Vměšování do politického života jiných zemí a změny režimu se vyplácí. Jedním z mnoha důkazů je puč na Ukrajině, kterým byl svržen demokraticky zvolený po Rusku šilhající president Viktor Janukovyč a moci se chopil proamerický Petro Porošenko.
„Byla to naše nejlepší investice,“ pochvalovala si Hillary Clintonová, tehdejší americká ministryně zahraničí. „Za půl miliardy dolarů jsme získali celou zemi.“
Podle šetření Profesora Dov Levina z institutu Politiky a strategie na univerzitě Carnegie Mellon se Spojené státy pokusily ovlivnit volby anebo způsobit změnu režimu v osmdesáti jedna zemích a Rusko v třiceti šesti. Zdá se vám to málo? Máte pravdu. Je to zatraceně málo, protože Levinův výzkum končí rokem 2000. Po pádu Sovětského svazu v roce dostalo americké vměšování křídla, zatímco Ruská Federace na ně neměla, protože čelila tsunami hospodářské a sociální krize umocněné dramatickými politickými změnami.
Éra Borise Jelcina
Za obojí do značné míry vděčí Spojeným státům, které podporovaly divokou privatizaci a postavily se za muže, který ji způsobil, Borise Jelcina. Když v roce 1996 Boris neměl šanci na znovuzvolení, ale nutně potřeboval zvítězit, aby nebyl souzen za vojenský útok na ruský parlament, rozkrádání národního majetku a korupci, Washington mu poslal svoje nejlepší odborníky na volební hejble a kejkle a zaplatil celou jeho kampaň.
Navíc přiměl Mezinárodní měnový fond, aby přiklepl Rusku půjčku 10,2 miliard dolarů, druhou největší v historii této instituce. New York Times tehdy napsal, že má „sloužit k podpoře Jelcina v červencových volbách.“ Injekce přišla v pravý čas a zabrala. Ekonomika se na chvíli zmátořila a Jelcin vyhrál druhý mandát s náskokem třinácti procent. Výprodej ruského nerostného bohatství a rozkrádání státního majetku mohlo pokračovat.
Koncem roku 1996 John F. Tefft, americký velvyslanec v Moskvě, zvedl ruce k nebi a prohlásil, že bez americké pomoci „bychom viděli podstatně jiné Rusko nežli nyní.“ Tefft byl kariérní člen ministerstva zahraničí. O Rusku nevěděl moc, ale radil se před odletem mimo jiné s uznávanou znalkyní ruského impéria, příští americkou ministryní zahraničí Madeleine Albrightovou, rozenou Marií Janou Korbelovou, která zastávala (a zastává) názor, že Rusko má v podzemí příliš mnoho drahokamů na jednu zemi, a mělo by se o ně podělit.
Tefftovi se zamlouvalo Jelcinovo Rusko, které během jednoho desetiletí přišlo o klíčová odvětví v průmyslu, ztratilo víc jak třicet procent svého hrubého domácího produktu, prošlo šokovou terapií, prodělalo několik záchvatů inflace a trpělo epidemií chudoby.
Putin nastupuje
Vladimír Putin je ruským carem víc jak dvacet let a za jeho panování se ve velké širé Rusi stalo a změnilo mnohé. Kde například jsou oligarchové, kteří považovali pomenšího blonďáčka z KGB za neškodného holobrádka a politického zelenáče?
Od takového mužika, jakým je Putin, se dá čekat všechno a také na něho všechno shodit. I to, že v Bílém domě sedí Donald Trump, ačkoli vyšetřování, které se táhlo dva roky, mu nic takového nedokázalo. Ale také ho od podezření neosvobodilo, čímž vedení Demokratické strany odůvodňuje obavy, že v listopadových prezidentských volbách se objeví neviditelná ruka pána Kremlu.
Dokonce i Bernie Sanders, politik, který docílil, že dnes se v USA dá mluvit veřejně o socialismu, si přisadil. „Moje poselství Putinovi je jasné: Dej ruky pryč od amerických voleb. Osobně na to dohlídnu,“ varoval z řečnické tribuny ve Vermontu.
Fakt je, že ruský prezident má prostředky a hlavně pohnutky zamíchat Američanům karty. „Motiv,“ řekl Sherlock Holmes, „hraje, milý Watsone, u každého zločinu první housle.“
Kdo se táže, co Putina motivuje, aby se Donald vrátil na další čtyři roky do Bílého domu, četl nepozorně titulek.
Zdroj: zvedavec.org
Vítek Jan