Malthusi, chlapče,
musím říct, že Tvoje poslední zpráva mě potěšila. Zdá se, že jsi nejen vyvolal silný odpor vrstevníků toho mladíka vůči jeho víře, ale také jsi podnítil lživou a pomlouvačnou kampaň proti učiteli. To je velice dobrá zpráva.
Musíme být realisté: není pravděpodobné, že ten člověk kvůli tomu změní názor. Na to má moc velkou úctu k té Ženě. Nicméně při vhodném využití fanatické politické korektnosti proti němu můžeme rozdmýchávat plameny davové mentality. V minulosti jsme mohli doufat jedině v izolované skupinky lidí, kteří se seběhli s vidlemi a pochodněmi. Ale teď, kdy se stále více vzdalují od skutečně prožívané reality, se nechají snadno zmanipulovat nejnelogičtějšími a nejabsurdnějšími frázemi a slogany, které sdílejí na svých virtuálních platformách.
Tyto nástroje jsou užitečné, chceme-li terčům kybernetického davu maximálně znepříjemnit veřejný i soukromý život. Lidé oddaní Nepříteli na to naneštěstí hledí z nadpřirozené perspektivy, a tudíž mají sklon se z utrpení na veřejnosti radovat jakožto z účasti na ponížení, jež snášel Nepřítelův Syn. Dohání mě k zuřivosti, že protivník do svých plánů zahrnul i utrpení jako něco cenného! Materialistický světový názor, který teď ovládá kolektivní psyché celých národů, naštěstí představu, že z utrpení by mohl plynout nějaký prospěch, bezmála zavrhuje.
V minulých dobách nás stálo spoustu tvrdé dřiny, než jsme velkým skupinám lidí vtloukli do hlavy nějakou lež a popudili je proti někomu nevinnému. V současné době dokážeme ovlivnit hordy osob v naší péči metodami, jež umožňují neustálý proud libovolných lží snižujících charakter kohokoli. Není zdaleka nutné, aby tyto zprávy obsahovaly jediné zrnko pravdy, jelikož většina lidí si informace už neověřuje. Stačí chytlavá věta nebo série slov napsaných velkými písmeny, nic víc. Jakmile je člověk onálepkován jakožto „bigot“, případně nositel nějaké té „fobie“, můžeme ho prakticky bezpracně polít dehtem a posypat peřím.
Výsledkem těchto metod je, že jsme schopni poštvat děti proti rodičům, a dokonce proti všem jejich předkům. Jelikož to, co se v této kultuře vnímá jako pravda, se každou chvíli mění, musí být víra rodičů nevyhnutelně „staromódní“.
Matka možná své děti vychovává v přesvědčení, že je správné chodit v neděli do kostela nebo že se dívky mají chovat žensky. Když však její dcera přijde domů z námi inspirovaných přednášek na univerzitě nebo si na internetu najde „pokrokovou“ komunitu, začne k matce cítit stále větší odpor jako k pouhému kolečku v mašinérii patriarchátu. Poněvadž většina matek nesnese, aby o nich děti smýšlely špatně, smíří se s tím, že ve skutečnosti postupně „překonávají“ staré způsoby, v nichž byly vychovány a jež byly jaksi „represivní“. V ideálním případě matky dokonce převezmou názory a módy svých dcer s vymytým mozkem a brzy budou uvažovat a jednat jako ony.
Děti na tyto změny u svých rodičů hledí s velkými sympatiemi a dokonce říkají věci jako „máma je super, nevnucuje mi svoje přesvědčení, nechá mě, abych se rozhodoval(a) sám (sama)“. Chápeš, jak je to stupidní? Nepřítel zamýšlel rodinu jako instituci, v níž rodiče formují své děti tím, že je o různých věcech poučují. Tvrdit, že je dobré, když rodič nic „nevnucuje“ – což ve skutečnosti znamená učit –, je jako říci, že je dobré, když učitel hudby žáka nenaučí noty. Navíc děti z takovýchto rodin k naší velké radosti propadnou nějakému druhu deprese, a v důsledku toho budou mít k rodičům stále větší odpor, protože oni to údajně způsobili. Tolik podob destrukce rodiny jsme nastražili tak skvěle, že v některých případech nám stačí se už jen dívat. Už tě napadá, jak tohoto pokroku využít k útoku?
Jakkoli jsou tyto metody účinné, vyžadují u populace určitý druh krvelačnosti, touhu ostouzet lidi, s nimiž nesouhlasí. To je samozřejmě užitečné, ale protože jsou většinou jako neinteligentní dravá zvěř, nebudou na to chtít vynaložit víc úsilí, než je nezbytné, a často se nechají rozptýlit snadnější obětí. Potřebujeme, aby se dali snadno zabavit a my je mohli vést, kam se nám zachce. Jenže snadnost, s níž je možné je strkat jakýmkoli směrem, také znamená, že mají velice málo rozhodnosti a prakticky neudrží pozornost. Je to nesmírně frustrující. Často nějakou skupinu na někoho poštveme, ale oni se ve své primitivní štvanici dokonce obrátí proti sobě navzájem jako krkavci, kteří se rvou o hnijící zdechlinu. Vypadá to, že v tomhle podniku to jinak nejde.
Rodiče chlapcových spolužáků začnou nevyhnutelně lamentovat nad učitelovou vlezlostí, která je bezpochyby důsledkem jeho „staromódních názorů“. Díky tomu se rodiče v rodině, kterou máš v péči, začnou hlouběji zabývat tím, čemu jejich syn věří. Zatím na něm žádné skutečné změny nepozorují, ačkoli si možná všimli, že víc čte a méně času tráví s kamarády. Přiměj matku a otce, aby se zapojili do sprostých a pomlouvačných debat o hochově učiteli.
Tím se dostanou do správného rozpoložení, a až se nakonec pod záminkou „zájmu“ s dítětem střetnou, bude to vypadat prakticky jako útok na chlapcovu nově objevenou víru, kterou spojují s člověkem, jehož tak zřetelně nemají rádi, třebaže s ním nikdy nemluvili. Mladíka vyvede z míry, že jeho matka a otec tak nespravedlivě nesnášejí to, čemu on věří, aniž by tomu, čemu věří skutečně, sebeméně porozuměli, a rodiče sami sebe přesvědčí, že „ztrácejí“ syna kvůli tomu, že emotivně hájí svůj postoj a učitele, jehož oni tolik nenávidí.
Psychický dopad, který to bude mít, bude téměř určitě takový, že rodiče budou učitele chápat jako svého nepřítele. Dokonce začnou v souvislosti s jeho působením na jejich dítě trousit slova jako „vymývání mozků“. Není pravděpodobné, že by si s ním kdy promluvili, což je naše výhoda, a vzhledem k nedostatku taktu a odvahy většiny lidí mu možná dokonce pošlou zprávu plnou ukvapených slov, jaká by se osobně nikdy neodvážili říct. Podobně jako většina jejich vrstevníků jsou to zbabělci nejvyššího stupně.
Ať uděláš cokoli, snaž se zabránit tomu, aby si s ním rodiče doopravdy pohovořili. Je příliš přesvědčivý a dokonce sympatický. Od skutečných osobních setkání s kýmkoli, kdo je oddán Nepříteli, musíme odrazovat, zejména je-li pravděpodobné, že člověk jeho ražení se dokonce modlí za ty, kdo ho pronásledují. Je mi z toho nanic.
Tak zase příště,
Quelle
(překlad Lucie Cekotová)
Zdroj: tedeum.cz
-mk-