Mnozí historici, kteří se zabývají osudy lidských civilizací, dospěli k podobným závěrům jako evoluční biologové – naše dějiny neprobíhají stále stejným tempem, ale střídají období pomalého a rychlého času.
Čas, když se splaší, tak se během týdnů, dnů či hodin náhle jako ve zrychleném filmu odehrávají změny, které dříve trvaly celá desetiletí. Momentálně to vidíme na událostech v Afghánistánu. Po bezmála dvaceti letech úporného válčení se poměry během pár dnů změnily. Afghánská vláda a její armáda jako mávnutím kouzelného proutku přestaly existovat.
Znám jenom jednu historickou analogii, a tou byl pád totality u nás po 17. listopadu roku 1989. Tenkrát v Československu také nezůstal nikdo, kdo by bývalý režim bránil. Ani tajná policie, ani početná armáda a lidové milice a už vůbec ne sovětská okupační vojska. Dokonce se nenašel ani jeden komunistický poslanec, který by hlasoval proti zvolení Václava Havla prezidentem. Před těmi třiceti dvěma lety jsme ještě netušili, že jde o průvodní jevy změny světa dvou soupeřících velmocí Spojených států a Sovětského svazu na svět monopolární a globalizovaný.
Za zmínku snad stojí, že bipolární svět trval přes 40 let, a jeho počátek a konec byl spojen s Prahou, vlastně šlo o období mezi únorovým prosovětským pučem v roce 1948 a Sametovou revolucí v roce 1989. Zdá se, že stejně symbolickou roli v pádu monopolarity, tedy světové nadvlády Spojených států, sehrává dnes Afghánistán. Začátek války proti terorismu v roce 2001 v této hornaté zemi se stal všeobecně uznávaným potvrzením vedoucí role USA v tehdejší světě. Získaly podporu nejen svých spojenců z NATO a EU, ale také od Čínské lidové republiky a Ruské federace.
Dnes se čím dál tím více ukazuje, že vítězem nejdelší války v dějinách Spojených států není ani tolik Talibán, jako sousední Čína, která islámské bojovníky vyzbrojila a nenápadně řídí jejich první mocenské kroky. Ruská federace jako významný čínský spojenec tohoto úspěchu částečně využívá. Na rozdíl od ČLR s Afghánistánem přímo nesousedí a jako nárazníkové pásmo využívá bývalé sovětské republiky Tádžikistán a Turkmenistán.
Již před týdnem jsem v komentáři psal, že po porážce sil NATO zůstane Talibánu jediný vážný nepřítel operující na území Afganistánu – Islámský stát. Tento týden již udeřil a při teroristickém útoku na kábulské letiště zabil asi 170 lidí, mezi obětmi byly američtí vojáci i tálibští bojovníci. Předpokládá se, že atentát spáchala součást IS Chorásán. Vzhledem k tomu, že po smrti al-Bagdádího se novým chalífou Islámského státu stal al-Kurajší, který je Turkmen, dá se očekávat zvýšená teroristická aktivita právě ve Střední Asii.
Zda budou Američané a tálibánci v boji se společným nepřítelem nejen umírat, ale také spolupracovat, ukáže budoucnost. Nového multipolárního světa.
Zdroj: prvnizpravy.cz
Bašta Jaroslav