Květen 1945. Svatý týden. Právě osvobozený koncentrační tábor Dachau. Pravoslavní duchovní – Srbové, Řekové a Rusové –, kteří přežili, ale byli vyčerpáni zacházením z rukou nacistů, se rozhodli odsloužit velikonoční liturgii za každou cenu. A to přímo v táboře...
Dachau osvobodili Američané 29. dubna 1945. Předpokládá se, že se jedná o nejstrašnější nacistický koncentrační tábor. Prováděli se zde monstrózní lékařské experimenty na lidech: byli mučeni hladem, chladem, týráni všemi možnými a nemožnými způsoby a výsledky pečlivě zaznamenávány „pro vědecké účely“. Během dvanácti let existence tábora prošlo jeho branami přes dvě stě čtyřicet tisíc vězňů, z nichž sedmdesát tisíc z nich zemřelo.
Brána Dachau s nápis „Arbeit macht frei“ (práce osvobozuje).
Většinu zajatců tvořili křesťané, mnohdy se jednalo o duchovní – protestantské, katolické a pravoslavné. Mezi vězni Dachau byli nyní kanonizovaní sv. Mikuláš Srbský (Velimirovič) a archimandrita Dionýsios, kteří se po válce stal metropolitou Trikkisy a Stagonu v Řecku.
Celkově v táboře zázrakem přežilo na 1200 církevních osob, kteří čekali, až dorazí osvoboditelé. Do května roku 1945 pořád zůstávalo v Dachau čtyři tisíce ruských vězňů. Mezi nimi byl také Gleb Rar, novinář, historik církve a veřejná známá osobnost. Rarova rodina během revoluce emigrovala z Ruska a usadila se v Německu. Během války se Gleb stal členem Národního odborového svazu (NTS), který měl úzké vazby s německou podzemní opozicí. V červnu 1944 nacisté zatkli mnoho členů NTS, včetně Rara. Prošel si věznicí gestapa v Breslau, koncentračními tábory Gross-Rosen, Sachsenhausen, Schliben, Buchenwald, Langenzalz...
Gleb Rar
Gleb Rar přišel do koncentračního tábora Dachau v roce 1945 v jednom z posledních „vlaků smrti“, v nichž do okolí Mnichova sváželi tisíce sotva živých vězňů z jiných nacistických koncentračních táborů. Většina „cestujících“ v těchto vlacích zemřela na hlad, dehydrataci, nemoci, některé popravili během cesty. Rar přežil. A zanechal jedinečné svědectví o velikonoční liturgii bývalých vězňů:
„27. dubna 1945: Poslední transport s vězni přijíždí z Buchenwaldu. Z 5 000 lidí, kteří původně cestovali do Dachau, jsem patřil mezi těch 1300 osob, které tento transport přežily. Mnozí byli zastřeleni, jiní zemřeli hladem, další na tyfus...
28. dubna: Já i spoluvězni jsme slyšeli bombardování Mnichova, ke kterému došlo asi 30 km od našeho koncentračního tábora. Když se zvuk dělostřelectva blížil ze západu a na sever, vydávali nám rozkazy, které kategoricky zakazovaly vězňům opustit kasárna pod hrozbou trestu smrti. Vojáci SS mezitím na motorkách hlídkují tábor, kulomety namířené proti nám ze strážních věží obklopujících tábor.
29. dubna: Zvuky kulometných salv se mísily se zvukem dělostřelectva. Po celém táboře se ze všech stran rozléhá hvizd granátů. Najednou se nad věžemi zvedají bílé vlajky, to je známka naděje, že SS se asi vzdají ještě než zastřelí všechny vězně. Asi v 6 hodin večer je slyšet nepochopitelný hluk přicházející odněkud poblíž bran tábora, který se velmi rychle zesiluje...
Konečně! Hlasy 32 600 vězňů se spojily ve společné radosti při pohledu na první americké vojáky, kteří se objevili hned za ostnatým drátem tábora. O něco později, když je vypnuto napětí, se brány otevřou a do tábora vstupují americké jednotky. Když se jejich vyděšené oči dívají na hladovějící dav trpící tyfem a úplavicí, vypadají spíše jako patnáctiletí hoši než ostřílení vojáci.
Američtí vojáci likvidují nacisty, kteří řídili tábor
Zřizuje se mezinárodní výbor vězňů, který přebírá starost o tábor. Potraviny ze skladů SS jsou převáděny do táborové kuchyně. Jedna jednotka americké armády také poskytuje část proviantu, a tak poprvé ochutnávám americkou kukuřici. Na příkaz jednoho amerického důstojníka jsou ve městě Dachau „prominentním nacistům“ zabavena rádia od a předána různým národním skupinám vězňů. Novinky přicházejí rychle: Hitler spáchal sebevraždu, Rusové dobyli Berlín, německé jednotky se vzdaly na jihu a na severu. V Rakousku a Československu však stále zuří boje...
