Během bojů o osud Ukrajiny mezi Ruskem a Západem je třeba mít na paměti jednu zásadní skutečnost: Vladimir Putin nikdy žádnou válku neprohrál.
Během dvou desetiletí předchozích konfliktů v Čečensku, Gruzii, Sýrii a na Krymu, kdy byl u moci, Putin uspěl díky tomu, že svým ozbrojeným silám dal jasné a dosažitelné vojenské cíle, které mu umožnily věrohodně vyhlásit vítězství v očích ruského lidu a ostražitého, pozorně přihlížejícího světa. Jeho nejnovější iniciativa na Ukrajině pravděpodobně nebude jiná.
Navzdory několikaměsíčnímu budování vojenských sil podél ukrajinských hranic a opakovaným varováním Bidenovy administrativy, že k vpádu může dojít kdykoli, se zdálo, že bombardování 22. února před úsvitem, které odstartovalo první pozemní válku v Evropě za několik desetiletí, bylo pro mnoho Ukrajinců překvapením.
Ve velkých městech země o rozloze státu Texas ohromení občané, ukolébaní opakovaným ujišťováním svého prezidenta, že Rusko do země nevtrhne, sledovali a poslouchali hřmotné exploze, jejichž cílem byly ukrajinské vojenské základny, letiště a velitelská a řídicí centra. Během 24 hodin se konflikt rychle rozšířil, ruské tanky a vojáci se přesouvali k hlavnímu městu Kyjevu a bojovalo se v okolí Černobylu, místa katastrofální havárie jaderného reaktoru v roce 1986. Šok a hrůza v ruském stylu.
Invaze ruského prezidenta Putina na Ukrajinu v jediném okamžiku zničila bezpečnostní řád v Evropě ustanovený po skončení studené války, jehož středobodem byla k zuřivosti Ruska často se rozšiřující aliance NATO. Analytici očekávají, že po pádu Kyjeva vojenská agrese ustoupí politickému urovnání, které nastolí vládu přátelskou k Rusku. Do 25. února ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj zvažoval pozvání Moskvy k jednání o „neutralitě“ v sousedním Bělorusku. Pokud k těmto rozhovorům dojde, bude moci Putin stáhnout vojska a ukončit konflikt – a zároveň zasadit Západu ponižující ránu.
A o to, jak se shodují vojenští experti a odborníci na Rusko, může skutečně jít.
Ukrajina samozřejmě není členem NATO. Možnost, že by jednoho dne mohla do Aliance vstoupit, jako to udělaly jiné země, které byly kdysi součástí starého sovětského bloku, je v současném konfliktu klíčovou otázkou. Putinovo jednání, bezostyšný vzdor tváří v tvář opakovaným varováním a hrozbám sankcí ze strany amerického prezidenta Joea Bidena a západních spojenců, nyní činí jistým, pokud tomu tak nebylo dříve, že ke členství nikdy nedojde. Putinova agrese bude rovněž sloužit jako důrazné varování zemím, které byly dříve součástí Sovětského svazu, před možnými následky přílišného přitulení se k Západu.
Šéfredaktor moskevského zahraničněpolitického časopisu Russia in Global Affairs Fjodor Lukjanov říká, že postsovětský status quo ve východní Evropě Putin nikdy nepřijal: „To ho sžíralo. Je přesvědčen, že po pádu Sovětského svazu se Západ k Rusku choval jako k občanu druhé kategorie“.
Západní diplomaté a představitelé zpravodajských služeb se nyní domnívají, že Putin usiluje o dekapitaci západně orientovaného kyjevského vedení v čele se Zelenským a jeho nahrazení vládou, která bude loajální „novému carovi“, jak Putina nazývá bývalý estonský prezident Toomas Ilves. Podle informací týdeníku Newsweek by se tak mohlo stát během několika dní. Aby dosáhl svých vyšších cílů, Putin nechce a ani nepotřebuje obsadit celou zemi, tvrdí zpravodajští analytici a úředníci. Jak říká Ilves, chce „loutkový stát, jako je Bělorusko“, další bývalá sovětská provincie na sever od Ukrajiny, ze které se na Ukrajinu valí vojáci, když se stupňuje ruské bombardování. S novou realitou na východě Evropy, pokračuje Ilves pak Putin zamýšlí „přepsat bezpečnostní pravidla cesty mezi ním a NATO“.
