V publicistickém pořadu „Na scéně“ rakouské televize ORF ukazovali zoufalého rakouského pěstitele jahod, který nemá pracovníky na sklizeň. V běžných letech na sezónu zaměstnává až 70 Ukrajinců. Letos mu jich zůstalo pouze 5, kteří náhodou byli v Rakousku, když došlo k uzávěře hranic.
Zkoušel sehnat brigádníky přes inzeráty. Nabízel i možnost, aby si lidé přišli za zvýhodněnou cenu natrhat jahody pro se a na zavařování. S minimální odezvou. V závěru pořadu naštvaně konstatoval, že bude muset většinu úrody i s rostlinami zaorat.
Nedokáže je prostě sklidit. Jeho farma nepatří k nějakým gigantům pohybujícím se na mezinárodních trzích. Běžný zemědělec dodávající ovoce do okolních obchodů. Takových jsou v Rakousku tisíce. Jde o jeden z mnoha případů, kdy je kvůli COVID-19 ohrožena existence malého podniku. Obří obchodní řetězce si z tragédie zaorávání úrody vůbec nedělají těžkou hlavu. Prostě ovoce nebo zeleninu dovezou z ciziny. Jako to dělají obchodní řetězce v ČR.
Zajímalo mě, jak je možné, že v Rakousku, kde zemědělci pobírají 3,5 násobek dotací ve srovnání se zemědělci v ČR, není schopen farmář zaplatit na sklizeň místní lidi. I rakouské farmy jsou pod obřím tlakem nadnárodních obchodních řetězců. Většina jich existuje jen proto, že během sklizňové sezóny zaměstnává lidi z Východu. Za peníze, které sezónním pracovníkům může nabídnout farmář, Rakušané nechtějí a nemohou pracovat. Nevydělali by si na nájem a ostatní životní potřeby.
V normální ekonomice by se podle liberální ekonomické teorie měly ceny působením nabídky a poptávky ustálit na hodnotě, která je přijatelná jak pro výrobce, tak i pro spotřebitele. To ovšem platí pouze v situaci, kdy je ekonomika uzavřeným systémem – koloběhem zboží, služeb a peněz.
Šílená situace se zaoráváním úrody i s rostlinami je však výsledkem politiky otevírání trhů pro neomezené dovozy. Extrémně na ní vydělávají nadnárodní korporace, které vozí ovoce a zeleninu i z druhé strany planety. Z míst, kde lidé pracují za ještě menší peníze, kde nemají k dispozici žádné veřejné zdravotnictví a důchodový systém supluje péče dětí o staré rodiče nebo oprátka přehozená přes větev.
Před vlnou liberalizace mezinárodního obchodu v 90. letech, která umožnila takovéto dovozy potravin, ekonomové slibovali, že se působením tržních sil zlepší situace těch chudých na opačném konci světa, a že na tom vydělají při nízkých cenách i spotřebitelé.
Po 25 letech od podepsání dohod o Světové obchodní organizaci, která odstranila řadu cel a množstevních omezení dovozu, vidíme, že chudí v Africe a jižní Americe jsou nadále chudí. A co hůř – velké problémy mají i v tzv. „bohatých“ zemích Evropy a severní Ameriky i poctivě pracující lidé, kteří dříve chudí nebyli. Nestoudně na tom ovšem zbohatly pouze nadnárodní korporace, která organizují převážení a prodej úrody napříč kontinenty. A ani se při tom nenamáhají v některé ze zemí platit daně.
Úrody určené k zaorání je mi líto kdekoli na světě. Je to zvrácenost. Rakouští farmáři mají na rozdíl od těch našich ještě poměrně velkou výhodu v tom, že rakouský spotřebitel je po léta zvyklý upřednostňovat domácí potraviny.
Naše ekonomika byla při ekonomické transformaci rozkradena do takové míry, že něco takového velká část našich spotřebitelů považuje za nedosažitelný luxus.
Restituce a privatizační metody, které si polistopadové vlády nechaly vnutit Mezinárodním měnovým fondem a Světovou bankou, měly zjevně za cíl zničit naše firmy a zemědělské podniky. Aby udělaly místo pro dovozy. Pak nastoupilo lákání zahraničního kapitálu na investiční pobídky a levnou pracovní sílu.
