„Ty jsi nepolepšitelný dobrodruh!“ povzdechla si kamarádka, když zjistila, kam zase mířím a žádala, abych jí průběžně posílala zprávy, že jsem v pořádku. Můj zastaralý mobil ale na Krymu umlknul, a tak jsem zprávy rodině a přátelům posílala mailem z počítače.
Ostatní dobrodruzi z naší výpravy, celkem nás bylo sedmnáct, měli modernější vybavení, ale já jsem byla spokojená, protože devět dní v „klauzuře“ mě uchránilo před útočnými otázkami českých novinářů, pro které je Krym pořád Ukrajinou a cestovat tam s ruským vízem pokládají za provokaci.
Znehybněná mořská vlna
Dobrodružství započalo už po příletu na moskevské letiště Žukovskij, kde jsme se vmáčkli do mikrobusu (taxíku) a zkratkami mezi předměstskými poli a lesíky objížděli ruskou metropoli, abychom stihli včas na letišti Domodědovo přestoupit na vnitrostátní linku do Simferopolu.
Simferopol je hlavní město Krymu. Jeho letiště má zbrusu nový elegantní terminál, který zvenčí působí jako znehybněná mořská vlna. Byla už noc, a tak jsme neviděli ty barevné efekty, které prý vytvářejí paprsky slunce dopadající skleněnou střechou na vychytávky v podlaze letištní haly.
Po přespání v hotelu jsme se vydali, opět najatým mikrobusem, do Sevastopolu. Cestou z vnitrozemí k moři bylo zřejmé, že poloostrov Krym je země ve výstavbě a prožívá svou „extra sezónu“.
Polovinu naší výpravy tvořili podnikatelé. Z rozhovorů s nimi jsem usoudila, že nejde o dravce ale spíš zvědavé průzkumníky, kteří chtějí zmapovat terén, navázat kontakty s místní administrativou a odvézt své poznatky do vlasti k objektivnímu posouzení. Zvědavé reportéry jsem ve skupině zastupovala já a kameraman Radek. Ten patří k poctivé „staré škole“ a tudíž cestoval s těžkou kamerou i se stativem (pamětnickým dřevěným), který coby nadměrné zavazadlo vyžadoval zvláštní péči. Za české pedagogy s námi jel vysokoškolský učitel Zdeněk doprovázený svou paní Jitkou. Z politiků nás doprovázel Josef Skála (KSČM) a dvacetiletý nadějný elév z téže partaje Luboš. Přejezdy a ubytování měla na starost Jelena (poloviční Ruska) se svým partnerem Radimem. Ve skupině nechyběl ani lékař, jímž byl Marek Obrtel, veterán vojenských misí, zakladatel spolku Národní domobrana a doktor záchranné služby.
Sevastopol - Město hrdina
Sevastopol je největší město na Krymu, žije zde téměř půl miliónu obyvatel. Název Sevastopolu pochází z řečtiny a dá se přeložit jako Vznešené sídlo (město). Jeho domy a paláce jsou z bílého kamene, který v přírodním stavu působí sádrově a při vyhlazení připomíná mramor. Staré centrum Sevastopolu zbudované v neoklasicistním slohu z doby Kateřiny Veliké doplňují novější domy z éry tzv. stalinského empíru a moderní prosklená zástavba.
První oběd nám průvodkyně z turistického centra paní Galina naplánovala v pivnici honosící se názvem Český sládek. Restaurace je na centrální ulici Velká Mořská a rezervaci míst je dobré zajistit si v předstihu, protože obliba piva v současném Rusku stoupla, zatímco spotřeba tvrdého alkoholu trvale klesá. Nicméně dle mínění fajnšmekrů z naší výpravy (a byl mezi nimi i jeden pivovarník), by v sevastopolské pivnici Český sládek potřebovali skutečného českého sládka, který by „řídkému“ pivu dal patřičný říz. Jídlo bylo dobré, ale čekalo se na ně dlouho, a tak jsme příště vyhledávali spíš lidové jídelny (stolova), kde je to levnější a rychlejší, protože si vybíráte z pultů přímo na tácek.
Sevastopol je plný námořníků, je tu základna Černomořské flotily. V centrálním zálivu (rusky buchtě) lze vidět obrovské vojenské a sanitární lodě i ponorky. Při projížďce člunem nám průvodkyně Galina s dojetím ukázala úžinu, do které musel admirál Nachimov v průběhu krymské války dát potopit své loďstvo, aby zabránil útočníkům vjet do přístavu. Tuto událost připomíná pomník potopeným lodím tzv. Sokolí sloup vztyčený na skalnatém podstavci v moři. Socha admirála Nachimova vévodí stejnojmennému náměstí v centru. Pro cestovatele, co přijíždějí do Sevastopolu poprvé, je to vhodné orientační místo, odkud je blízko k nábřežním kolonádám, k divadlu, k muzeím i k bankám.
