Boris Johnson jako ohrožení demokracie? Tento termín se používá již jen coby vyjádření nevole, komentuje analytička Tereza Spencerová ohlasy na volby ve Velké Británii. V rámci pravidelného shrnutí týdenních událostí na ParlamentníchListech.cz se též zamýšlí nad „klimatickými dětmi“ a přináší novinky ze Sýrie. Aktuálně též hodnotí schválení obžaloby vůči prezidentu USA Donaldu Trumpovi.
Boris Johnson, vítěz voleb. Něco mi říká, že ta část vaší duše, která nepřeje nic dobrého mediálnímu mainstreamu, se tetelí blahem. Co reálně tato volba bude znamenat pro Británii a pro Evropu? Je „demokracie v ohrožení“, protože vyhrál „populistický lhář“, kterým se budou inspirovat i další?
Británie není mou srdeční záležitostí, a tak jsem tamní volby až tak neprožívala. Vlastně vůbec. A je zcela jisté, že svou roli v tom sehrála i jistá uondanost z celého toho roky trvajícího brexitového chaosu. Teď mám někde ve skrytu duše nejspíš jen jakousi radost, že se „to celé, zaplať pánbů, konečně někam pohnulo“, aniž bych ale věděla kam. Bylo to klasické čekání na Godota.
Johnson slibuje, že se s EU dohodne do roka, americký JP Morgan sází na to, že Británie nakonec žádné dohody s EU spíš nedosáhne a odejde bez ní. Nevím, bude to vše ještě dlouhé, nepřehledné, a hlavně utopené v technikáliích, takže i adekvátně nudné. A někde na konci celého procesu, a kdo ví, za jak to bude dlouho, se může teprve začít mluvit o tom, jestli se Británie opravdu stane pro nějaké další státy inspirací, nebo naopak odstrašujícím příkladem. Brusel se bez boje nevzdává a má spoustu klacků, které může brexitu naházet pod nohy.
Osobně si přitom pořád myslím, že nějakou formu integrace Evropa potřebuje, ale připadá mi čím dál jasnější, že současná forma „Bruselu“ tím ideálem už rozhodně není. Takže jsem lehce rozpolcená i v této otázce, a tak se z vyhlídky na brexit ani nijak zásadně neraduju.
A ruku na srdce, nějaké řeči o „ohrožení demokracie“ mě už dávno nechávají v klidu a nemám potřebu na ně nějak reagovat. Z toho slovního spojení se nadměrným opakováním už stalo cosi jako citoslovce k vyjádření nevole, bez jakéhokoli reálného obsahu…
Kdysi jste dala najevo, že k Jeremymu Corbynovi necítíte vyloženou antipatii a že byste uvítala, kdyby se evropská levice stala autentičtější, a tím se obrodila. Čím to, že ani Corbyn, ani například Alexis Tsipras tento úkol nesplnili?
Máte pravdu, že mi vcelku chybí klasické rozdělení politické scény na levici a pravici, protože to nabízelo snadný přehled a orientaci. Dnes se hází pojmy „levice“ a „pravice“ sem a tam, za levici jsou označovány síly, které bych já osobně za levici nikdy nepovažovala, na pravici se zase obyčejný tradiční konzervatismus běžně zaměňuje rovnou za fašismus.
Zkrátka, nastal totální chaos v pojmech, idejích, politice; vzduchem létají pojmy, které situaci jen ještě víc zatemňují, prakticky tím ale končí i možnost jakékoli debaty. Bez shody na tom, že bílá je bílá a černá je černá, nemáme šanci vést žádnou smysluplnou diskusi o čemkoli. A Jeremy Corbyn mi připadal jako levičák ze „staré školy“, který byl alespoň pro mě čitelný, takže tím pádem i vcelku uchopitelný. Nebylo třeba neustále hloubat nad tím, co že to vlastně říká. Jistě, levičák ze „staré školy“, který se začal hodně topit v módních tématech a pseudotématech dnešní doby, ale i tak.
Možná, že právě proto prohrál, že i ve své levicovosti přestal být čitelným pro obyčejné Brity. Když na něj k tomu naházeli ještě pár dehonestujících „nálepek“, vyšel z toho všeho mediální obraz nebezpečného šílence. Ale jak říkám, z tohoto pohledu mi byl bližší než Johnson, který sice proklamuje, že je konzervativec, ale často se chová jako obyčejný klaun, takže musíte přemýšlet, co ještě myslí vážně, a kdy si už začal dělat srandu. A jestli umí ty dvě roviny rozlišit.
