Po aktuálních událostech ve Francii jsme, jak se zdá, opět o něco blíže k příslovečnému „nárazu do stropu“, po kterém si snad konečně uvědomíme, že vše, včetně svobody a spravedlnosti, má své hranice.
Jako bychom až po takovém nárazu měli vzít na vědomí, že vývoj světa nás snad již dostatečně poučil o tom, že všechny představy o multikulturalismu, integraci a tavících kotlích jsou k ničemu, že lidé se prostě nechtějí integrovat, ale chtějí žít po svém, podle svých představ, podle svých bohů a svých náboženství.
Ale současně jako bychom snad ani nesměli říkat to, co si vlastně přejeme, co chceme a co nechceme, s kým chceme nebo nechceme po svém ve své zemi žít. A co tedy jsou ty „evropské hodnoty“, od kterých, podle prezidenta Macrona, nehodláme ustoupit? Všeliká universální práva bez povinností, z nichž nikdo nesmí být vyloučen, bezmezné svobody pro všechny, včetně těch, kteří svobodu jiných vylučují? Rovnost a demokracie všech a všeho? Jako bychom nevěděli, že čím je více svobody, tím více vyniká nerovnost mezi lidmi
Svět, ve kterém nemá mít nevěřící moc nad věřícím (a proto nemuslimka nemůže vychovávat muslimovy děti), kde žena má „jiná“ práva než muž (a proto jí nelze podávat ruku), kde náboženské předpisy jsou nadřazeny občanskému právu, kde se nepřipouští odluka státu od církve, a tedy odluku politiky od vyznání je jistě možný. Ale musí nám být přece ponecháno právo říct, že to není náš svět a že v takovém světě nechceme žít. Aniž by ti, kteří toto vysloví, byli označování za pomýlené a vylučován z demokratické diskuse jako nepřátelé lidských práv, tolerance a humanity.
Jsme již daleko od představy o „konci dějin“, od časů, kdy západ vyhrál studenou válku a kdy naší jedinou starostí se zdálo ubránit demokracii před nějakou novou totalitou. Asi si ne dost naléhavě uvědomujeme, že dnes ani nejde o to, jakou podobu na sebe vezme demokracie, ale o to, zda vůbec bude zachována, a o to, zda demokracie může být tam, kde neexistuje kulturní rovnost.
Přestáváme si rozumět. Každý máme svou představu o tom, co jsou to lidská práva, co to je svoboda, co to je pravda a co lež. Před několik lety napsal vysokoškolský pedagog Radim Seltenreich že „lidé, kteří za komunismu vyrůstali v touze po svobodném vyjádření… s úžasem zjišťují, že se ocitli v situaci, kdy ´říct pravdu´ již nic neznamená neboť… pravda je jen jedna z mnoha verzí, takže může být jen jednou z mnoha pravd či jednou z mnoha lží“.
Jeden z počátků tohoto všeobecného nedorozumění nastal v okamžiku, kdy nám část politických, ale žel i intelektuálních elit snažila vnutit myšlenku, že máme kolem sebe vidět ubohé utečence před válkou, kteří se vrátí do svých zemí, jen co války pominou. A nikoliv ono Camusovo „nahrazení obyvatelstva“, jak to s obavami od počátku sledovali obyčejní lidé.
A důsledky? Právo na „svobodu slova“ není nikterak regulováno třeba ohledy na důstojnost člověka, ale jiná práva, jako je právo na vlastní život nebo právo na usilování o své štěstí, jsou „regulována“ ohrnutým nosem nad netolerancí, xenofobií a nepochopení „lidských práv“ obyčejnými lidmi…
Přesvědčení o nevyhnutelném demokratickém řešení společenských konfliktů nebylo u nás nikdy příliš silné a koronavirová krize je ještě více oslabila.
Nejen u nás.
Mnoho Francouzů se dnes ptá, zda ještě žijí ve své zemi a zda nějaký smysl mají ještě takové pojmy, jako je státní suverenita nebo vláda práva. Když se po každém takovém útoku do ulic nahrne policie a armáda, ale jen na čas, a občané jsou pak nanejvýš varování, aby si „více dávali pozor“. Když zde soudy začínají tolerovat „v zájmu dítěte“ dětské sňatky a kdy ženy nemají příliš „provokovat“ svým oblečením“.
A tak sice nevíme, na co máme ještě čekat, ale stejně tak nevíme, co máme činit. Jen se nerozmýšlejme příliš dlouho. Jednou už může být pozdě…
(vyšlo v Právu 2.11.2020)
Zdroj: neviditelnypes.lidovky.cz
Křeček Stanislav