Sociologické průzkumy ukazují, a volební výsledky to ostatně potvrzují, že ve velkých městech nejsilněji rezonují nejrůznější „moudrosti doby“, zatímco venkov, menší města a průmyslové oblasti vykazují větší míru zdravého zpátečnictví.
To pochopitelně neznamená, že se jedná o nějaký uvědomělý konservativismus. Ba, někdy se zdá, že hlas „neměšťáků“ je projevem jakési škodolibosti tváří v tvář výzvám současných rádoby osvícených elit. Nicméně rozdíly v preferencích venkova a velkých měst jsou skutečností, a pokud i strany, které v rámci svého programu prosazují civilizační změny, získávají určitou podporu v oblastech s větší mírou „tmářů“, tak to bývá častokrát spíše ze sociálně-hospodářských důvodů nežli z vyloženě ideologického zápalu pro kulturní převrat.
Nejedná se pochopitelně o žádný nový jev, stačí si vzpomenout na průběh většiny revolucí a na to, jakou úlohu v nich hrála právě velká města. A váhavost venkova pak vtipně popisuje Gustave Flaubert ve svém románu Bouvard a Pécuchet, kde Marescot v souvislosti s bouřlivými událostmi roku 1848 praví: „Nemám to rád. Lidé řvou, rozčilují se!“
Rozdíly v městském a venkovském způsobu života a smýšlení ovšem nezachycuje jenom klasická literatura, v níž občas nacházíme až kýčovité představení toho druhého, ale i literatura moderní, kdy je např. v některých sci-fi dílech soustředěn veškerý život do obrovských metropolí, zatímco ze jejich hranicemi řádí anarcho-fašistické gangy nebo krvelační mutanti. Nedávno se tomuto tématu věnoval i známý japonský tvůrce videoher Hideo Kodžima, který ve své hře Death Stranding představil postapokalyptickou vizi Spojených měst Ameriky, mezi nimiž se rozprostírají pusté pláně, kde číhá smrt v podobě záhrobních bytostí.
Přední role velkých měst ve společenských změnách je naprosto přirozená, ať už s ohledem na soustředění politické moci a kulturního a obchodního života, s čímž do značné míry souvisí i snazší pronikání myšlenek z ciziny a podléhání dobovým módám, či jednoduše vyšší počet obyvatel a „magnetismus“, kterým přitahují okolí. Tak tomu bylo, co svět světem stojí, nebo snad co města městy stojí. Navíc lze pozorovat i změny, které v městech proběhly v rámci průmyslové revoluce, kdy dochází k významnému přílivu nového obyvatelstva z nejrůznějších koutů země, a tím se mění dosavadní ráz tamější společnosti.
Městský život se stává ještě neklidnějším, proměnlivějším a „multikulturnějším“.
Jak bylo řečeno, postavení velkoměst a jejich vliv vyplývají z daných okolností, ale poslední dobou se stále častěji setkáváme s umělými ideologickými koncepcemi, které se zaobírají jejich úlohou v určování dalšího politického vývoje, a to nejen v jednotlivých zemích, nýbrž dokonce i celosvětově.
Ukázkovým příkladem zde může být nedávno zesnulý americko-židovský politický teoretik Benjamin Barber, mj. autor známé knihy Jihad vs. McWorld a poradce prezidenta Billa Clintona, který v roce 2014 přednášel i v České republice na konferenci „Nové vize urbánní politiky“ pořádané neziskovou organizací společnost Civipolis ve spolupráci s Univerzitou Palackého.
Barber otázce velkých měst a jejich poslání ve světové politice věnoval své dvě poslední knihy If Mayors Ruled the World: Dysfunctional Nations, Rising Cities („Kdyby starostové vládli světu: špatně fungující národy, vzrůstající města“) a Cool Cities: Urban Sovereignty and the Fix for Global Warming („Skvělá města: městská svrchovanost a řešení globálního oteplování“). Barber vychází z předpokladu, že „nyní, kdy je všechno globální, kdy dobu nezávislosti náhle nahradila doba závislosti“, ztratily státy, které jsou „institucemi minulého století“, svůj smysl. Proto je podle něj třeba vytvořit „světovou demokratickou vládu“ v podobě „globálního parlamentu starostů a zástupců měst a metropolitních oblastí“.
Barber se snaží argumentovat tím, že zatímco se vlády států nejsou schopny zbavit politicko-ideologického pohledu, tak městská samospráva řeší problémy věcně. Ale z příkladů, které uvádí (nelegální přistěhovalci nebo globální oteplování), je zřejmé, že za věcný považuje liberální a levicový přístup (např. vydávání městských víz imigrantům). Barber (úmyslně?) přehlíží, že také kroky městských představitelů nutně vycházejí z určitých politicko-ideologických předpokladů, a to už na samém začátku při určování priorit (globální oteplování, bydlení), jakož i ve způsobu jejich řešení (dotace, volný trh).
O tom, že se nejedná pouze o nějakou teorii, ale proces, který už probíhá, svědčí řada příkladů, kdy se představitelé velkých měst stavějí proti politice státu a prosazují vlastní agendu.
Koncem loňského roku podepsaly např. Praha, Varšava, Budapešť a Bratislava (v jejichž čele „shodou okolností“ stojí liberálně levicoví politici) tzv. Pakt svobodných měst, ve kterém nejde pouze o otázky spojené s praktickou stránkou spravování věcí veřejných. Pražský primátor Zdeněk Hřib k tomu uvedl:
„Myslíme si, že městům patří budoucnost. V roce 2050 v nich budou žít dvě třetiny světové populace. Chodníky nejsou politicky vlevo nebo vpravo – prostě musí být postaveny.“
A ačkoli se v Barberově duchu snažil představovat vše ve věcné rovině, neudržel se, aby neukázal snad hlavní důvod zmíněného paktu:
„Budeme usilovat o ochranu a prosazování společných hodnot svobody, demokracie, právního státu či sociální spravedlnosti a kulturní rozmanitosti… A doufám, že se nám v dohledné době podaří najít řadu funkčních řešení toho, jak se bránit přílivu další vlny populismu.“
Varšavský primátor Rafał Trzaskowski to vyjádřil ještě otevřeněji:
„Naše vlády bohužel dnes spolupracují hlavně na blokování EU. Jako primátoři metropolí se chceme vrátit ke konstruktivní práci a ukázat, že jsme otevření a tolerantní – v protikladu k našim vládám.“
Je tedy patrné, že tato spolupráce má nejen sloužit boji s politickými protivníky označovanými za populisty, ale navíc představovat alternativu k samotným státům.
Zatím nevidíme nějakou výraznou odpověď států na tyto snahy, které zcela zřejmě směřují k jejich oslabení. Pokud nepřijde včas, můžeme se jednoho překrásného dne probudit se „světovou vládou parlamentu starostů“. Není snad třeba dodávat, že za ní budou v zákulisí stát „starší a moudřejší“, kteří dobře vědí, že o žádnou demokracii vlastně nejde.
Zdroj: tedeum.cz
Čejka Martin R.