Zdá se, že samotná Ukrajina tento názor přinejmenším zná. V prohlášení Mychajla Podoljaka, poradce náčelníka generálního štábu ukrajinského prezidenta, o které se s Newsweekem podělilo ukrajinské velvyslanectví ve Washingtonu, Kyjev nastínil, jaké cíle Moskva očekává. „Úřad ukrajinského prezidenta se domnívá, že Ruská federace má dva taktické cíle: zmocnit se území a zaútočit na legitimní politické vedení Ukrajiny s cílem šířit chaos a [dosadit] loutkovou vládu, která by podepsala mírovou dohodu o dvoustranných vztazích s Ruskem,“ uvedl Podoljak.
Spojené státy, které si myslely, že se budou orientovat na Asii a zaměří se na Čínu – zemi, která je jejich hlavním soupeřem do budoucna –, byly nyní zavlečeny zpět do východní Evropy, kde bylo po staletí prolito až moc krve. Putin má nyní kompletní pozornost světa, stejně jako ji měli všichni generální tajemníci v sovětské éře. V mrazivých televizních výrocích po zahájení invaze Putin řekl: „Kdokoli se pokusí zasáhnout [na Ukrajině], měl by vědět, že odpověď Ruska bude okamžitá a povede k takovým důsledkům, jaké jste ve své historii ještě nezažili.“ Putinovo následné oznámení, že uvádí ruské jaderné síly do stavu pohotovosti, tuto hrozbu ještě podtrhlo.
Rusko je nyní opět v centru pozornosti, je to země, která demonstrací vojenské síly dokazuje, že zůstává velmocí. Je to přesně to postavení, které Putin chce pro svůj národ získat. Rusko by podle něj mělo za všech okolností budit respekt zbytku světa, „a když respekt nebudí, mělo by budit strach“, říká Lukjanov z Russia in Global Affairs.
Západ reaguje
Během několika hodin po invazi Spojené státy a jejich spojenci reagovali zpřísněním hospodářských sankcí, ale není jasné, zda tyto kroky ruského vůdce odradí. V projevu oznamujícím reakci Biden uvedl, že více než polovina západního vývozu špičkových technologií do Ruska bude omezena, což „degraduje jejich průmyslové kapacity“ a poškodí průmyslová odvětví, jako je letectví a stavba lodí. Zmrazil také americká aktiva dalších čtyř ruských bank, včetně VTB, druhé největší finanční instituce v zemi, jejíž generální ředitel má velmi blízko k Putinovi. „Pro ruskou ekonomiku to bude znamenat vážné náklady, a to jak okamžitě, tak v průběhu času,“ řekl Biden.
Následující den Bílý dům oznámil, že se připojí k Evropské unii a zavede sankce proti Putinovi osobně. Ruský prezident je všeobecně považován za jednoho z nejbohatších lidí na světě, přičemž velkou část svého majetku údajně ukrývá ve fiktivních společnostech v různých daňových rájích po celém světě.
Jak účinné budou sankce, to není jasné. Putin je přesvědčen, že se mu podařilo zajistit, aby jeho země byla proti sankcím účinně chráněna. Rusko má rezervy v tvrdé měně ve výši více než 630 miliard dolarů a měsíčně získává 14 miliard dolarů z vývozu ropy a plynu. Jak řekl ruský velvyslanec ve Švédsku Viktor Tatarincev švédským novinám Aftonbladet několik dní před zahájením invaze, když Západ v marné snaze zabránit vojenské akci stupňoval hrozby finančními sankcemi: „Promiňte mi mé vyjadřování, ale na vaše sankce kašleme“.
Biden ve svém vystoupení v den zahájení invaze uvedl, že se domnívá, že si Putin invazí na Ukrajinu možná přivodil problémy: „Historie opakovaně ukázala, jak rychlé územní zisky ustupují drtivé okupaci, aktům masové občanské neposlušnosti a strategickým slepým uličkám,“ řekl. Ano, tisíce ukrajinských civilistů se cvičí v rámci nově vytvořených „organizací územní domobrany“, které byly zřízeny za účelem odporu proti Rusům.
Představitelé amerických zpravodajských služeb však v soukromí Bidenův optimismus ohledně „masové neposlušnosti“ nesdílejí. Jeden z úředníků, který s Newsweekem hovořil v utajení, protože není oprávněn hovořit na záznam, řekl: „Po demontáži vlády v Kyjevě nebude na Ukrajině žádná opozice, kterou bychom mohli vojensky podporovat“.
