OKNO DO SVĚTA Terezy SPENCEROVÉ - Putin se bude smát. Tereza Spencerová dvakrát o USA

Dvě události kolem americké politiky, které mohou ovlivnit celý svět. Ačkoliv prezidenta Donalda Trumpa čeká hlasování o jeho odvolání, on a jeho lidé jdou do protiútoku proti demokratům: Chtějí dokázat, že obvinění ze spolupráce s Ruskem na ovlivnění voleb bylo vylhané. A už kvůli tomu činí konkrétní kroky, informuje analytička Tereza Spencerová. V rámci pravidelného shrnutí týdenních událostí na ParlamentníchListech.cz upozorňuje také na rozhodnutí amerického kongresu, které „má trestat“ Turecko. Chce Západ nahnat Turecko do náruče Putina? táže se.

Kurdové dle informací médií byli odsunuti z 30km pásma v severní Sýrii. Zda to tak je, mají ověřit společné patroly Ruska a Turecka. Čili zázrak ve prospěch Kurdů se asi nestane a o toto území přijdou. Nebo vlastně přišli o všechno, pokud jde o Sýrii?

Zázraky ve prospěch Kurdů se nedějí. To platí jaksi obecně a fakt už hodně dlouho. Přinejmenším od Sykes-Picotovy dohody, jíž si Británie a Francie před sto lety rozparcelovaly Blízký východ a ani je přitom nenapadlo, že by mohly na mapě nakreslit i nějaký ten kurdský stát.

A nyní v Sýrii o svoji vysněnou Rožavu také přišli. Sice jim ještě Trump nabízí, aby pomáhali Američanům při okupaci východosyrských ropných zdrojů u Dejrizoru a přitom se z ilegálního prodeje syrské ropy i sami nejspíš vcelku královsky „samofinancovali“, ale je to velké riziko. USA chvíli v Sýrii jsou, pak odcházejí, pak se zase vracejí…

Bůh suď, jak to bude zítra, natož pozítří. A to ani nemluvím o tom, že pokračující americká podpora jakýmkoli „organizovaným“ a ozbrojeným Kurdům je solí v očích Turecku, i kdyby se odehrávala daleko za „bezpečnostním pásmem“ podél hranice. A to není nic, nad čím by se dalo mávnout rukou, protože obecně platí, že čím déle budou Američané s Kurdy a přitom současně přehlížet turecké bezpečnostní obavy – ať už jsou oprávněné, či nikoli – tím více budou nahánět Turecko do náruče Rusku, které na turecké postoje bere ohledy. Kardinální otázka proto zní: Opravdu chce Západ další sbližování Turecka s Ruskem, potažmo Eurasií jako takovou?

A kurdské organizace se mezitím vcelku logicky začínají drolit, a zatímco jedni vyjednávají s Američany a současně to zkoušejí i s Ruskem, další už diskutují s Damaškem, který nabízí vstup kurdských jednotek do řad pravidelné armády. Uvidíme, co z toho všeho nakonec vzejde. Konflikt trval devět let, nemá smysl čekat, že se vše vyřeší za hodinu.   

Rezoluce americké Sněmovny reprezentantů zrovna teď odsoudila tureckou genocidu Arménů z dob Osmanské říše. O jaký krok na politické šachovnici se jedná? Je to jen gesto, nebo začátek obratu ve vztahu k Turecku? A jinak, co přesně je pravdy na tom, že zmíněné genocidy se účastnily i kurdské oddíly?

V předchozí otázce jsem říkala, že je otázkou, zda je odhánění Turecka – a tím pádem jeho o to větší příklon k Rusku – opravdu v zájmu USA i Západu jako takového. A Sněmovna reprezentantů amerického Kongresu je dokonalým příkladem toho, jak si čelní američtí politici, kteří mají v rukou rozhodovací páky nejsilnějšího státu světa, nejsou s to položit a správně zodpovědět ani takhle triviální otázky. Vidí před sebou jen nenáviděného Trumpa, kterému aktuálně nemohou odpustit stažení vojáků ze syrského severovýchodu, kam posléze vpadla turecká armáda, a trestají ho prostřednictvím „jeho přítele“ Erdogana. Podle mého je to čirá krátkozraká hloupost.

Ano, kurdský podíl na arménské genocidě není žádné velké tajemství. Kurdští pešmergové byli opravdu osmanskými Turky najímáni jako hrdlořezové do předních linií, stejně jako se arménské genocidy účastnili i Kurdové v řadách tehdejší turecké armády. Ostatně, některé kurdské organizace ve světě podíl na genocidě otevřeně přiznávají a žádají Armény o odpuštění. Stačí se podívat na příslušné heslo na Wikipedii se spoustou konkrétních odkazů…  

V Německu se mezi sebou začaly provokovat, ale i aktivně mlátit komunity Turků a Kurdů. U nás na Žižkově jde maximálně o souboj tureckého a kurdského prodavače kebabů v jedné ulici, ale v Německu končí legrace. Co z toho nakonec může být? Jakou má vlastně turecký prezident Erdogan pozici mezi Turky v Evropě, zejména v Německu?

Nevím, nevidím do duše německých Turků nebo Kurdů, netuším, kolik z nich každý den vstává i usíná s nějakými nacionalistickými sny z původní domoviny. A nemám představu, kolik z nich vzpomíná na Erdogana jako na boha, nebo kolik z nich naopak do Německa právě před ním uprchlo.

