Tento týden poslanci zvolili nového ombudsmana. V tajné volbě vybrali nominanta pane prezidenta Miloše Zemana JUDr. Stanislava Křečka, právníka s dlouholetou praxí v hájení zájmů občanů.
V jeho prospěch hovořilo zejména to, že posledních šest let pracoval jako zástupce končící ombudsmanky Anny Šabatové, takže vnitřní chod úřadu dobře zná. Svým způsobem jde o pokračování v tradici, protože jeho předchůdkyně v letech 2001–2007 fungovala jako zástupkyně prvního českého ombudsmana Otakara Motejla.
Samotný průběh voleb (počínaje nominací) ukázal, jak se naše demokracie za posledních dvacet let posunula. V roce 2000 se především diskutovalo o smyslu nového úřadu, o jeho zaměření, tedy o politických koncepcích. V roce 2020 již jenom o personálním obsazení. Na výsledku volby se paradoxně nejvíce podílel spolek Milion chvilek pro demokracii, který poslance předem varoval, že pokud si dovolí zvolit prezidentského nominanta, oni budou demonstrovat. Nyní již záminku mají a 1. března proti rozhodnutí řádně zvolených poslanců budou protestovat před Pražským hradem a pak na Staroměstském náměstí.
Předpokládám, že při té příležitosti budou vyhrožovat kandidátům do mediálních rad, které vedení spolku chce označit jako nepřijatelné a nevhodné. Konec konců, tímhle korigováním rozhodnutí voličů se Chvilkaři a jejich zaměstnanci živí už dost dlouho. Pravda, principy toho dnešního kádrování nevycházejí ze zaběhané praxe před rokem 1989, nicméně analogie a způsob provedení bychom našli v dobách ještě starších, zejména za Druhé republiky či za Protektorátu. Mladí pánové z vedení se občas k této tradici nepokrytě hlásí v rozhovorech pro média.
Mikuláš Minář označil naší demokracii za zahradu, kterou je třeba kultivovat, vytrhávat plevel a křoví. Tato slova naposledy použil před sto lety Benito Mussolini před pochodem na Řím a veřejné roztrhání Ústavy k té fašistické symbolice patří.
Benjamin Roll se zase přimlouval za to, aby nevhodní kandidáti do mediálních rad byli označováni. Jak, to neřekl, ale mně hned vytanula na mysli nějaká analogie žluté hvězdy. Ostatně M. Minář dlouho poskakovat po pódiích v různých žlutých či okrových variacích na uniformu Hitlerjugend, ač je na to ve svých 26 letech trochu stár. Tyto podružnosti uvádím proto, že si myslím cosi o přiznání barvy barvy sponzorů jejich druhého netransparentního účtu.
Mám-li v kontextu výše řečeného hodnotit činnost Milionu chvilek pro demokracii, dospívám k závěru, že jde o nátlakový spolek nejasného financování zvenčí, jehož úkolem je zajistit odstranění osob nepohodlných jeho skutečným majitelům. Při budování koloniálních říší se podobné metody používaly v tzv. protektorátech, tedy státních subjektech formálně samostatných. Tím se zajišťovala poslušnost místní politické reprezentace vůči koloniální mocnosti. Také u nás už jsme to zažili.
Před Listopadem existovalo málo profesí tak nenáviděných, jako byli kádrováci. Hezky to vyjádřila dobová anekdota:
Do kanceláře přiběhne pán a zděšeně volá - „Lidičky, lidičky, kádrovák se pověsil na záchodě!“
„Proč jsi ho neodříznul?“
„On se ještě hýbal...“
Zdroj: prvnizpravy.cz
Bašta Jaroslav