9. listopadu se konečně vyjasnil postoj Moskvy ke krizi v Karabachu. Pravděpodobně hlavním faktorem v tomto načasování bylo vedení Bidena v amerických prezidentských volbách. Biden je radikální nepřítel Ruska, blízký neokonzervativcům. V důsledku toho by se Washington v případě jakéhokoli váhání ze strany Moskvy mohl aktivněji zapojit do situace kolem Karabachu – a samozřejmě zcela opačným směrem než Moskva. Celá věc se tak vyjasnila.
Kontext války v Karabachu
Alespoň krátce: Arménie se v devadesátých letech sblížila s Ruskem a chytře využila zmatek v Moskvě během Jelcinova liberálního puče ve svůj prospěch. Arméni se zmocnili území Náhorního Karabachu a sedmi přilehlých oblastí. Upevnili to rychlým mírem s Ruskem a odklonili dříve proruské Baku do nepřátelského tábora (GUAM – pakt Gruzie, Ukrajiny, Ázerbájdžánu a Moldavska). Toto směřování pokračovalo i za Putina, ale během jeho éry začalo postupné sbližování mezi Moskvou a Baku. Souběžně s tím Ázerbájdžán obnovoval svůj potenciál a situace v Arménii, která zůstala spojencem Ruska, členem Eurasijské unie a Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti (OSKB) sedmi postsovětských zemí, obecně stagnovala.
Tehdy byl v Jerevanu u moci Karabašský klan (Kočarjan, Sargsjan), který citlivě naslouchal rovnováze sil v Karabachu, a Arménie při obraně svých zájmů nikdy nezašla ve vztazích s Moskvou příliš daleko. Arméni se dokázali vyhnout jakýmkoli ústupkům v otázce Karabachu, ale všech jednání se aktivně účastnili.
Když Ázerbájdžán dostatečně posílil svůj potenciál, vztahy mezi jeho prezidentem Alijevem a Putinem se začaly přibližovat úrovni strategické aliance. Souběžně s tím začala Erdoganova politika, která se stále více emancipovala od Západu a NATO, objektivně prosazovat multipolaritu (a to je cíl Putinovy zahraniční politiky). A tehdy nastal okamžik jistého posunu v otázce Karabachu. Putin navrhl začít s předáváním (bez náhrady) pěti regionů sousedících s Karabachem zpátky Ázerbájdžánu, aby předešel vojenskému řešení, na které byl již Ázerbájdžán připraven a své odhodlání prokazoval v praxi. Serž Sargsjan s tímto plánem neochotně souhlasil, ale vyžádal si odklad pro dokončení politické reformy v Arménii.
A tehdy Sargsjana svrhl Pašinjan za pomoci Západu (a Sorose). Následně Pašinjan ignoroval všechny dohody o pěti regionech a začal se aktivně vysmívat Rusku, což si jeho předchůdci nikdy nedovolili.
To předurčilo výchozí podmínky pro současnou válku v Karabachu.
Alijevova cesta k vítězství
Ilham Alijev pochopil, že se s Pašinjanem mluvit nedá, a proto se rozhodl zahájit vojenskou operaci. Pro Putina to nebylo překvapení, protože všechno k tomu směřovalo. Pokud by Pašinjan reagoval rázným proruským (kajícným) obratem a změnil svůj postoj k otázce pěti regionů, mohl ještě nějak situaci zachránit. Jenomže Pašinjan věřil Západu: zachoval se stejně, jako Saakašvili a odpůrci Janukovyče, kteří zosnovali puč na Ukrajině.
A znovu – po kolikáté už! – narazil. Západ Pašinjana nepodpořil z důvodu jeho spojeneckých vztahů s Moskvou. A ani Moskva Pašinjana nepodpořila - kvůli němu samému.
Následně vše rozhodla účinnost ázerbájdžánských vojenských akcí, korektní vztahy s Moskvou a nepřímé zapojení Turecka do konfliktu. Americké volby tomu nastavily globální kontext.
Pašinjan včas nepožádal Putina o pomoc, a tak Ázerbájdžánci postupně obsadili klíčové kóty Náhorního Karabachu a nakonec rozhodující – Šušu. Obyvatelé Karabachu mají rčení: „Kdo ovládá Šušu, ovládá Karabach, kdo ovládá Karabach, ovládá jižní Kavkaz“. Proto obsazení Šuše znamenalo strategický konec války v Karabachu. Ázerbájdžán v ní zvítězil. A proudy arménských uprchlíků, stejně jako proudy ázerbájdžánských uprchlíků před 30 lety, začaly opouštět Karabach. Válku Arménii prohrál Pašinjan.
Rusko uznává vítězství Ázerbájdžánu
V ten okamžik Putin odhalil postoj Moskvy, která do té doby působila nečitelně a pasivně, jakoby na cosi čekala a váhala. Ale nebylo tomu tak.
Když ázerbájdžánská armáda sestřelila ruský vrtulník a současně v USA Demokraté, za cenu bezprecedentního zmanipulování a zfalšování hlasů, tlačili Bidena na post prezidenta USA, Moskva nemohla dál otálet. Večer 9. listopadu Rusko se vší rozhodností zasáhlo do situace a požadovalo zastavení bojových akcí. Přitom daný stav věcí byl uznán jako výchozí pozice pro následnou legitimizaci.
V noci na 10. listopadu vypukly v Arménii nepokoje. Arméni si konečně uvědomili, že Pašinjan prohrál válku, kapitulačně odevzdal Karabach a zcela zničil diplomatické vztahy s Ruskem. Osud dalšího proamerického politika v postsovětském prostoru, který se spoléhal na Sorose a globalisty, je nyní zpečetěn.
Rusko oznámilo zastavení vojenských akcí a nasazení ruských mírových sil – fakticky na ochranu civilního arménského obyvatelstva Náhorního Karabachu před možným násilím ze strany vítěze. To znamená, že Putin uznal daný status quo.
Startovní pozice mírového urovnání
Jaké jsou tedy výsledky války o Náhorní karabach?
Pokud by Rusko dovolilo úplné vyhnání Arménů z Karabachu, vytvořily by se tím podmínky pro další cyklus nesmiřitelného nepřátelství, nenávisti a pomsty. Arméni musí zůstat v Karabachu: a to je nyní úkol jak pro Alijeva, tak pro Putina. A nejen zůstat, ale mít právo na pokojný život, důstojnost a občanský status. Baku poté, co zvítězilo ve vojenské části bitvy, bude muset prokázat svou morální převahu. V tomto mohou ruské mírové síly pomoci. Navíc to bude znamenat další legitimizaci ázerbájdžánského vítězství.
Právě tyto skutečnosti by měl ztvrdit mír ohlášený od 00:00 hodin 10. listopadu: Ázerbájdžánské vítězství, Pašinjanovu porážku a převzetí odpovědnosti Ruska za arménské obyvatele Karabachu (za úplného přehlížení totálně propadlého sorosovského zrádce Arménie).
Zdroj: izborsk-club.ru
Dugin Alexandr