Jeho pesimismus pramení z Putinova chování v minulosti, zejména když před více než 20 lety řídil kampaň „spálené země“, jejímž cílem bylo brutálně potlačit povstání v Čečensku. Říká: „Není reálné vést kontrakampaň. [Putin] si neváží lidského života stejně jako svobodný svět, a proto [ruská vojska] jakoukoli opozici násilně zlikvidují“.
Chování Putina jako vrchního velitele ruské armády skutečně ukazuje, že může být důvod pochybovat o Bidenově optimismu, že se Ukrajina pro Moskvu změní v „bažinu“. Kromě nelítostného tažení za potlačení muslimských povstalců v Čečensku odtrhl v roce 2008 dvě části Gruzie, bývalého sovětského státu, které chtěl mít pod kontrolou. Poté v roce 2014 zabral zpět ukrajinský Krym a podpořil separatistická hnutí ve dvou silně proruských provinciích na východě země, Doněcku a Luhansku. (Dva dny před invazí 24. února Putin prohlásil, že tyto dvě provincie jsou nyní „nezávislými republikami“).
Na složitém bojišti v Sýrii, kde USA a Rusové riskovali konflikt, bývalý prezident Barack Obama financoval opoziční povstalecké skupiny, včetně některých napojených na Al-Káidu, a poté, co prezident Bašár Asad použil proti svým nepřátelům jedovatý plyn, nedokázal prosadit svou vlastní „červenou linii“. Putin vyslal ruské vojáky s jediným cílem: aby si Asad udržel moc. A zůstává ve funkci dodnes.
Konečný cíl
Jaký je nyní Putinův konečný cíl? Ruský vůdce je poháněn hněvem a snaží se pomstít Západu za domnělé špatné zacházení se svou vlastí, říká Peter Rough, vedoucí pracovník Hudsonova institutu, konzervativního think tanku se sídlem ve Washingtonu. Země, v níž Putin vyrostl a v níž sloužil jako důstojník KGB, zanikla v roce 1991. Místo ní přišel chaos doma a podle Putina i zrada ze zahraničí.
Zánik Sovětského svazu, jak kdysi slavně prohlásil, „byl největší geopolitickou katastrofou 20. století“ (dokonce horší než druhá světová válka, v níž zahynulo 20 milionů sovětských občanů). Jeho rozhořčení nad tím, co se stalo s jeho zemí, zejména bezprostředně po rozpadu Sovětského svazu, sdílí Rusové více, než si mnozí na Západě myslí.
Jako šéf moskevské redakce tohoto časopisu jsem na začátku roku 2000 viděl, jak organizovaný zločin ovládl velké i malé podniky a jak se finance v zemi ocitly v troskách. Vláda nebyla schopna vyplácet platy kdysi hrdé armádě. Dělal jsem rozhovor s armádním plukovníkem, který sloužil na poloostrově Kamčatka na ruském Dálném východě a s pláčem se přiznal, že nebyl schopen koupit své ženě dárek k narozeninám, protože už několik týdnů nedostal výplatu.
Boris Jelcin, kdysi demokratický hrdina, který pomohl rozvrátit Sovětský svaz, se jako první svobodně zvolený prezident Ruska proměnil v opileckou trosku; jeho nejbližší okolí bylo zkorumpované a obohacovalo se, zatímco obyčejní občané se potýkali s problémy v postsovětském chaosu. Na počátku nového tisíciletí Jelcin odstoupil. Nahradil ho muž, kterého o několik měsíců dříve jmenoval premiérem: Vladimir Putin.
O dvaadvacet let později, v pondělí 21. února, v mimořádném 55minutovém projevu ke své zemi, Putin vyjádřil mnoho svých stížností způsobem, který předtím veřejně přednesl jen zřídka, jako předehru k válce. Řekl v něm, že „Ukrajina není samostatná země“ a že „Ukrajinci a Rusové jsou bratři, jedno a totéž“. Kyjev byl podle něj po rozpadu Sovětského svazu drze odtržen od matičky Rusi. Poté připomněl dřívější slib Západu, že nebude rozšiřovat NATO.
Dále pak připomněl, jak chladně odpověděl tehdejší prezident Bill Clinton na jeho dotaz nedlouho poté, co se v roce 2000 stal ruským prezidentem, zda by se Moskva mohla někdy stát členem NATO. S hořkostí vzpomínal, jak byl ujišťován, že rozšíření NATO na východ o země, které byly členy Varšavské smlouvy, někdejší klientské státy Moskvy, „by jen zlepšilo jejich vztahy s námi, dokonce by vytvořilo pás států přátelských k Rusku“. „Vše ale,“ jak řekl Putin, „dopadlo přesně naopak. Byla to jen slova“.
