Každý historik se čas od času přistihne při představě, jak se asi budou na jeho současnost dívat budoucí dějepravci třeba za padesát let.
Tuší, že si úhel jejich pohledu jen stěží dovede představit. Mám s tím své osobní zkušenosti, stačí, když si vzpomenu na události konce šedesátých let, a pak si přečtu, co o tom píší dnešní mladí (někdy i starší) badatelé. Vyprávění o chování českých politiků a potažmo valné části obyvatel v morovém roce 2020 bude nepochybně patřit ke stejně frekventovaným tématům jako pro nás léta 1938, 1948 a 1968.
Obávám se, že naše žhavá současnost asi poslouží jako dramatická ilustrace tezí filosofa a biologa Stanislava Komárka o historickém prokletí západní civilizace, které nazývá cesta k opaku. V podstatě jde o to, že nakonec každou ideu změníme v ideologii, a tu prosazujeme tak důsledně, až se transformuje ve svůj zásadní protiklad. Momentálně tím prochází západní idea svobody a individualismu, která představuje reakci na předchozí totalitarismus a kolektivismus. Zájmeno my téměř ztratilo svůj obsah, zůstala jen množina různých já. A ta se sdružují pouze v případech, kdy chtějí hájit svá menšinová práva.
Slova povinnost, odpovědnost se nejprve vytratila z veřejného prostoru a pak také z individuálních životů. Zůstala jen fiktivní práva na vše a pocit, že vše je dovoleno. Necítit se vázán ničím, ani přírodními zákony, ani biologií, natož pak státem a jeho zákony. U nás v Čechách se to zatím projevilo jen snahou neučit se matematiku, nechodit v pátek do školy, protestovat na náměstích proti výsledku demokratických voleb, a chtít se tak vrátit do souladu s přírodou. A do téhle dlouhotrvající idyly zasáhla pandemie.
Svým působením trochu připomíná stroj času, který nás vrhnul o rovných sto let zpět. Jediný známý způsob, jak ji zvládnout, je návrat již téměř odumřelého státu s jeho autoritářským způsobem řízení našich životů. Trochu jako ve válce. Na jaře jsme jako stát i národ obstáli. Možná až příliš dobře, nejen ve srovnání s nejhůře postiženými zeměmi, ale i s našimi sousedy. Našim politikům otrnulo a začali se předhánět, kdo dřív a s větší pompou uvolní restrikce. V rámci předvolební kampaně učinili z odborníků, kteří varovali před dalším ohrožením novou morovou ranou, nepřátele svobody.
Ignorování nebezpečí nákazy se stalo manifestací svobodomyslného postoje. Z jarní roušky jako výrazu solidarity a odpovědnosti se na podzim stal symbol útlaku, ba přímo diktatury.
Omezování výuky matematiky asi přineslo své ovoce. Málokomu došlo, že exponenciální růst pozitivně testovaných bude znamenat stejný růst nemocných a nakonec i zemřelých. Trochu se bojím toho, že jediným hmatatelným důsledkem odporu proti restrikcím a rouškám bude svoboda zemřít na COVID-19 nebo na něco jiného.
Zdroj: prvnizpravy.cz
Bašta Jaroslav