Autor vysvětluje, proč prezident Zeman drsně zaútočil na nepodvolené, kteří ho podporovali a má za to, že je to před blížícími se prezidentskými volbami důležité poučení.
Na počátku svého prvního mandátu se prezident Zeman nesmazatelně zapsal do opakovaných protektorátních dějin naší země. Na Hradě vyvěsil modrý hadr se žlutými hvězdami, který je nadále protiprávně vydáván za „vlajku Evropské unie“. Učinil tak za účasti svého oblíbence portugalského marxisty Barrosa, aby smysl tohoto aktu „rektálního alpinismu“ vůči Bruselu byl jasněji čitelný.
Ostatně v té době se Miloš Zeman nikterak netajil tím, že je EU-federalista, tedy že chce tisíciletý český stát (a jeho národy) obětovat Molochovi globalistické diktatury. Tím se ostře odlišil od svého předchůdce Václava Klause, který proti „rozpuštění“ naší republiky v bruselské totalitě soustavně statečně bojoval a „vlajku EU“ na Hradě nikdy vyvěsit nedovolil.
Proměna číslo 1
Pak šly roky a prezident „podlehl metamorfóze“ dle svého vlastního bonmotu, že „jen idiot nemění názor“. Začal být k EU přece jen kritičtější. Nejen proto, že brutálních útoků na naši státnost přibývalo – především se však blížila nutnost obhajoby mandátu pro druhé prezidentské období. Zeman potřeboval podporu „mlčící většiny“, a proto na čas „změnil názor“. Ve volební kampani už proti „králíkáři Drahošovi“, kandidátovi globalistické Kavárny, vystupoval téměř jako skutečný český prezident.
Nějaký čas mu to vydrželo. Přišla migrantská invaze, hrůzostrašné destrukční operace „progresívních“ bruselských elit na základy evropské civilizace, útok proti standardní rodině, infikování dětí dekadencí homosexualismu – prostě začal v Bruselu vládnout (prostřednictvím svých „neziskovek“) miliardář Soros. Zeman odolával jen částečně. Pokoušel se (i v zájmu byznysových plánů svého okolí) udržet dialog s Ruskem a Čínou a pro Brusel neměl příliš sympatií.
Ústup do „předem připravených pozic“
Nicméně při státním převratu na Ukrajině, se již opět projevil jako spolehlivý „muž Západu“. Při záchraně ruskojazyčných Ukrajinců před genocidou pučistického Kyjeva pomocí banderovských protonacistických pluků, Rusko materiálně podpořilo o život bojující občany Doněcka Luhanska. A nedopustilo, aby se Krym (připojený v padesátých letech k Ukrajině sovětským vůdcem ukrajinského původu Nikitou Chruščovem) stal americkou vojenskou základnou – nástupním prostorem pro útok na nepodvolenou jadernou mocnost vedenou Vladimírem Putinem.
Po jednoznačném výsledku referenda Moskva opět připojila své historické území k Ruské federaci – což Zeman „odsoudil“ – a v tomto pokryteckém postoji vytrval dodnes. I když právě toto je záminkou Anglosasům k přípravě napadení Ruska krytých záclonkou pučistického Kyjeva. Zeman – kavárnou po leta titulovaný jako „kremelský agent“ – použil taktiku posledních neúspěšných dobyvatelů Ruska: neohlásil kapitulaci, ale „ustoupil do předem připravených pozic“. Fakticky je tak na straně našich současných vládnoucích bruselsko-washingtonských „hujerů“.
Babišovské lavírování
Miloš Zeman pak často bezradně balancoval nad propastí. Souviselo to i se spojenectvím s Andrejem Babišem, kterého podporoval i proti „svým“ socialistům, respektive premiéru Sobotkovi. Jeho prostřednictvím totiž získal možnost daleko většího vlivu na vládu. Stejně jako zpočátku podporoval zpočátku Donalda Trumpa, ale nikdy nedokázal skrýt rozhořčení, že ho americký prezident jaksi „prohlédl“, takže za celou dobu svého prezidentství ho nepozval na oficiální návštěvu do Bílého domu.