Budoucí návštěvníky Krymu chci ale upozornit, že na poloostrově zatím nelze platit kartou vydanou v zahraničí, musíte mít s sebou rubly nebo eura či dolary a ty pak v bance vyměnit.
I když naše mainstreamová média setrvačně straší, že Krym je nebezpečná destinace, moje zkušenost je opačná. Ani při nočních procházkách Sevastopolem a pak Jaltou jsem necítila nejistotu (jako třeba v Praze), přestože policistů jsme potkali pramálo a ti, které jsme zahlédli, byli dopravní strážníci. Ulice i úzké uličky jsou čisté a vzduch přímo průzračný, což jsem ale docenila až po návratu do vlasti. Ve veřejných prostorách se nesmí kouřit, před hotely a restauracemi jsou vyhrazené koutky s popelníky a polštářky na parapetech oken. Cigarety všech značek jsou na Krymu asi o třetinu levnější než u nás, káva taky. Ceny potravin v obchodech jsou srovnatelné, laciněji lze nakoupit na tržišti (rynku). Mléčné výrobky mi připomněly chuť, kterou jsem kdysi znala. Hotelové snídaně s nabídkou kaší (pohankových, kukuřičných i krupicových), s lívanečky, omeletami, palačinkami, ovocem, medem a kysanou smetanou mě taky pocitově vracely do dětství. Během dne jsem vyhledávala rybí speciality, především polévky.
Chersones – místo křtu knížete Vladimíra
V Sevastopolu jsme strávili čtyři intenzívní dny. První poznávací výlet byl do Chersonesu, který k Sevastopolu administrativně patří, ale byl založen o dvě tisíciletí dříve řeckými osadníky. Při prohlídce antických vykopávek ve zrenovovaném areálu nad mořem jsem pochopila rozdíl mezi někdejším řeckým a pak římským vztahem k životu.
Zatímco Řekové si v Chersonesu vybudovali amfiteátr, kde návštěvníci při celodenním sledování her pohodlně leželi na širokých kamenných stupních a vešlo se jich do hlediště asi tisíc, pozdější Římané přeměnili divadlo na cirk, kde sledovali zápasy gladiátorů vsedě nebo vestoje a tudíž se jich do stejného hlediště „nacpalo“ na tři tisíce. V prostoru uvolněném po rozbořených řemeslnických dílnách, zdevastovaných lázních, opuštěných vinicích a sadech si Římané vystavěli jen obrovská kasárna, a tak se z demokraticky řízeného kulturního města stala strohá vojenská základna včetně věznice a chodby smrti.
V muzeu schraňujícím nálezy z řeckého období mě zaujala do kamene vytesaná přísaha obyvatel Chersonesu, jakási jejich ústava. Ptala jsem se průvodkyně Galiny, jestli úhledná písmenka dlouhého textu byla do mramoru ražena. Prý ne, každé vyrývali zvlášť. Asi měli pocit, že mají před sebou nekonečno času, a tak vsadili na preciznost a originalitu. Objevené amfory, skleněné nádobí, mozaiky z droboučkých barevných kamínků a zbytky fresek dodnes evokují touhu po ladnosti a kráse, touhu, která tehdy dávno provázela a inspirovala život člověka na každém kroku.
A pak se začala vytrácet jako cosi překonaného a zdržujícího. V kamenném kvádru, který býval podstavcem pro Římany zničenou sochu významného řeckého osadníka Chersonesu, se k dnešku zachovaly hladce vyhloubené „dolíčky“ ve tvaru mužských chodidel, což mi připomnělo ostudnou hádku o pražskou sochu maršála Koněva. K tomuto tématu se ještě později vrátím.
V Chersonesu jsou i pozůstatky antického akvaduktu, kudy proudila voda až do středověku. Její průtok narušil až kníže Vladimír a tím, že obyvatelům města „zavřel kohoutky“, je přiměl, aby mu otevřeli brány svého strategicky položeného sídliště. Touto ukázkou dobyvatelských schopností chtěl Vladimír „diplomaticky“ přimět císaře v Konstantinopolu, aby mu dal ze manželku svou dceru Annu (Byzantskou). Záměr vyšel, ale než došlo ke sňatku křesťanské princezny s barbarem, který Vladimíra pozvedl mezi evropskou elitu, musel kníže pokorně přijmout křest. Dodnes panuje nejistota v tom, na kterém místě Chersonesu se konal obřad, jímž přeměna pohanské země ve svatou Rus započala, věřící však dávají přednost místu, kde dnes stojí památný chrám svatého Vladimíra. Ten ale pravoslavná církev zbudovala až v devatenáctém století.
