Archimandrita Iannuarij (IVLIJEV) – Je Bůh skutečně všemohoucí?

Je Bůh všemohoucí? Většina věřících bez váhání odpoví: „Ano.“ Ateisté, kteří se zlomyslně ušklíbnou, použijí slavný „paradox kamene“. Může tedy v tomto případě Stvořitel vesmíru stvořit tak těžký balvan, že ani on sám ho nebude schopen zvednout? Jak vyřešit toto dilema? V čem spočívá skutečná všemohoucnost Boha?

Lidé si často kladou otázku: pokud je Bůh všemohoucí, to znamená, že může dosáhnout všeho svou vůlí a silou – tak proč je na světě tolik zla? Proč již dnes Bůh nepotěší strádající? Proč již dnes nenasytí ty, kteří touží po pravdě? Proč se podle Písma svatého a církevní doktríny naplní všechna tato požehnání až v eschatologické budoucnosti, a dobu, kdy k tomu dojde, nikdo nezná? Proč to zůstává předmětem víry a naděje?

Odpověď Písma na tuto zajímavou otázku je neobvyklá a velmi se liší od toho, co bychom očekávali. Starý ani Nový zákon totiž neznají pojem „všemohoucí Bůh“! Samotný výraz „Všemohoucí Bůh“ nelze nalézt ani v židovské, ani v řecké části Bible.

Pokud se poněkud vzdálíme Písmu do oblasti racionální logiky, můžeme si povšimnout, že pojem „všemohoucnosti Boha“ je vnitřně protikladný, paradoxní. Jedná se o takový případ, kdy je prohlášení zároveň pravdivé i nepravdivé. Paradox, o kterém mluvíme, byl od pradávna nazýván „paradoxem všemohoucnosti“, nebo – v populárnější podobě – „paradoxem kamene“. Druhý název souvisí s nejprimitivnější, ale také nejslavnější formou ilustrace tohoto paradoxu: „Pokud je Bůh všemohoucí, může stvořit tak těžký kámen, který sám nedokáže zvednout? Pokud dokáže vyrobit takový těžký kámen, který sám nedokáže zvednout, o jaký druh všemohoucnosti se jedná? A pokud takový těžký kámen nedokáže vyrobit, pak není všemohoucí“.

Úsměvy stranou: o tomto logickém problému totiž v různých podobách a z různých stran přemýšlelo mnoho křesťanských a muslimských teologů, ateistických filosofů a vědců, včetně takových myslitelů jako Dionysios Areopagita, svatý Augustin, Anselm z Canterbury, Tomáš Akvinský, arabský filozof a lékař Averroes, René Descartes, Clive Lewis, Bertrand Russell, Ludwig Wittgenstein, ba dokonce fyzik Stephen Hawking.

Jak si tedy poradíme s pojmem „všemohoucnost Boží“? Koneckonců, ani Izraelité obecně, ani zvláště Kristovi učedníci, když hovořili o Bohu, neměli žádný konkrétní koncept „všemohoucího Boha“. Je pravda, že v poměrně pozdním helénistickém spisku Kniha moudrosti, napsaném v řečtině, se na dvou místech v ruském synodálním překladu objevuje přídavné jméno „všemohoucí“. Na jednom místě tedy mluví o „všemohoucí ruce Boží“ (11:18) a na jiném místě se odkazuje na „všemohoucí slovo Boží“ (18:15). Jenže toto řecké slovo (παντοδύναμος) se zaprvé nikde jinde nevyskytuje a není ani ve slovnících, a za druhé, žádný z autorů Starého nebo Nového zákona ho nevztahuje k Bohu.

Izraelité samozřejmě neměli sebemenší pochybnosti o Boží moci a síle. Vyvolený lid tuto moc neustále cítil – jak během exodu z Egypta, během putování po poušti, tak mnohem později, když Izrael čelil nepřátelským invazím. Tuto moc Boží v díle spásy opěvuje například žalm č. 124:

Poutní píseň, Davidova. Kdyby sám Hospodin nebyl při nás – Izrael ať řekne –,

kdyby sám Hospodin nebyl při nás, když proti nám povstali lidé,

zaživa by nás tehdy zhltli v hněvu, jímž proti nám vzpláli.

Tehdy by nás zatopily vody, dravý proud by se přes nás valil,

tehdy by se přes nás převalily vzduté vody (Ž 124,1–5).