A proč „skutečná levice“ nemá šanci na vítězství? Nevím, ale je očividné, že jí v posledních dekádách „došla“ tradiční opora čili dělnická třída, k tomu samozřejmě platí, že sice máme národní vlády, ale svět je globalizovaný a o spoustě věcí se rozhoduje kdesi v zavřených kancelářích nejen v Bruselu nebo Washingtonu, ale i v sídlech nadnárodních finančních institucí a koncernů. Je asi hodně těžké přizpůsobit Marxovy teze dnešní době…
Konzervativní komentátoři mají naopak pocit, že Evropa je levicová až příliš, a to zejména kvůli Zeleným a jejich derivátům. Zneklidňuje vás, že v celé Evropě dle hlasování EP platí „stav klimatické nouze“? Odpůrci současné Evropské komise mluví o zbídačení evropské ekonomiky a likvidaci evropského průmyslu snahou o „dekarbonizaci“. Je to důvodná obava? A co cítíte při pohledu na děti, které kvůli klimatu stávkují a drží hladovku?
To jsme zase u toho: já sama pro sebe třeba Zelené za levici nepovažuju. Už od časů, kdy tady česká Strana zelených byla ve vládě a řídil ji Bursík. Od té doby neudělali nic, aby mě z tohoto přesvědčení vyvedli.
No, a teď tedy vymysleli „stav klimatické nouze“ v Evropě a tlačí na dekarbonizaci. Jestli se nepletu, tak EU s tím počítá někdy k roku 2050 čili všichni současní politici vyhověli „požadavku doby“ a odkývali rozhodující řešení na dobu, kdy už dávno nebudou ve funkcích nebo na světě jako takovém. Čili slibem nezarmoutíš. A do toho budou děti čím dál víc stávkovat namísto chození do školy, a tak budou čím dál hloupější a pro budoucí mocné snáze zneužitelnější.
Jak vždycky volal Homer Simpson: „Juchúúú!“ Připadá mi to všechno jako podivná hra z noční můry.
Americký Kongres hlasoval o žalobě na Donalda Trumpa. Co říci k výsledku?
Myslím, že vše podstatné už řečeno bylo. Demokratická strana se nechala vést slepou vášní a nakonec prohraje, protože se zdá, že impeachment bude v Senátu nejen smeten, ale co víc, Trump z celé té šlamastyky vychází jako jednoznačný vítěz. Ve chvíli hlasování už impeachment odmítala sice těsná, ale přesto většina americké veřejnosti. Možná jako i předem známý vítěz příštích prezidentských voleb.
Ostatně, americký mainstream už nyní přiznává porážku, když hrozí tím, že volby v roce 2020 ovlivňují ruští trollové, kteří jsou navíc rasističtí, protože americká společnost taková sama o sobě přece vůbec není. Ta míra protitrumpovského zoufalství je neuvěřitelná. Ti lidé, kteří za impeachmentem stáli, ale přece nemohou být tak hloupí, protože jsou to současně lidé, kteří řídí americkou politiku. Nebo že by přece jen ano?
Americký Kongres opět přitvrdil sankce vůči Sýrii a Asadovi. Co se USA nelíbilo tentokrát? A proč zrovna teď? Od čeho vlastně ještě Američané mohou vládu v Damašku odříznout?
Americký Kongres hází sankcemi sem a tam a skoro každý den, takže je to už taky vcelku nuda. Tentokrát se opřel o tzv. Cézarovu zprávu někdy z roku 2014. Legenda praví, že tehdy „syrský vládní fotograf“ (zvaný kódově dodnes jen Cézar) vyvezl ze Sýrie 55 tisíc fotek umučených odpůrců Asadovy vlády. Vyvezl je zprvu do Kataru, který tehdy všemožně financoval a vyzbrojoval syrský džihád, takže žádnou objektivitu od něj čekat nešlo.
A v roce 2015 se „do toho“ vložily USA – organizace Human Rights Watch sice přiznala, že nejméně polovina fotek zobrazuje syrské vládní vojáky zabité v bojích nebo lidi, kteří přirozeně zemřeli v nemocnicích, ale i tak stále zůstávalo hodně přes 24 tisíc fotek, na nichž byly i jiné mrtvoly. Pak kdosi spočítal, že takové množství snímků a poprav by v praxi nestíhal ani Cézar, ani Asad, a tak se „přiznalo“, že legenda o Cézarovi je smyšlená a že je to dílo „mnoha“ fotografů. Oběti se ale dodnes – pokud se nepletu, tak s výjimkou asi čtyř desítek lidí – nepodařilo identifikovat, a vlastně se nepodařilo potvrdit ani pravost snímků.
