Malthusi, chlapče,
obdržel jsem složku o Tvých exemplářích, a třebaže došla se zpožděním a měla být zaslána mnohem dřív – ať se to víckrát nestane! –, je pro začátek dostatečně informativní.
Otec si naneštěstí dosud nenavykl používat sexuální představivost k vlastním účelům, ale na to je ještě čas a zatím lze pracovat s mnoha jinými věcmi. Zdá se, že tahle rodina je typickou rodinou této doby. To, čemu teď říkají „západní svět“ a co je ve skutečnosti pozůstatkem křesťanstva, je takových plné. Jak je obvyklé, máme před sebou statisticky normativní jednotku dvou rodičů a dvou dětí, což je bezpochyby důsledek sterilizace.
Musím říct, že to, že jsme se tak pilně snažili v jejich světě podněcovat sterilního ducha umělé neplodnosti, se ukázalo být pro nás jak pozitivní, tak negativní. Na jednu stranu nám skutečnost, že si lidé z větší části osvojili praxi omezování velikosti své rodiny, přináší velkou výhodu. Poprvé v dějinách jich většina nahlíží na sexuální aktivitu jako na naprosto relativní záležitost: o tom, jak se na ní chtějí podílet, se rozhodují podle svého a na početí dalších lidí přitom nemyslí buď vůbec, nebo jen jako na problém. Tuto představu přijalo za svou dokonce i mnoho křesťanů, kteří evidentně zapomínají, že Nepřítel před ní v tom svém Písmu jasně varuje. Vypadá to, že usmrcení Onana jako příklad toho, co od svých tvorů očekává v manželství, ještě nestačilo.
Na druhou stranu přes potěšitelný fakt, že sterilní mentalita samozřejmě nevyčíslitelné množství z nich povzbudila k neřesti, máme méně duší, které můžeme lovit, neboť je počato méně dětí. Zatím se nám nepodařilo přijít na to, jak zařídit, aby měli větší rodiny, a přitom je to ponoukalo k sexuální nevázanosti.
Vzhledem k mentalitě neplodnosti se nyní většina rodin dívá na svůj život jako na krátká jednotvárná období. To znamená, že si v duchu plánují život, v němž budou mít malé děti jen několik málo let, a proto toto únavné období pokládají za překážku, kterou je třeba překonat, jako by to bylo povinné břemeno. Často dokonce uslyšíš, jak bez přemýšlení papouškují stejné odpovědi všem, kdo je informují o novém těhotenství. Jestliže je mezi dětmi kratší interval, než je obvyklé, můžeš slyšet: „Mít je rychle za sebou je super, aspoň budou malé všechny najednou.“ Často se také lze setkat s výroky jako „gratuluji, to bylo plánované?“
Pokaždé, když je slyším takhle mluvit, jsem blahem bez sebe. Díky antikoncepci je teď šíření jejich druhu v jejich představách tak pozemská záležitost, že o svých dětech hovoří jako o sběratelských předmětech nebo o úkolu, s nímž je třeba se vypořádat, jako je vyplňování daňového přiznání. V důsledku toho zapomněli jak na ducha oběti, k němuž jejich předky vedly velké rodiny, tak na mladistvou energii, kterou znechucující smích malých dětí dodává i starcům. Nikdy nepochopím, proč nacházejí tak absurdní potěšení v bezděčných hlasových projevech svých mladších potomků.
Podle toho, co mi o této rodině sděluješ, tomuto typu dokonale odpovídá. Oba rodiče nedávno překročili čtyřicítku, jedno dítě je uprostřed puberty a druhé se k ní blíží. Rodiče jsou na povrchu dobře situovaní, ale ve skutečnosti nadělali značné dluhy. Jejich materialistické pohodlí je nicméně těší. Protože mají dojem, že jim „děti už vyrostly“, tvrdí teď, že svému synovi a dceři pomáhají k větší nezávislosti.
Ve skutečnosti dělají, co mohou, aby byli oni sami nezávislí na svých dětech. Vzhledem k neustálým sportovním akcím, přespávání u kamarádů – kamarádů s podezřelou morálkou, po níž rodiče nepátrají –, k dlouhé škole a mnoha mimoškolním činnostem stráví v bdělém stavu a pod jednou střechou maximálně dvě hodiny denně. O víkendech jsou spolu samozřejmě víc, čemuž říkají „kvalitní společně prožitý čas“, ačkoli, jak se zdá, ho tráví stejně jako většina ostatních rodin společenskými akcemi a vydatným zíráním každý na svůj monitor.
Ne všechno, co mi sděluješ, jsou dobré zprávy. Otec před mnoha lety trval na tom, že děti budou chodit do církevních škol. Třebaže v těchto školách slavíme evidentně stejné či větší úspěchy jako ve všech ostatních, pořád je to pro Nepřítele příležitost dát se poznat svým tvorům. Jak mi píšeš, starší z dětí, syna, naneštěstí v poslední době zaujal jeden učitel, který vyznává pravdu, jak Nepřítel žádá. Chlapec je teď stále zvědavější a klade učiteli – člověku politováníhodně pravověrnému – zkoumavé otázky.
Není důvod se znepokojovat, protože ostatní chlapcovy zkušenosti z tamního prostředí jsou stejně nenáboženské jako kdekoli jinde. Také však nesmíme propadat sebeuspokojení, protože Nepřítel pracuje naprosto nematematicky. Z duše je schopen smazat nahromaděné hříchy, jako by k nim nikdy nedošlo. V kterékoli chvíli může v mladíkovi probudit neukojitelnou touhu po nebeských věcech jen kvůli tomu, co slyší ve třídě.
S učitelem prozatím nenaděláme nic, neboť se zdá být pevně v táboře Nepřítele, ale můžeme ovlivnit to, jak budou rodiče reagovat na informace, které se ve škole šíří.
Většina rodičů dnes opravdový zájem o vzdělání dětí jen předstírá. Záleží jim jen na výsledcích, které splňují umělé standardy systému. Kromě toho většina rodičů, kteří své děti posílají do církevních škol, náboženství ve skutečnosti nevěří. Místo toho lpějí na jakési karikatuře víry, kterou si poskládali v mysli z vlastního chabého vzdělání. Jejich děti se mohou učit inspirovaným herezím všeho druhu a oni na to ani nepřijdou.
V zásadě pokud se zdá, že hereze vyhovuje společenské posedlosti politickou korektností, dojdou zabednění rodiče často k závěru, že dokonce Církev mění své učení, což, jak víme, je bez ohledu na naše úsilí nemožné. Malá menšina rodičů, kteří mají proti heretické výchově svých dětí přece jen nějaké námitky, se dočká odpovídajícího zacházení. Členové učitelského sboru a ostatní rodiče je onálepkují jako „extremisty“, „fundamentalisty“ nebo – mé nejoblíbenější – „radikální tradicionalisty“.
Do příští konzultace pokračuj v obvyklém pronásledování matky a otce drobnými dekadentními pokušeními. Už je to hezkých pár desetiletí, co se kterýkoli z nich významně smířil s Nepřítelem, což znamená, že by se s trochou nátlaku mohli docela hezky složit.
Brzy na shledanou,
Quelle
(překlad Lucie Cekotová)
Zdroj: tedeum.cz
-mk-