víra v civilizační pokrok zahnívala v zákopech. Miliony lidí se naučily zabíjet a nenašly místo v mírovém životě. V Rusku se moci chopili bolševici a jak řekl Lenin, „změnili imperialistickou válku ve válku občanskou“. Německo bylo poraženo a vítězové mysleli spíše na potrestání Němců než na nastolení trvalého a spravedlivého míru. Nakonec byla na Německo uvalena takzvaná Versailleská smlouva, která ho postavila do nesmírně ponižující pozice a donutila ho platit obrovské reparace, což nesmírně zatížilo jeho hospodářství.
Výmarská republika vzniklá po válce trpěla obludnou inflací a volby do Říšského sněmu přisoudily největší frakce nacistům a komunistům, a ti nedokázali a nechtěli spolupracovat na zachování stabilního státu. V ulicích vládli nacističtí bojovníci (SA) a armáda je jednoduše nemohla potlačit, protože její počty byly na základě Versailleské smlouvy drasticky sníženy. Prostí němečtí občané (a část německé elity), vyděšení událostmi v Rusku, byli připraveni podpořit nacisty, v nichž viděli ochranu před bolševiky.
Katastrofa dlouho dozrávala i v rovině ideové: rasová teorie, kterou jsme si zvykli považovat za rys německého nacismu, získávala vliv v celém západním světě již od druhé poloviny 19. století. V první třetině dvacátého století bylo na skandinávských, anglo- a německojazyčných univerzitách nejpevněji zakotvenou vědeckou pravdou, že lidstvo se dělí na „rasy“, které různě postupují po evoluční cestě od opic k člověku, a anglický gentleman (nebo pruský generál) je přirozeně nadřazen Irům nebo Slovanům – nemluvě o lidem tmavé pleti – a má přirozené právo velet „nižším rasám“. Navíc „nižší rasy“ jsou samy o sobě předurčeny k tomu, aby zmizely z povrchu zemského a uvolnily místo rasám „vyšším“.
Německý nacismus prostě logicky dovedl do konce intelektuální proces, který začal dávno před ním.
V duchovní rovině vytvořila dechristianizace Evropy prostor pro militantní sekulární ideologie, které se na jedné straně prohlašovaly za „vědecké“ a na druhé straně vyvolávaly u svých stoupenců kvazináboženskou věrnost.
Všechno to zlo se nedalo zastavit pouhým zabodnutím otráveného nože do Hitlera nebo třeba zasažením bleskem. Zabít zlého člověka není těžké, mnohem těžší je zlo porazit.
Množství zlých vůlí, množství hříšných činů a odporu, množství falešných a jedovatých myšlenek v duších obrovského množství lidí v Německu, ve Velké Británii, ve Francii, v Rusku, ve Spojených státech a v dalších zemích se podílelo na vytvoření proudu, který vynesl Hitlera na vrchol moci. Nebýt Hitlera, přinesl by tento proud někoho jiného.
Zlo a hřích bohužel nepocházejí od jednotlivých zlých lidí, které bychom mohli včas zabít proto, aby dobří lidé měli ráj na zemi. Jsou ve světě příliš rozptýleny a existuje příliš mnoho špatných lidí, kteří přispívají k historickým katastrofám.
A křesťanství upozorňuje na další důležitou, ale nepříjemnou skutečnost: i my jsme mezi nimi.
Ani jedna kapka se nepovažuje za zodpovědnou za potopu a ani jeden člověk nevidí své osobní hříchy jako příčinu světových katastrof – ale je to tak.
A otázka „Proč Bůh nezabil Hitlera?“ by mohla vést k otázce „Proč Bůh nezabil mě?“.
A na to existuje odpověď: Bůh hledá způsob, jak zachránit všechny ty špatné lidi, kteří následují falešné myšlenky. To se týká i mě. Toleruje zlo způsobené lidským hříchem, protože očekává naše obrácení k dobru.
Zlo nebude poraženo zabitím zlého člověka – to by vlastně byla porážka v boji o jeho duši. Zlo se porazí pokáním, poslušností přikázání a odstraněním hříchu.
A nejbližším bojištěm, kde ji musíme porazit a za které jsme zodpovědní před lidmi i Bohem, jsme my sami.
(překlad vlastní)
Originál: Сергей Худиев - Почему Бог не убил Гитлера? Можно ли было избежать самой крупной войны в истории 2. září 2021 na pravmir.ru.
Zdroj: www.pravmir.ru
Chudijev Sergej