Zeman se sice vysmál britské provokaci s Novičokem a agentem Skripalem a vyslovil „vážné pochybnosti“ nad (dodnes neexistujícími) „důkazy“ o účasti domnělých ruských agentů při výbuchu muničáku ve Vrběticích. Nikdy však nedokázal přimět Babiše, aby zemi zbavil skutečného britsko-kanadského agenta Koudelky v čele BIS, již proměnil na pobočku CIA (dostal za to v Americe nejvyšší vyznamenání Deep State). Nechtěl, nebo nemohl? Ne, prostě umí kdykoli změnit názor, takže lavíroval – právě tak, jako Babiš.
Dokonce kritizoval bruselské šílení kolem „grétovského“ divadla s takzvanou klimatickou změnou (původně, než bylo prokázáno jako podvod, údajné „globální oteplování v důsledku lidské činnosti“), jež dalo impulz k dramatické umělé řízené zkáze: energetické a hospodářské. K vyvolání krize, jež má za cíl proměnu EU ve „federaci“, fakticky v německou 4. říši. Ostatně modrý hadr jako symbol obnoveného německého protektorátu nad Hradem stále vlaje, ačkoli podle Lisabonské smlouvy EU žádnou hymnu ani vlajku nemá – jde tedy o zcela protiprávní akt (v Německu však za „hanobení“ této neexistující vlajky můžete skončit ve vězení, pod Fialou, kámošem Sudeťáků, jistě brzy i u nás). Zemanovo lavírování však připravovalo něco mnohem zásadnějšího.
Proměna číslo 2
Teprve „Operace Covid“ přesně ukázala, kdo je kdo. Zatímco exprezident Václav Klaus se stal disidentem – od počátku odmítal Babišem nastolenou „pandemickou diktaturu“, a nesl za to následky (včetně placení pokut za odmítání nošení nesmyslného „náhubku“), Miloš Zeman se ke zničující globalistické „akci“ jednoznačně připojil. Německý Schwab oznámil „Velký reset“ (celkovou změnu poměrů – včetně majetkových – jejíž razance překonává i Leninovou bolševickou revoluci) – a jako základní nástroj podvolení „mas“ bylo zvoleno očkování. Vakcíny mají samozřejmě i další plán – především eugenický (omezení porodnosti a „snížení“ počtu lidí na dopředu inzerovanou „zlatou miliardu“ otroků) – ale psychologický efekt, podvolení, je toho důležitou součástí.
Tohle už Zeman ppodpořil zcela jednoznačně. Šel tak daleko, že si sám nechal aplikovat geneticky upravenou vakcínu (na rozdíl od Babiše, který dost možná dostal jen „slanou vodu“ – a své děti od toho uchránil zcela). Ve spojení s chatrným zdravím si tak způsobil kolaps, který jej málem stál život, neboť vakcína u starších nemocných lidí způsobuje rychlejší „expozici“ základního onemocnění než u zdravých mladších jedinců (kromě dětí, kde má za následek časté srdeční komplikace). Jaká byla úvaha, jež ho k tomu přiměla, těžko říci. Faktem však je, že svůj „obrat číslo 2“ zatím přežil – ale stálo ho to spojenectví s Babišem, jenž nevydržel s nervy, a Zemana předčasně odepsal. Proto tu nyní máme Fialovu vládu, kterou už „proměněný Zeman“ (navzdory svalnatým řečem po volbách) fakticky instaloval. Proč to udělal?
Čelem vzad
Odpověď přišla právě nyní. V rozhovoru pro CNN Prima News se ostře postavil proti nepodvoleným. Ač to byli právě oni – a mlčící většina za nimi – kdo ho v obou prezidentských kláních podpořili (mnozí jako „menší zlo“). Jenže teď už je nepotřebuje, kandidovat nemůže, tak je odkopl. Prohlásil, že se mu nelíbí, že šibenice na demonstracích odpůrců novely pandemického zákona jsou pouze přestupek. „Zásadně nesouhlasím s šibenicemi a nesouhlasím ani s tím, že je to přestupek. Ti lidé by měli jít do vězení,“ pravil.