Nedaleko od pravoslavného chrámu je na skalní plošině nad mořem mezi kamennými sloupy zavěšený „putovní“ zvon, který byl odlit z ukořistěných tureckých děl během krymské války. V další fázi konfliktu se zvonu zmocnili Francouzi a pyšně jej umístili v Notre Dame. V roce 1913 byl v zájmu navázání přátelských vztahů obou velmocí zvon vrácen na Krym. Když se za sovětské éry rušily kláštery a zvony byly roztavovány a recyklovány na zbraně a nástroje, pamětní kolokol se jako jediný podařilo zachránit a byl definitivně přemístěn na útes nad pobřežím jako signální mlhový zvon. Legenda slibuje, že kdo se dotkne jeho srdce, tomu se splní přání, pokud je ovšem nesobecké a netýká se třeba peněz. Pokorných uchazečů tu stála dlouhá fronta. Legendám, jsou-li krásné, člověk chce věřit i dnes.
Dobře utajená základna
Naším dalším cílem byla Balaklava, přístavní město v okrouhlé zátoce obestoupené skalami. O těch v eposu vypráví už Homér, skály byly prý pohyblivé a chránily zátoku před narušiteli. Lstivý a přemýšlivý Odysseus ale vypustil z paluby holubici, která mezi skalami prolétla, tím zrušila kouzlo a dobrodruh mohl se svou lodí bezpečně do zátoky vplout.
Největším lákadlem dnešní Balaklavy je muzeum ponorek. Bývala to tajná sovětská základna vyhloubená (po šoku z ničivého útoku USA na Hirošimu a Nagassaki) v nitru skalního masívu, jehož bytelnost zaručovala ochranu před tlakovou vlnou a ozářením. Utajená rozlehlá skalní skrýš, kde se ponorky v suchých docích opravovaly a odkud pak vodní štolou vyplouvaly z druhé strany skály na širé moře, byla v době studené války překotně zbudována za pouhé čtyři roky. Základna kromě údržby ponorek sloužila i jako skladiště raket a hlavic včetně jaderných. Když průvodkyně, která nás unikátním podzemím provázela, zjistila, že jsme Češi, posteskla si, že touží navštívit Prahu, ale opakovaně nedostala od českého konzulátu vízum. Nejspíš proto, že sloužila jako zdravotní sestra u armády RF v Sýrii.
V muzeu ponorek bylo chladno a přítmí, a tak jsme se pak chtěli ohřát na pláži. Mikrobus nás úzkými serpentinami zavezl na náhorní plošinu a dál jsme šli pěšky. Řidič nonšalantně tvrdil, že u moře budeme za pár minut, ale zamlčel, že to bude horolezecká tůra. Klouzavé kameny „pěšinky“ nás zavedly ke strmým dřevěným schůdkům. Ty působily spíš jako vachrlatý žebřík. Snažila jsem se nehledět mezerami na ostrá skaliska, křečovitě jsem se držela zrezivělého zábradlí a krůček za krůčkem jsem zdolávala tu nečekaně náročnou a dlouhou stezku odvahy. V protisměru mě míjely rodiny veselých domorodců, mnohdy s dětmi na ramenou a já jsem začala chápat, že výraz „ruskij“ neznamená národnost ale povahu. Na pláži jsem si koupila kvas, což je chutný kompromis mezi colou a pivem, vyrábí se z chleba. Prodavač hned poznal, že jsem „inostraněc“ a ptal se odkud. Pak obdivně zvedl palec nahoru. Čechů zatím na Krym moc nejezdí. Ale ono se to zlepší, protože pravda má oproti lži jednoho velikého svědka a to je čas.
Moře bylo uprostřed září už trochu chladné ale u břehu klidné a průzračné. Plavaly v něm černé rybky a maličké medůzky, které jsem zpočátku pokládala za útržky igelitu.. Zpět do Balaklavy jsme raději jeli člunem. Kapitán fanfarónsky zařadil plnou rychlost, mířil přídí přímo proti vlnám, ale pak zpomalil, ukázal nám červený kus látky zachycený na výčnělku skály a pokřižoval se. Před týdnem se z vrcholu útesu zřítil mladý kluk, když se do něj opřel vítr. Potápěči ho našli až za dva dny. Pasažéři na člunu kondolenčně ztichli, ale myšlenky běžely dál, a tak jsem si vzpomněla na vyprávění průvodkyně, že na základně Balaklava se v sovětské éře cvičili delfíni pro průzkumnické a obranářské akce. Cvičí se tu prý stále, ale místo vojenské drezúry je učí tančit waltz. Jen v Sevastopolu jsou tři delfinária.