Samozřejmě, že jsem si po celou tu dobu byl vědom toho, že se tyto významné události odehrávají během Svatého týdne. Jenomže jak jinak jsme svátky mohli oslavit, než pouze naší tichou osobní modlitbou? Jeden ze spoluvězňů, mimochodem hlavní překladatel Mezinárodního výboru vězňů, Boris F., mě navštívil v „Bloku 27 “ – tj. baráku pro lidi infikované tyfem, aby mě informoval o snaze zorganizovat společně s řeckými a jugoslávskými výbory vězňů 6. května na Paschu/Velikonoce pravoslavnou bohoslužbu.
Osvobození vězni, Pascha 1945
Mezi vězni byli pravoslavní kněží, jáhni a mniši ze Svaté hory Athos. Jenže neměli žádné roucha ani knihy, ikony, svíčky, prosfory ani víno... Pokusy získat všechny tyto předměty z ruské farnosti v Mnichově byly neúspěšné, protože Američané nemohli najít nikoho z této farnosti ve zcela zničeném městě.
Přesto se podařilo některé z těchto problémů vyřešit: přibližně 400 katolickým kněžím uvězněným v Dachau bylo dovoleno zůstat spolu ve stejném baráku a sloužit mši každé ráno před odchodem do práce. Nám, pravoslavným, pak nabídli použít jejich modlitební místnost v „bloku 26“, který byl právě naproti přes ulici od mého vlastního bloku. Kromě dřevěného stolu a kopie ikony Matky Boží Čenstochovské visící na zdi nad stolem byla kaple zcela prázdná. Originál ikony pocházel z Konstantinopole, odkud byl přenesen do města Bălți v Haliči. Později ikonu pravoslavným odebral polský král. Když však ruská armáda vytlačila napoleonská vojska z Čenstochové, opat místního kláštera předal kopii ikon caru Alexandru I., který jej umístil do Kazaňské katedrály v Petrohradě, kde jej věřící uctívali až do příchodu k moci bolševiků.
Našel se také velmi vynalézavý způsob, jak se dostat ze svízelné situace v nedostatkem liturgických oděvů. Z nemocnice našich bývalých strážců SS byly odebrány plátěné ručníky. Když se po celé délce sešily dva ručníky, vznikla štóla (epitrachil), a když se konce sešily dohromady, vznikl orár. K ložním prádlům byly připevněny červené kříže původně určené k nošení personálu stráží SS.
Na Paschu/Velikonoce, které připadaly na 6. května (podle církevního kalendáře na 23. dubna) – což toho roku zázračným způsobem připadalo na svátek sv. Jiří – se před kasárnami katolických kněží shromáždili Srbové, Řekové a Rusové. Přestože Rusové v Dachau tvořili přibližně 40 % z celkového počtu vězňů, jen pár z nich se mohlo zúčastnit bohoslužby. Ještě předtím totiž do Dachau dorazili v amerických letounech „repatriační důstojníci“ ze zvláštního oddělení SMERŠ a začali stavět nové ploty z ostnatého drátu, které izolovaly sovětské občany od ostatních vězňů, což byl první krok k jejich přípravě na možnou nucenou repatriaci.
Ikona v kapli na území bývalého koncentračního tábora Dachau
V celých dějinách pravoslavné církve pravděpodobně neproběhla velikonoční bohoslužba, jako byla tehdy v Dachau v roce 1945. Řečtí a srbští kněží a srbský jáhen si oblékli provizorní „roucha“, která si přehodili na modré pruhované vězeňské šaty. Pak začali zpívat, nejdříve řecky a potom církevněslovansky a pak znovu řecky. Velikonoční kánon a velikonoční stichiry – vše se zpívalo zpaměti. Evangelium: „Na začátku bylo Slovo“ – také z paměti. A nakonec Slovo svatého Zlatoústého také z paměti. Mladý řecký mnich, svatý muž, stál před námi a pronesl ho s tak pronikavým nadšením, že na něj nikdy nezapomeneme až do konce našich životů. Zdálo se, že skrze něj k nám i ke zbytku světa promluvil sám Jan Zlatoústý!
Této nezapomenutelné bohoslužby se zúčastnilo osmnáct pravoslavných kněží a jeden jáhen, většina z nich Srbové. Stejně jako zesláblý muž, řecký archimandrita Meletios, kterého spustili před nohy Krista Spasitele skrz otvor ve střeše na nosítkách, na nichž zůstal ležet po celou dobu bohoslužby.“
(překlad vlastní)
Originál: ХАРПАЛЕВА Наталья - Как в концлагере Дахау встретили Пасху в 1945-м: это произошло всего за три дня до победы! vyšel 11. dubna 2020 na foma.ru.
Zdroj: foma.ru
-mp-