Mainstreamová žurnalistika v posledních letech nevnímá rozdíly mezi zpravodajskými a publicistickými žánry, které jsou přitom natolik zásadní, že jejich rozlišování je jedním ze spolehlivých vodítek při posuzování kvality dotyčného média a jeho zaměstnanců.
Ti sami doznávají rychlou proměnu z novinářů (žurnalistů) a redaktorů v pouhé zaměstnance média sledující jeho politickou orientaci a jeho hodnotový systém. Zájem o poznání skutečnosti v jejím celku, se všemi fakty, okolnostmi a souvislostmi, se všemi pro a proti, se sledováním příčin, následků a toho, co daná skutečnost, komu přináší za efekt, zisk či ztráty, na této úrovni „žurnalistiky“ zcela mizí.
S tak hlubokým poklesem profesionality, nedostatečně vyrovnávaným možnostmi nejmodernějších technologií, klesají dolů i odbornost, vzdělání, rozhled a osobnostní úroveň zaměstnanců tohoto typu médií. Je to logické. Odborně zdatným a vzdělaným novinářům by úpadek žurnalistiky vadil, snažili by se jej napravit. Proto média tohoto typu o novináře nestojí. Dokonce se dá říci, že se jejich zaměstnávání úzkostlivě vyhýbají. Novinář, který disponuje vlastním myšlením, přemýšlí o souvislostech příběhu, jaký má následně prezentovat čtenáři, divákovi nebo posluchači, by velice narušoval předem danou politickou, ideologickou a zájmovou linii.
Z těchto důvodů a několika dalších, o kterých se na tomto místě nebudu vyjadřovat, mainstreamová žurnalistika v posledních cca dvaceti letech upadla natolik hluboko, že je (až na výjimky nejčestnější, kterých je jako šafránu) spíše pro adresáty svých produktů nebezpečná, než užitečná.
V rozhovoru s prezidentem Milošem Zemanem, který vedla zaměstnankyně CNN Prima NEWS, Terezie Tománková, byla porušena snad úplně všechna pravidla žurnalistiky, jaká v rozhovoru s kýmkoliv může novinář porušit. Trauma, které si Tománková, během rozhovoru viditelně prožila (nebylo možné přehlédnout), bylo tím úplně nejmenším trestem, jaký si za tak nekvalitně pojaté interview zasloužila.
Jaká pravidla žurnalistiky byla během rozhovoru porušena?
Jaká pravidla tedy tato zaměstnankyně televizní společnosti porušila? Především existuje v nezávislé a odborně fundované žurnalistice základní zákon, který od novináře vyžaduje seznámit se pokud možno s celým případem ve všech jeho souvislostech. Pakliže nejsou fakta z vyšetřování kauzy Vrbětice k dispozici ani novinářům, natož veřejnosti (a takto to zůstane až do vyšumění případu), pak musí novinář pracovat se symptomy a samotnou logikou případu. Je nutné, aby sledoval:
1) souvislosti starého případu s novou situací, kterou je aktuální mezinárodní situace, vztah USA k Rusku. Musí si nutně položit otázky, komu a čemu posloužilo odkrytí této kauzy právě v tuto dobu. Je možné vyloučit náhodu? Jak vypadá celý kontext? Tedy, zda se nejedná o součást kampaně.
2) Redaktorka měla přemýšlet o tom, co vlastně muniční sklad skrýval, jak fungoval před výbuchem, komu a jak dodával zbraně. Byly obchody legální či nikoliv? Kde jsou písemné doklady o těchto obchodech? Je možné vyloučit, že výbuch jen mazal stopy po nelegálních kšeftech? Zkrátka měla přemýšlet také o jiných verzích výbuchu, než byla verze BIS postrádající ovšem důkazů, jaké by obstály před soudem.
3) Nesporně ji mělo zajímat, jak je možné, že CIA, MI6, BIS a Respekt pracují ve všech kauzách jen jedinou dvojicí ruských agentů. Přinejmenším by jí na této okolnosti mělo být mnoho věcí velice nápadných. To snad nemají tajné služby ve svých archivech více fotografií více ruských agentů? Vždyť jich po celém světě musí operovat tolik jako těch amerických, britských, izraelských, čínských a podobně, tedy tisíce?
4) Dále měly Terezu Tománkovou napadat i souvislosti domácí politiky. Apriorní rusofobie opoziční pětice a Senátu, časová souhra mezi odvoláním Petříčka, článkem v odborném ricinovém časopise Respekt, a jiné.
5) No a konečně se nabízí otázka, zda by nebylo rozumné vyšetřit také samotné předchozí vyšetřování, které přece neodhalilo to nejpodstatnější? Zkrátka, tolik nápadných věcí a redaktorka se nezeptala na nic.
Opravdu, nic z toho tuto zaměstnankyni televize CNN Prima NEWS nenapadlo. Nebo si nedovolila, aby ji to napadlo? Nezdálo se ale, že by kladla otázky pod nějakým tlakem. Musela by být velmi dobrou herečkou, aby tak dobře předstírala, že je někým, kým není. Nemajíc po ruce jediný důkaz o záhadné verzi BIS, podle které muniční sklad vyhodili do vzduchu, a to hned dvakrát, dva jediní známí agenti ruské zpravodajské služby, přesto této verzi uvěřila a pouze tuto stopu chtěla v rozhovoru s prezidentem republiky sledovat. Žádnou jinou verzi nechtěla připustit! Na nic jiného se jej ptát nechtěla.