To neříkají ani nejostřejší jestřábi bruselské pětikoalice. Všichni vědí, že jde o symbol odporu – i když nepříliš vtipný – který se na demonstracích (například proti Nečasově vládě) objevoval již v minulosti (účastnil se jedné takové i současný místopředseda STAN). Tehdy však Zeman takto dramaticky neprotestoval. Pointoval to jasně: Pandemický zákon, okovy v rukou vlády pro nastolení úplné diktatury, bez problémů Fialovi podepíše. A dokonce není spokojen, že u nás není zavedena všeobecná vakcinační povinnost jako v Hilerově vlasti, Rakousku, kterou u nás chtěl Zemanův „zrádný“ spojenec Babiš na poslední chvíli rovněž uzákonit.
Úprk do bezpečí
Nejde o nic jiného, než o zběsilý „úprk do bezpečí“. Zeman prohrál souboj o šéfa špiónů Koudelku. Dost možná právě kvůli vakcíně, jež ho dostala do stavu, kdy ho Babiš promptně opustil, čímž padla naděje na pokračování jeho vlády – a tedy i možnost Koudelku nahradit někým jiným. Jenže právě Koudelka celou dobu „monitoruje“ kousky, které provádí Zemanovo „byznysové okolí“ vpravdě dosti nezastřeně. Jakmile Zeman opustí Hrad, může všechno, co na ně má, pustit. Je tedy nanejvýš pravděpodobné, že toto byl onen „výměnný obchod“, kterým Zeman šokoval, když jmenoval Fialovu vládu včetně ministra zahraničí Lipavského či „evropského ministra“ Beka. Karta se obrátila: Zeman je závislý na Fialovi, a udělá, co mu na očích vidí.
Jinými slovy jde mu o beztrestnost jeho kamarádů po skončení prezidentské funkce. Právě za to zcela bezskrupulózně slíbil Bruselské pětce poslušnost. Bude sice ve zbývajícím čase občas produkovat výroky, jimiž se pokusí trochu vylepšit svou pozici v očích té části veřejnosti, díky níž na Hradě deset roků pobýval, ale nic podstatného již proti Fialovi a jeho bruselským panákům neudělá. Fakticky se tak vrací do výchozího bodu své prezidentské kariéry: zapřisáhlý socialista, evropský federalista, spojenec globalistů a hlavně bezskrupulózní cynik.
Je z toho nějaké poučení pro naši budoucnost? Těžko říci. Asi jen, že při pravděpodobné Babišově kandidatuře na prezidenta bychom měli být velmi opatrní. Podporovat někoho, kdo nemá žádné ideové zázemí a východiska, kdo reaguje pouze na svůj aktuální prospěch, kdo se učil od Zemana, je velmi sporná.
O to hůř, kdyby to měla být „volba menšího zla“ (například v souboji se Sorosovým komunistou–NATOistou generálem Pavlem). Právě jsme byli svědky toho, co to může znamenat pro zemi v kritické situaci – a ta naše taková nepochybně je a pod pandemickým zákonem (a za existence „korespondenčního hlasování“) bude ještě horší.
Proto je tak naléhavě na řadě otázka, zda nepodvolení – a mlčící většina za nimi – se dokáží sjednotit a připravit pro prezidentské volební klání skutečnou osobnost (a v mediální blokádě ji patřičně „prodat“) tak, aby měla šanci.
Ještě je čas. Ale moc ho už nezbývá. A „ sorosovsky zaháčkovaný“ Zeman nám při výběru určitě nepomůže.
Už je to zase „jejich“ člověk.
Zdroj: protiproud.cz
Hájek Petr