Politika levné pracovní síly jako jediné konkurenční výhody, kterou stále úspěšně prosazuje lobby poboček nadnárodních korporací působících u nás – Hospodářská komora na čele s bývalým ministrem průmyslu a obchodu z 90. let Vladimírem Dlouhým, u nás vytváří ještě horší podmínky pro uplatnění domácí zemědělské produkce. Vlivným členem Hospodářské komory je i Svaz obchodu a cestovního ruchu, který je ovládán obchodními řetězci. Dnes v jeho čele stojí bývalý státní tajemník pro EU na Úřadu vlády Tomáš Prouza. Před ním organizaci vedla dnes už bývalá ministryně průmyslu a obchodu Marta Nováková. Nadnárodní korporace prostě mají českou vládu zcela ochočenou.
U nás je v zemědělství a v potravinářství situace ještě horší. Počet zaměstnanců v zemědělství klesl od roku 1989 o 2/3. A to v dobách ČSSR zemědělská družstva a státní statky během sklizňové sezóny využívaly práce studentů-brigádníků. Školy měly tradiční léta budované vazby na družstva a státní statky, jimž jejich studenti jezdili pomáhat při sklizni. Tyto vazby byly dávno přetrhány. Zorganizovat brigády studentů bude pro zemědělce velký problém. A to už na rozdíl od rakouského pěstitele jahod dávno nemají ubytovací kapacity. Ubytovny byly odděleny od družstev a zprivatizovány.
Naše zemědělství prošlo strašlivou redukcí. Není pravda, že zemědělci neměli za minulého režimu žádné dotace, a přesto dokázali národ uživit. Druhá polovina věty platí. Kromě tropického ovoce bylo bývalé Československo potravinově soběstačné ve všech komoditách. Stát však zemědělce dotoval formou tzv. záporné daně z obratu. Šlo jen o jiný název pro dotace. Ústřední plánovací komise však dotace nepřidělovala jen za to, že družstvo mělo pozemky, jako je tomu dnes. Záporná daň z obratu fungovala tak, že čím více toho družstvo nebo státní statek vyprodukovaly, tím více dostali přidáno.
Dnešní systém dotací na hektar vypláceny EU ve východní Evropě je skutečná zvrhlost.
Ekonomická logika vede majitele k tomu, aby se za účelem zisku snažili minimalizovat náklady. Na místa Čechů nastupují Ukrajinci. A místo brambor a ostatní zeleniny, která je náročná na lidskou práci, je na polích čím dál více řepky. Nebo také jen tráva, kterou tisíce kamionů vozí ve formě balíků sena ke spálení do teplárny v Linzi. Na pultech obchodů pak vidíme okurky z Holandska, rajčata ze Španělska, brambory z Egypta.
Období mezi lety 1990 až 2004 lze u nás z ekonomického hlediska označit jako „genocidu zemědělců“. Vlády zrušily zápornou daň z obratu, aniž ji nahradily jakoukoli jinou formou zemědělských dotací. Současně otevřely potravinový trh dovozům zemědělských komodit jak z Afriky a jižní Ameriky, tak i ze zemí, kde je zemědělství dotováno. Při privatizaci byly navíc maloobchodní prodejny prodány buď přímo nadnárodním korporacím. Nebo k nim zamířily oklikou přes přeprodej privatizátorům. Výsledek byl pro naše zemědělství zničující.
Po vstupu ČR do EU v roce 2004 naši zemědělci evropské dotace dostali. Jenže jen ty na hektar a už ne na produkci, jako je pobírají ti v západní Evropě. Celkem asi ¼ ve srovnání se zemědělci ve Francii, Německu nebo Belgii a Holandsku. Převaha dovozu nad vlastní produkcí zůstala zachována. Přesněji řečeno v posledních letech začala opět růst. EU jako celek totiž otvírá unijní trh větším dovozům z Afriky a jižní Ameriky.
Zemědělské podniky po celé Evropě kvůli tomu zápasí s čím dál většími potížemi. Na chvíli pomohly různé dotace, které kompenzovaly výpadky příjmů. Ty však pomohou tak tak přežít majitelům polí. Ale nikoli zaměstnancům. Domácí ovoce a zelenina je nahrazována dovozem. Domácí lidé jsou tak nahrazováni dovozem. Levné pracovní síly ze zahraničí.
Každému, kdo umí uvažovat v národohospodářských souvislostech, muselo být už dávno jasné, že tato politika je extrémně nebezpečná. Že jednoho dne přijde nějaký mezinárodní problém, který znemožní dovoz levých česačů z Ukrajiny. Nebo dovoz levného ovoce z Afriky. A bude problém. Letos udeřila pandemie COVID-19. Zemědělci čelí zmaru na polích. Spotřebitelé vidí následky na raketově rostoucích cenách potravin v obchodech.
Letos je rok pravdy o nebezpečí, které nám přináší globalizace.
Zdroj: facebook autora
David Ivan