Jak se Putin mstí za tuto zradu? V rámci svých možností chce dát dohromady nové ruské impérium. Ne nutně všechny provincie bývalého Sovětského svazu, ale ty části carské říše, kterou založili carové, kteří byli převážně ruskojazyční, pravoslavní křesťané a kteří vzhlíželi nejprve ke Kyjevu a později k Moskvě jako k politickému, kulturnímu a duchovnímu centru světa.
Putin je především nacionalista. Ukrajina je pro tuto vizi zjevně ústředním bodem. Zahrnuje však také země, bývalé sovětské provincie, které jsou nyní fakticky ruskými klientskými státy (Bělorusko), a také ty, které chce Moskva opět ovládnout: pobaltské státy – Litvu, Estonsko a Lotyšsko (poslední tři jmenované jsou nyní členy NATO, za které je aliance povinna bojovat v případě napadení jednoho z nich). Putin ve svém projevu před invazí prohlásil, že je „šílené“, že Pobaltí vůbec mohlo opustit SSSR. Požadoval, což je absurdní, aby se Aliance stáhla zpět na pozici z roku 1997, kdy měla jen 16 členů, na rozdíl od dnešních 30 členů.
Samý kontrapunkt
Právě z tohoto důvodu Biden přesouvá do Pobaltí více vojáků a materiálu NATO. Generální tajemník NATO Jens Stoltenberg 25. února uvedl, že Aliance poprvé vyšle vojáky z jednotky Spearhead takzvaných Sil rychlé reakce, která byla zformována v roce 2014, do členských států podél východní fronty. NATO popisuje síly rychlé reakce jako „zcela připravené a technologicky vyspělé“. Tvoří ji 40 000 vojáků z různých zemí NATO. Stoltenberg odmítl uvést, kolik přesně vojáků bude nyní nasazeno.
Další nasazení je pravděpodobné v následujících měsících. Prezident Biden bez okolků přislíbil, že útok na člena NATO spustí článek 5, tedy ustanovení, podle něhož je jakýkoli ozbrojený útok proti jedné zemi Aliance považován za útok proti všem. Pokud Putin zaútočí na Pobaltí nebo na některého z členů NATO, kteří byli dříve součástí Varšavské smlouvy, jako Polsko a Rumunsko, které sousedí s Ukrajinou, nebo Bulharsko, bude Moskva s NATO ve válce.
Analytici se domnívají, že invazí na Ukrajinu Putin doufal, že NATO otřese. Chtěl, jak říká Douglas Wise, bývalý důstojník CIA a zástupce ředitele Agentury obranného zpravodajství, „dále rozdělit naše spojence a upevnit stávající trhliny a nejednotu uvnitř [Aliance] a EU. Věří také, že může těžit z toho, že poníží západní představitele a instituce, když nedokážou vypracovat věrohodné a praktické možnosti, jak čelit jeho agresi“.
Zatím není jasné, zda Putinovi jeho odvážný útok na Ukrajinu doma prospívá. (Bezprostředně po invazi se ve velkých ruských městech konaly malé protesty.) Pokud však bylo jedním z jeho cílů vytvořit větší tlak na NATO, nepodařilo se to.
Němci byli pokud jde o Rusko obecně považováni za nejslabší článek, a to vzhledem k významným obchodním vazbám obou zemí. Na počátku krize se tato skepse zdála být oprávněná. Nejdříve například chtělo Estonsko poslat do Kyjeva dávku staré výzbroje, kterou mělo v držení. Ale předpisy NATO říkají, že jakákoli výzbroj poskytnutá nebo prodaná nečlenskému státu NATO musí být schválena zemí původu. V tomto případě tato země neexistovala: Houfnice byly v držení starého východního Německa. Po sjednocení Německa nad nimi převzalo kontrolu a nakonec je předalo Finsku, které je pak předalo Estonsku. Když je Tallinn chtěl poslat na Ukrajinu, aby pomohl posílit obranu Kyjeva, Německo překvapivě odmítlo převod schválit.