O moci a síle Boha tedy Izraelité nepochybovali. Otcové Izraele, když odcházeli z Egypta, věřili, že veškerá Boží moc a síla byla zaměřena na ochranu vyvoleného lidu a proti nepřátelským národům. Mnoho současníků Ježíše Krista si to myslelo také. „Copak si jde myslet něco jiného“, řekla by většina židů té doby. „Copak se v Zákonu nehovoří o tom, že Bůh nenávidí pohany, nepřátele Izraele? (viz Dt 7,1-3; 12,31)? No a ty, které nenávidí Bůh, musí nenávidět také Izraelité! A na toho, koho Bůh nenávidí, směřuje také svůj hněv a sílu! To se považovalo za samozřejmé. Dokážeme si pak představit, jak šokovala mnohé (ne všechny, ale mnohé) slova Ježíše Krista o „lásce k nepřátelům“. Známý obraz Boha, který zaměřuje svou moc proti nepřátelům Izraele, Ježíš konfrontoval se svým Božím obrazem, který „protože on dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé“ (Mt 5,45).

Přijmout a pochopit tato Ježíšova slova Krista dokázalo pouze několik z nich. Avšak stále existovali ti, kdo to chápali. Tehdy již nepanovaly starodávné časy otců nebo Mojžíše. Uplynula staletí a čím déle Izrael komunikoval s Bohem, čím více se vyvíjel v intelektuálním a teologickém smyslu, tím lépe chápal originalitu Boží moci. Přikázání neodporování a dokonce lásky k nepřátelům však muselo teprve přijít.

Vraťme se ale k otázce „všemohoucnosti Boha“. Ano, Izrael nepochyboval o Boží moci. Ale ve všech svých historických potížích a dokonce katastrofách, když o ní hovořil, si vůbec nemyslel (jako my dnes), že Bůh by mohl udělat „všechno, co je možné“, kdyby chtěl. Taková myšlenka, jak jsme již viděli, je absurdní a paradoxní. Izrael přemýšlel o všemohoucnosti Boží pravdy, své věrnosti, že Boží laskavost, jeho přátelství a láska nemohou být poraženy a zničeny žádnou jinou silou. Ale na základě této víry ani Izrael, ani Ježíš Kristus ani jeho učedníci nepřišli s myšlenkou „všemohoucího Boha“. Tato abstrakce byla izraelské teologii cizí.

Mnozí zde mohou mít pochybnosti, protože v synodálním překladu Starého zákona čtenář po pohlédnutí do slovníku najde tucet a půl případů, kdy je Bůh nazýván „všemohoucím“. Pro to však existuje jednoduché vysvětlení. Jedná se o problematiku překladu, který někdy probíhá obtížným a krkolomným způsobem.

Tam, kde v našem synodálním překladu najdeme slovo „všemohoucí“, v hebrejské Bibli nic podobného není. Aniž bychom se ponořili do jazykových detailů, můžeme pouze říci, že starověcí překladatelé Bible z hebrejštiny do řečtiny našli při hledání nejvhodnějšího překladu úžasné nové řecké slovo – παντοκράτωρ, které se ve slovanštině a ruštině označuje jako „вседержитель“. Pantokrator nebo Vseděržitěl však neznamená „všemohoucí“. Pantokrator je naprosto svobodný, nezávislý na komkoliv, Suverén, Panovník, Vládce („držitel“) všeho, celého vesmíru. Bůh „drží“ všechno, to znamená, vládne všem a vůbec si „dělá, co chce“.  Poté však došlo k jazykové substituci. Když byla řecká bible přeložena do latiny, slovo „pantokrator“ nenašlo adekvátní ekvivalent a bylo přeloženo, zdálo se, že lépe, konkrétně slovem „omnipotens“. Řecký pantokrator, tj. držitel všeho, se tak stal latinskými omnipotentem, tedy všemohoucím. V latinské bibli se tak stal z „držitele všeho“ Bůh všemohoucí!

Můžeme také srovnat obecně známý nikájský symbol víry v latině a v pravoslavné tradici.

V církevně-slovanské tradici zní takto:

„Верую во единого Бога Отца Вседержителя, Творца неба и земли…“ (česky: „Věříme v jednoho Boha, vševládnoucího Otce, Stvořitele všeho viditelného i neviditelného“),

v latině takto:

„Credo in unum Deum, Patrem omnipotentem, factorem caeli et terrae, visibilium omnium et invisibilium“ (tj. „Věřím v jednoho Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země, viditelného i neviditelného“).