Cynik by s přihlédnutím k realitě řekl, že to byla práce píárových Bílých přileb, ale třeba se pravdu ještě dozvíme. Když do celé kauzy nyní s pětiletým odstupem „hrábl“ americký Kongres, tak lze předpokládat, že se ozvou i účastníci celé „probuzené“ akce, která byla kontroverzní už ve své době. Mimochodem, pokud je ta legenda alespoň trochu pravdivá, tak v Damašku vědí, kdo byl oním „syrským vládním fotografem“ přítomným u „24 tisíc poprav a umučení“, tak proč USA stále tají jeho identitu a neudělají z něho naopak propagandistickou hvězdu? V časech, kdy se bortí oficiální zprávy Organizace pro kontrolu chemických zbraní o „Asadových chemických útocích“, by to mohla být vítaná „vzpruha“. Existuje tedy vůbec? A pokud neexistuje, tak odkud se všechny ty fotky vzaly? A koho zobrazují? Snad ne třeba oběti našich saúdských přátel a spojenců?!
Ale na druhou stranu je jasné, že další sankce proti Asadovi a dalším lidem v Damašku žádný skutečný důvod nepotřebují, protože se jede prostě na setrvačník. Zajímavější je opravdu spíše fakt, že Sýrie i Syřané jsou už tak zamotáni v chapadlech amerických a evropských sankcí, že vůbec není zřejmé, k čemu to všechno je, když už to v praxi ani nemá žádný význam…
Současně Damašek mluví o nadcházející ofenzivě v severozápadní Sýrii, kde v Idlíbu pod tureckou ochranou vegetuje směs různých „zbytkových opozičníků“ a džihádistů. Jaká dohoda s Ruskem a zejména Tureckem asi proběhla? Na Erdoganovy vojáky Asad asi nezaútočí.
Jednou mi budete muset vysvětlit, jaký rozdíl spatřujete v pojmech „opozičník“ a „džihádista“, ale tuhle velezajímavou cynickou diskusi ponechme nyní stranou. O ofenzívě proti Idlíbu, v němž je hlavní silou syrská frančíza Al-Káidy, se mluví už dlouho. Syrská armáda pronikla do jižní části provincie, a pak se zastavila, když Turci začali protestovat v Moskvě, ruské letectvo podnikne jednou za týden velké nálety a pak zase nic…
Zkrátka, ofenzíva je sice už delší dobu „na spadnutí“, ale jediným, komu se do ní chce, jsou Syřani. Tím spíš, že v rámci Idlíbu už skoro nejsou žádní Syřani, ale jen zahraniční džihádisté, které jejich domovské země nechtějí zpátky.
Turecko se ale bojí, že těch zhruba 50 tisíc kaidistů ve zbrani nemusí umřít v bojích a přeběhnou na tureckou stranu, Evropa se bojí, že z Turecka budou pokračovat k nám, a Rusko si nechce rozházet vztahy s Turky, které jinak zatím stále ještě umí vybalancovávat.
Na druhou stranu platí, že v poslední době přibývá zpráv, podle nichž Turecko zkouší čím dál víc utahovat šrouby „svým“ džihádistům, které podporovalo po osm let války, a řeč není jen o severovýchodě Sýrie, ale právě i o Idlíbu. Že se je snaží „umravňovat“, aby se znovu plně vrátili pod tureckou kontrolu, a tím pádem se pak vše mohlo řešit ve větším klidu. Uvidíme, co bude. Z hlediska Sýrie je sice Idlíb takovým džihádistickým „vředem“, ale s jeho vyříznutím lze samozřejmě i počkat. Ve jménu ruských zájmů. A to i za cenu toho, že se to bude Asadovi jeho občanům vysvětlovat s postupem času čím dál hůř.
I když je pravda, že se v posledních hodinách jako by začalo něco hýbat, protože i turecká armáda prý vyklízí své posty v Idlíbu a New York Times tuhle zase spustil o „vybombardovaných nemocnicích“. Třeba je ofenzíva opravdu na spadnutí. Uvidíme.
Čína posiluje svou vojenskou přítomnost v Jihočínském moři. Máme se bát nějakých „překvapení“?
Čína že vojensky posiluje v Jihočínském moři?! No to je tedy skandál!
Co bychom v příštích dnech měli sledovat kromě našich kynoucích břich, jak to o Vánocích bývá?
Přeju všem čtenářům PL co nejklidnější svátky. Nevím proč, mám dojem, že příští rok nás čekají mnohem větší „fičáky“ než letos…
Zdroj: parlamentnilisty.cz
Spencerová Tereza