Následovala zjevná neochota Berlína zastavit plynovod Nord Stream 2 spojující Německo a Rusko, a to navzdory tlaku, který na něj vyvíjela jeho vlastní velvyslankyně v USA Emily Haberová. Po tomto odmítnutí napsala Haberová široce medializovaný telegram novému kancléři Olafu Scholzovi, v němž uvedla, že země získává pověst špatného spojence.
Putinovi to muselo naznačovat, že jeho plynová politika přináší obrovské dividendy. Ale netrvalo to dlouho. Scholz počátkem února navštívil Washington a na tiskové konferenci po setkání s Bidenem pokorně přihlížel, jak prezident tvrdí, že Nord Stream 2 je mrtvý, pokud Moskva podnikne vojenskou akci proti Ukrajině. Načež Německo několik hodin po zahájení invaze minulý měsíc zastavilo certifikaci projektu v hodnotě 11 miliard dolarů. O několik dní později Berlín oznámil, že na Ukrajinu pošle protitankové zbraně a rakety země-vzduch, čímž ohromujícím způsobem zvrátil své dlouholeté odmítání vývozu zbraní do konfliktních zón.
O víkendu šly Evropská unie a Washington ještě dál. Oznámily, že několik velkých ruských bank bude vyloučeno ze systému SWIFT, čímž je fakticky vyřadí z mezinárodního finančního systému. Spojenci rovněž uvalili sankce na ruskou centrální banku. Záměr: ztížit, ne-li znemožnit Rusku čerpání 630 miliard dolarů v rezervách tvrdé měny, které nashromáždilo. Účinnost tohoto kroku se projevila okamžitě, protože ruský rubl prudce klesl vůči americkému dolaru a donutil Moskvu zvýšit úrokové sazby z 9,5 % na 20 %, aby podpořila svou měnu.
Důkaz byl jasný: Putinův ukrajinský gambit zdaleka neprohloubil trhliny uvnitř aliance, ale měl opačný účinek. Bývalý ředitel CIA a armádní generál David Petraeus po návratu z Mnichovské bezpečnostní konference krátce před invazí prohlásil, že od dob, kdy za studené války sloužil v centrále NATO, nikdy neviděl Alianci tak jednotnou.
Evidentní jednota mezi členy toho, co Biden trefně nazval nejmocnější vojenskou aliancí v dějinách, jen zkomplikovala osud Ukrajiny. V průběhu invaze prosil poslanec ukrajinského parlamentu v Kyjevě Alexej Gončarenko NATO, aby zavedlo bezletovou zónu a umožnilo tak jeho krajanům spravedlivější boj na zemi. Šance, že se tak stane, byla nulová, protože Kyjev nepatří „do klubu“.
Touha Kyjeva být součástí Západu se brzy stane bezpředmětnou, protože Putinovo Rusko převezme kontrolu: jen o málo více než 24 hodin po zahájení invaze už ruské jednotky vstoupily do hlavního města a Kyjev byl zasažen ruskými „křižujícími nebo balistickými raketami“. Úspěch je nevyhnutelný, protože Biden a spojenci dali jasně najevo, že Moskva se nesetká s vojenským odporem Západu. Biden Američanům znovu zopakoval, že USA nebudou na Ukrajině bojovat na zemi. Ví, že na to veřejnost nemá žaludek.
Pokud se události vyvinou tak, jak nyní očekávají vojenští analytici, konflikt skončí poměrně rychle vyjednaným urovnáním, které může Rusku postoupit část území, nastolením nového Rusku přátelského režimu v Kyjevě a částečným stažením vojsk, které Putinovi umožní vyhnout se bažině, do níž ho Západ tak moc chce zatáhnout. Přitom bude Putin moci tvrdit, že zasadil NATO, které bylo hlavním cílem jeho agrese, zničující úder.
Pro Putina bude obsazení Ukrajiny pravděpodobně znamenat konečnou fázi jeho snahy o obnovení impéria. Pokud se tak nestane, bude to v určitém okamžiku znamenat, že se dvě největší jaderné mocnosti světa ocitnou v přestřelce se všemi riziky, která z toho plynou. Biden svými slovy a hlavně činy Putinovi horečně signalizuje: takhle daleko, ale ne dál.
Znepokojený svět doufá, že ruský vůdce, spokojený s vítězstvím na Ukrajině, tento vzkaz pochopí.
(překlad vlastní, upraveno)
Originál: Bill Powell, Naveed Jamali: Putin Has Never Lost a War. Here Is How He’ll Win In Ukraine vyšel na newsweek.com 26. února 2022, překlad vlastní.
Zdroj: newsweek.com
-mp-