Známe to všichni. Občas se stane, že potřebujeme získat od nějaké instituce, velké firmy nebo z kompetentního úřadu jakousi informaci. Tudíž vezmeme do ruky mobilní telefon a vyťukáme patřičné kontaktní telefonní číslo, jež jsme objevili na internetových stranách onoho úřadu či instituce, popřípadě velké firmy. Následuje obvyklé cvičení v mačkání číslíček našeho mobilního přístroje.
Nedovolali jsme se totiž k živé bytosti, ale „do systému“, jenž disponuje nahrávkou lidského hlasu, zpravidla ženského nebo i dívčího. Ten hlas k nám nejprve promlouvá asi touto řečí: „Dovolali jste se tam a tam. Přejete-li si tuto informaci, stiskněte jedničku. Pro jinou informaci stiskněte dvojku, popřípadě i hvězdičku. A tak to běží ještě chviličku, než se v nabídce zorientujete a stisknete nějaké čísélko. Po stisknutí číselka se ozve opět „nahraný“ hlas s informací, že „kvůli zkvalitnění služeb bude váš hovor nahráván“. Ovšem, a nyní nadchází okamžik kýžené svobody: „Pokud s tím nesouhlasíte, prosím zavěste.“
Toto je velice důležitý moment. Žijeme v epoše úplného odbourání soukromí svobodných občanů, takže lidé si vesměs už zvykli na to, že jsou skoro permanentně monitorováni, kamkoliv se pohnou, zejména pokud žijí ve městech. Že o jejich pohybu, soukromí, spotřebitelském vkusu, zájmech, způsobu trávení volného času a tak dále a tak dále existují – neznámo kde a možná všude – mnohočetné evidence. Přesto, a je to asi s podivem, stále ještě mezi námi žijí nemoderní jedinci, kterým ustavičné sledování ze strany velkého bratra i malých bratříčků není po chuti a tak nevidí důvod, proč by měl být někde uchováván jejich hlas.
Možná je tenhle příklad z call-center firem, institucí a úřadů úplná maličkost. Asi ano. Ale právě maličkosti odhalují velice dobře charakteristiky větších systémů. Právě proto, že u maličkostí si systém nedává dost dobře pozor. Takže se právě u maličkostí snadno prozradí. Zákazník, který se probojoval skrze číselka až k zaměstnanci, který je schopen odpovědět na jeho dotaz, dostává od daného subjektu svobodu rozhodnout se. Má tedy právo zavěsit, pokud si nepřeje být monitorován. Jinými slovy lze tuto svobodu popsat takto: „Nesouhlasíš, tak nedostaneš informaci, kterou potřebuješ.“
Jistě je možné namítnout, že každá instituce si má právo nastavit pravidla, na jejichž základě poskytne služby nebo je neposkytne. Obchod nevydá zboží, dokud není zaplaceno, hotel neposkytne ubytování, pokud host při objednání neuvede číslo své kreditní karty. No, budiž, ale toto jsou prastaré principy směny zboží či služeb za jejich platbu. To zde bylo vždy. Jenomže tady máme co do činění s novým principem: „Nechej si nahrát svůj hlas a svůj verbální projev, aniž bys měl právo vědět, kde bude hlas uložen, jak dlouho a za jakým účelem. A když nechceš, tak ti nebude poskytnuta informace, na kterou máš dokonce i nárok jako občan nebo jako zákazník.“
Podle téhož principu, jaký se prosazuje v údajně svobodných společnostech současného světa, může být žádána i fotografie občana (zákazníka), případně otisky jeho prstů nebo jiné osobní údaje. Technologie se řítí kupředu rychlostí, proti které je francouzský TGV (Thalis) lokálka tažená koňmi, takže občan bude možná už v nejbližší budoucnosti nucen vydat sebe a své soukromí plně všanc, aby získal jízdenku na vlak, vstupenku do divadla, rezervaci stolu v restauraci.
Jakmile se uvolní sebemenší pojistka ochrany soukromí – a už se jich uvolnily desítky, možná stovky – pak nárok na soukromí člověka zmizí úplně a občané se budou pohybovat světem tak nazí, jak to nevyžadují ani správcové nudistických pláží.
„Nesouhlasíte? Zavěste!“ Možná by bylo přesnější, kdyby hlas na elektronické ústředně oznamoval úplně natvrdo: „Nesouhlasíš? Tak si trhni!“
Kdo by to byl býval řekl, že politickou cestou nabytá svoboda záhy dojede na technologie?
Zdroj: casopisargument.cz
Šebestík Ivo