Nepřála si odhalit pravdu, ale dopadnout Zemana při jeho údajné orientaci na Rusko, obvinit jej z rusofilství, zatímco ona sama a prostředí, ve kterém se pohybuje a jehož vzduch dýchá, je jednoznačně rusofobní. Chtěla jej dotlačit k potvrzení své idée fixe, a nic jiného než prosadit a legalizovat tuto nepotvrzenou verzi z rozhovoru vytěžit nechtěla.
Takto novinář skutečně nepracuje
Takto novinář ale nepracuje. Novinář a soudce potřebují fakta a nic než fakta. Teprve na jejich základě mohou soudce a novinář vynášet svůj verdikt. Novinář má oproti soudci ale výhodu v tom, že může v kauze předložit fakta, a přitom případ ponechat otevřený, aby si čtenář, divák nebo posluchač mohli udělat názor na věc sami. Ovšem otevřený případ v žádném případě neznamená, že jej novinář „otevře“ směrem k vlastním závěrům, což je docela zákeřný postup.
Tománková ovšem žádná fakta předestřít nechtěla, ani si nepřála ponechat případ otevřený, jen k individuálnímu a nezávislému posouzení diváka. Byla natolik zaujata sledováním své apriorně přijaté myšlenky, se kterou programově nesměly pohnout pochybnosti, že si ani nevšimla okamžiků, ve kterých se souvislosti vymknuly z kloubů dokonce i neotřesitelně bohorovnému Miloši Zemanovi. Ten totiž souhlasil s vypovězením naprosto bezprecedentního počtu ruských diplomatů, aniž sám měl důkazy o zapojení kteréhokoliv z nich do vrbětického případu nebo některé jiné kauzy. Jestliže se ze Zemanova pohledu mělo jednat o pouhou úpravu početních stavů ruské ambasády ve smyslu „odvelení“ agentů, pak tento proces měl proběhnout normální diplomatickou cestou, a nikoliv hystericky uchopenou kauzou medializovanou po celém světě.
Toto není drobná chybička, ale skutečný diplomatický incident. Reakce ruské strany byla očekávatelná. Občas se zapomíná, že velká spousta světových šachových velmistrů byli Rusové. Šachista odhaduje mnoho tahů soupeře dopředu, a to ve více variantách. Takto Rusové odhadli, že dva vyhoštění Češi navíc vyvolají další akci Prahy, která povede k novému tahu Moskvy, na jehož základě dojde k „vyrovnání parit“, což se rovná faktické likvidaci českého zastoupení v Moskvě, které se bez ruských pracovníků neobejde.
Rusofobně inkviziční část Prahy zajásala, že dala Rusům šach a vzápětí hned příštím tahem obdržela mat. Rozdíl mezi Lavrovem a Kulhánkem proporčně odpovídá rozdílu mezi rozlohou Ruské federace a České republiky.
Časy, kdy v Černínském paláci v Praze usedali Edvard Beneš nebo Jan Masaryk, jsou dávno pryč. Praxe dosazovat na strategicky nejvýznamnější ministerstva (zahraničí, vnitra, obrany, i jiná) nekompetentní ministry je praxí sebevražednou. V případě „zamini“ je to vlastně přiznání velmi omezené suverenity státu. Realizovat cizí zahraniční politiku, k tomu opravdu netřeba znalců mezinárodních vztahů. Tohle by asi svedla i sekretářka. Bez urážky této profese, která vyžaduje nemalé znalosti a dovednosti, často vyšší, než jaké jsou požadovány od ministrů.
Stejně tak, pokud se mělo jednat o ozdravný proces na ambasádách, pak nemá logiku, proč se začalo ruskou ambasádou, aniž by se ihned pokračovalo ambasádami dalších států, ve kterých rovněž pracují agenti cizích zpravodajských služeb. Tománková se pochopitelně nezeptala ani na tak jemnou nuanci, jakou je rozdíl mezi „spřátelenými agenty“ a agenty ruskými.
Jestli ti „spřátelení“ jsou na českém území proto, aby hájili české zájmy, nebo zde hájí výhradně zájmy svých států a struktur, které tyto jejich státy řídí? Na příkladu sledování telefonních hovorů německé kancléřky Merkelové americkými tajnými službami můžeme vidět hodnotu „spřátelených agentů“ asi nejlépe.
Jenomže tyto úvahy se nacházely daleko, velice daleko od zúženého zorného pole, které zaměstnankyně CNN prima NEWS přijala. Asi dobrovolně a ráda, v duchu přesvědčení celého pražského mainstreamu. V zájmu spravedlnosti je třeba říci, že kdyby na jejím místě seděl v podstatě kterýkoliv jiný zaměstnanec kterékoliv televize hlavního proudu, tak by rozhovor s prezidentem republiky na toto téma vypadal dost podobně.
Kdyby ještě existovala nezávislá a vysoce odborná žurnalistika hrdá na svoji práci, pak by Terezu Tománkovou za takto vedený rozhovor s hlavou státu čekal velmi nepříjemný pohovor u šéfredaktora a přihláška ke studiu žurnalistiky na příslušné fakultě, nebo rovnou hodinová výpověď.
Zdroj: casopisargument.cz
Šebestík Ivo