Někteří spisovatelé mají prorocký dar, jehož platnost se v dalších letech, ba staletích jen potvrzuje. Začteme-li se do Dostojevského Deníku spisovatele a zaměníme-li v textu Turecko a Turky za Ukrajinu a Ukrajince, uvidíme, že prorok Dostojevskij píše téměř o naší současnosti.
V dnešní době se do Turků zamilovala téměř celá Evropa. Například ještě před rokem se sice Evropa snažila najít v Turcích nějaké velké národní síly, ale zároveň téměř všichni chápali, že to dělají jen z nenávisti k Rusku.
Od doby, kdy bylo Turecko ve válce s Ruskem, se na některých místech Evropy postupně upevnilo a prosadilo skutečné a vážné přesvědčení, že tento národ není jen organismem, ale má i velkou sílu, která má zase vlastnost rozvoje a dalšího pokroku.
Tento sen stále více uchvacoval mnoho evropských hlav, a nakonec se dostal i k nám: někteří lidé v Rusku začali mluvit o jakýchsi nečekaných národních silách, které Turecko projevilo. V Evropě však tento sen posilovala nenávist k Rusku, zatímco u nás pouhá zbabělost a strašlivý spěch s pesimistickými závěry, které byly vždy charakteristické pro intelektuální vrstvy naší společnosti, jakmile někde a v něčem začaly naše „neúspěchy“!
V Evropě se stalo totéž, co v pochroumané mysli Dona Quijota, jen v opačné podobě, i když podstata skutečnosti je naprosto stejná: aby zachránil pravdu, vymyslel si lidi se slimáčími těly. Zatímco oni (intelektuálové), aby zachránili svůj hlavní, pro ně tak utěšující sen o bezvýznamnosti a bezmocnosti Ruska, vytvořili ze skutečného slimáka lidský organismus, dali mu maso a krev, duchovní sílu a zdraví.
Nejvzdělanější evropské státy dnes o Rusku vášnivě šíří absolutní absurdity. V Evropě jsme byli i předtím málo známí, dokonce jsme se divili, že tak osvícené národy mají tak malý zájem dozvědět se něco o národu, který nenávidí a kterého se neustále bojí. Tato nedostatečná znalost Evropy, ba dokonce i určitá neschopnost Evropy nás v mnoha ohledech pochopit, to vše pro nás bylo doposud svým způsobem výhodné. Proto ani nyní nedojde k žádné újmě.
Ať si doma vykřikují o „hanebné slabosti Ruska jako vojenské mocnosti“, což je v rozporu se svědectvím desítek jejich vlastních zpravodajů ze samotného válečného pole, kteří obdivovali bojovnost, rytířskou pevnost a nejvyšší kázeň ruského vojáka a důstojníka; ať považují nejreálnější, byť významné chyby ruského štábu na počátku války nejen za nenapravitelné, ale za organické, stále přítomné vady naší armády a národa (zapomínajíce, jak často jsme je za celých dvě stě let v boji porazili).
Ať nakonec i jejich nejserióznější politická vydání informují Evropu o přesné pravdě a o obrovské vzpouře lidu, vedeného nihilisty na Vyborské straně v Petrohradě, a o ruskou vládou požadovaných dvou plucích na železnici z Dinaburgu na záchranu Petrohradu: ať to vše řeknou ve svém slepém hněvu.
Opakuji: je to dokonce v náš prospěch, protože oni nevědí, co dělají. Určitě by samozřejmě rádi všude podněcovali nenávist vůči nám jako „nebezpečným protivníkům jejich civilizace“, a proto nás představují v dekadentní podobě, aby nás směšně zostudili jako vojenskou mocnost a státní organismus.
Avšak když je někdo tak slabý a nicotný, jak může vzbuzovat nejen obavy, nýbrž i (zapříčinit) vznik koalic? Právě pro ně je výhodné obrátit jejich společnost proti nám. Mluví tedy sami proti sobě – pokud tomu tak je, pak nám tím jen prospívají, nikoli škodí. My si počkáme, jak to dopadne.
(Deník spisovatele, rok 1877)
-mp-