Jinak řečeno, samotný pojem „všemohoucnost“ nejen nepochází z biblického světa, nýbrž z latinského jazyka, ale stal se také pro západní církev dogmaticky významným. Právě z latiny toto slovo proniklo do ruských biblických překladů. Naštěstí se v ruském překladu někdy používá též vhodnějšího překladu „vše držící“. Do učebnic teologie a obecně do teologického jazyka – bohužel! – nicméně přesto proniklo toto nikoliv biblické, nýbrž latinské slovo „všemohoucí“ a odpovídající pojem „všemohoucnost“.

Někdo může vznést námitku: neříká však Abrahamův příběh, že u Boha je vskutku možné všechno? „Zdaliž co skrytého bude před Hospodinem?“ (Gn 18,14 – kralický překlad), „Je to snad pro Hospodina nějaký div?“ (ekumenický překlad) – říká Bůh Abrahamovi. Zde se ovšem nejedná o abstraktní všemohoucnost (to co Bůh chce, to i dokáže), ale o něco úplně jiného. Bůh dává Abrahamovi a Sáře na stáří nový život a útěchu. Je to konkrétní zázrak nového života, Boží životodárná síla, nikoliv abstraktní všemohoucnost.

V Novém zákonu najdeme dvě potvrzení takového chápání starozákonního textu. Poprvé ve scéně Zvěstování, když anděl říká Marii: „Neboť ‚u Boha není nic nemožného‘“ (Lk 1,37). Podruhé, když Ježíš reaguje na skeptickou otázku svých učedníků. Když se do Království Božího stěží dostane spravedlivý nebo bohatý mladík a je lehčí projít velbloudu uchem jehly, tak kdo se může spasit? Ježíš jim řekl: „U lidí je to nemožné, ale u Boha je možné všecko“ (Mt 19,26). V těchto případech ovšem opět nejde o nějakou abstraktní všemohoucnost, ale o Boha-Stvořitele, o neohraničenou oživující Boží sílu – o zázrak zrození Spasitele a o dar věčného života.

Pokud si tedy na základě Písma položíme otázku, z čeho se Boží moc skládá, odpověď bude znít takto: Boží síla není v tom, že si může dělat, co chce, nýbrž spočívá v jeho nekonečné věrnosti a lásce ke stvoření; svou mocí může Bůh neustále vytvářet a dávat nový život. Nikoliv ničit, nýbrž dávat život! Na tomto světě ničí život nesčetné síly zla, a to včetně lidí. Moc a síla Boží spočívají v jeho lásce. Toto je odpověď Ježíše Krista a křesťanství na „paradox všemohoucnosti“.

Tam, kde přebývá absolutní láska, není místo pro násilí, potlačování života a svobody. Proto Bůh nemůže udělat všechno: nemůže jednoduše odstranit ze světa ty, kteří vytvářejí zlo a nespravedlnost. Mocný Bůh je bezmocný, když se setká s nedostatkem lásky k sobě samému a k ostatním. Donutit milovat nemůže dokonce ani Bůh, neboť to byl právě on, kdo stvořil člověka ke svému vlastnímu obrazu, tedy svobodným, aby si mohl zvolit lásku nebo nenávist, dobro nebo zlo.

Jedná se samozřejmě o spíše formální a předběžnou odpověď na komplexní otázku existence zla v našem světě. Můžeme si být jisti jednou věcí: stejně jako nemůže Stvořitel být současně ničitelem, nemůže ani Spasitel být současně nositelem zkázy a ten, kdo dává život, ho nemůže zároveň ničit.

Proto křesťané věří, že poslední slovo dějin bude slovem spasitelným: utěší všechny truchlící a pronásledované, nasytí všechny, kteří touží po pravdě. Tam, kde tuto víru berou vážně, tedy myslí a srdcem, nikoliv jen slovy, se následující „blaženosti“ a „přikázání“ z kázání na hoře stanou pochopitelnými jaksi samy o sobě.

(překlad vlastní)

Originál: Всемогущ ли Бог? Отрывок из книги архимандрита Ианнуария (Ивлиева) «Жемчужины Нагорной проповеди».

Zdroj: rodon.org

Ivlijev Iannuarij