Ano, hromadné rvačky s noži a baseballovými pálkami, jaké se už začaly objevovat, jsou očividně možné. Umím si představit i cílené atentáty na významné protagonisty obou táborů. Ale nemyslím si, že by konflikt přerostl v nějakou otevřenou pouliční válku. Na druhu stranu ale platí, že i v řadách Daeše nebo Al-Káidy a dalších džihádistických skupin jsou Turci nebo Kurdové a že takoví už „kovaní“ teroristé by do „své věci“ v Evropě mohli vnést výbušnější prvky, eufemisticky řečeno.  

Aby problémů nebylo málo, začalo se poněkud vymykat z rukou dění v Iráku, kde při protestech zahynuly desítky lidí. Vláda protestující neutěšila ani sliby o ekonomických změnách. Do hry vstoupil i šíitský klerik Muktada Sadr. O co přesně jde? Bude Západ moci říci, že protesty vyvolává šíitský Írán?

Muktada Sadr je sice šíita, ale oproti svým politickým počátkům, kdy se svou „lidovou armádou“ rozhodně vystupoval proti americké okupaci, v posledních letech postupně měnil názory, až se z něho stal irácký nacionalista. „Teherán je přítel, ale do našich vnitřních věcí nám mluvit nebude!

Čili jen proto, že Muktada aktuálně boří současnou iráckou vládu, v jejímž čele je mimochodem rovněž šíita, nelze říci, že je za tím vším ruka Íránu. Je jasné, že v chaosu, který sociální a protikorupční protesty vyvolaly, „rejdí“ jak Írán, tak Saúdská Arábie s Američany, ale zatím se nezdá, že by vliv jedné ze stran nějak výrazně čněl nad stranou druhou.  

Jak jste psala, v USA nadchází hlasování ve Sněmovně reprezentantů ohledně sesazení Donalda Trumpa. Prý proto, že měl „vydírat Ukrajinu“. Současně s tím ale Trumpova administrativa vyhrožuje, že si posvítí na údajně vylhané vyšetřování Trumpovy spolupráce s Rusy na ovlivnění voleb. Demokratičtí pomocníci by mohli čelit i zatýkání. Co nám o této věci asi naše média nejspíše neřeknou?

Ano, psala jsem, že ministr spravedlnosti William Barr rozhodl, že vyšetřování kořenů skandálu Russiagate může přejít do vyšetřování trestního, což značí, že kromě odtajnění dokumentů CIA, NSA, DIA či FBI nyní bude speciální prokurátor John Durham moci vzít pod přísahu nejen agenty federálních agentur a tajných služeb, ale rovnou i jejich (dnes už bývalé) šéfy. A za lhaní pod přísahou už jim bude hrozit i vězení.

Zvláštní inspektor ministerstva spravedlnosti Horowitz do toho oznámil, že už prakticky dokončil šetření, jak byly na ministerstvu a FBI zneužívány pravomoci ke sledování Donalda Trumpa a jeho nejbližších spolupracovníků. Jeden z nich, kandidát na poradce pro otázky národní bezpečnosti a bývalý šéf armádní tajné služby DIA, generál Mike Flynn, byl „sestřelen“ velmi rychle, ale ani po dvou letech mu obžaloba nebyla s to prokázat nic z toho, z čeho jej obvinila. Naopak, Flynnova advokátka Sidney Powellová je v posledních dnech na koni a prokazuje, jak si antitrumpovští prokurátoři s pomocí FBI svá obvinění vymýšleli a falšovali k tomu příslušné dokumenty a „důkazy“.

Takže zkrátka, Trumpův souboj s „deep state“ vstupuje do dalšího kola a už se fakt hraje bez rukavic.

Hillary Clintonová opět zvažuje kandidaturu na prezidenta. Vtip, nebo reálná možnost?

No, nevím, ale vytahovat tuhle podivnou paní, která prý zcela vážně tvrdí, že ji „Bůh povolal, aby se stala prezidentkou“, z politického hrobu mi připadá jako projev hodně velkého zoufalství Demokratické strany.

Podle mého by ta paní nadělala takovou paseku, že by nezbylo než ji ve finále označit za „Putinovu agentku“. Žádný jiný argument na svou sílící bezradnost totiž dosud vládnoucí elity ani nemají.

V německé spolkové zemi Durynsko, které leží v někdejší NDR, vyhrála volby postkomunistická strana „Levice“, za ní s velikým nárůstem skončila druhá AfD. Co říci k tomu, že zatímco s komunisty se německá média jaksi smířila, tak AfD je nepřijatelná a prší rezoluce o jejím odsouzení? Strany vládní koalice propadly, zejména sociální demokraté. Je namístě mluvit o fatálním ohrožení pozice Merkelové? Někdo napsal, že „po tomto výprasku se německý establishment ještě více semkne, aby čelil extremistům“...

Nechci se tvářit, že rozumím německé politické scéně, ale nelze popřít, že mezi východním a západním Německem jako by znovu rostla hranice. Politická, psychologická, hodnotová, chcete-li. Ale podívejte se i na další evropské státy, v nichž vznikají možná až nepřekročitelné hranice napříč jednotlivými společnostmi. Lidé z různých společenských „bublin“ spolu nemluví, naopak, roste vzájemná nenávist, a hlavně nedůvěra. A bez důvěry se nedá dost dobře spolužít, ať už bude řeč o jednom městě nebo o jednom státě. Je to trend jakéhosi postupného rozpadu. Bude se samozřejmě z nejvyšších míst v jednotlivých státech ještě dlouho nějak „flikovat“, ale…

Vývoj je vcelku rychlý. Fakt si neumím představit Evropu, jak ji známe dnes, řekněme za patnáct dvacet let.

Co bychom v příštích dnech měli sledovat?

Ve světě se toho děje tolik, že si každý pro sebe určitě bude moci najít něco zajímavého…

Zdroj: parlamentnilisty.cz

Spencerová Tereza