Maršál, revolucionář a imperátorka
Večer jsme u boršče vymysleli akci týkající se pražské sochy maršála Koněva. Příští dopoledne jsme se shromáždili před památníkem obránců Sevastopolu zabitých během vlastenecké války. Připravili jsme si transparent v ruštině: „Ti, kteří urážejí vítěze války minulé, se podílejí na chystání války nové.“ Každý z nás držel čtvrtku papíru s jedním či dvěma slovy a na koho se nedostalo, aspoň fotil. Přijel i televizní štáb, a tak jsme měli možnost říct ruským novinářům svůj názor. Já jsem mluvila o tom, že v naší republice probíhá zvenčí řízený zápas o duše mladých lidí. Že jsme svědky úsilí o jejich přeprogramování přepisováním historické paměti. Ale že národ, který zapomene na vděčnost k těm, co jej zachránili před likvidací, ztrácí čest. Na konci rozhovoru jsem však vyjádřila naději, že se nepodaří udělat z našich dětí duševní bezdomovce. (V lidové ruštině se bezdomovec překládá jako bomž.)
V souvislosti s maršálem Koněvem jsem se dověděla, že i v Sevastopolu byla před několika lety, v době, kdy Krym ještě patřil k Ukrajině, přetahovačka o sochu. Ta zobrazuje Kateřinu Velikou, zakladatelku města. Ukrajinská administrativa ji chtěla odstranit, ale obyvatelé Sevastopolu se po řadu dní a nocí shromažďovali před Kateřinou jako živý štít a uchránili ji. Nedaleko od ní je i obrovská socha Lenina. Vladimír Iljič stojí na vysokém podstavci a pozorně sleduje lodě vplouvající do přístavu.
Během našeho pobytu v Sevastopolu probíhal historický vojenský festival. Muži, mladí i staří, v uniformách z různých dob promenovali městem a obyvatelé a návštěvníci se s nimi fotografovali. Viděli jsme i ukázku pozemní bitvy proti wermachtu, na kterou se sjely tisíce lidí. Bitva se konala v polích za městem. Komentátor do mikrofonu vysvětloval průběh akce a rodiny, opět s dětmi na ramenou, stály v prudkém slunci v prašném terénu a fandily. Velká vlastenecká válka není pro Rusko a „ruskoje“ jenom historií, ale současně i pevnou zdí, o kterou se stále opírají. Vzpomínky na milióny padlých jsou zpřítomněné v každé rodině a zosobňují slib, který sjednocuje generace napříč časem a vytváří základ kolektivního vědomí.
Po poslední procházce večerním Sevastopolem nás čekalo rozloučení s naší průvodkyní Galinou. Za těch pár dní jsme jí prý přirostli k srdci. Především proto, že jsme se veřejně zastali Koněva.
Velká trojka v Jaltě
Příští ráno jsme zklamaně zjistili, že před odjezdem do Jalty nestihneme snídani. Místo ní nám slečna v recepci rozdala lahve s minerálkou a nudné balíčky s proviantem (chleby se sýrem a ovoce). Při cestě kolem pobřeží jsme projížděli městečkem Foros, nad kterým na vysoké skále ční pravoslavný kostel Vzkříšení. Jeho bílé zdi a zlacené byzantské kopule působí uprostřed šedých skal jako fatamorgána. O stovky metrů níž u moře jsme letmo zahlédli střechu bývalé vládní dači, ve které Michail Gorbačov trávil v srpnu 1991 poklidnou rodinnou dovolenou. Zatímco učil vnučku plavat a hrát šachy, v Moskvě se ale schylovalo k puči. Dnes je někdejší státní rezidence přestavěna na sanatorium a M. Gorbačov si k důchodu přivydělává v reklamách na kečup.
A pak už nás mikrobus přivezl k bráně Livadijského paláce, památného místa, ke kterému se v únoru 1945 upínaly oči válkou zdecimovaného lidstva jako ke strážnému majáku. V bílém salónku pod vysokým štukovým stropem jsme zastihli Stalina, Roosevelta a Churchilla při debatě o poválečném uspořádání světa a plánech na založení OSN jako hlavní pojistky mírového soužití národů. V jiné místnosti byl ve smyčce promítaný dobový dokument o příjezdu delegací. Ze starých černobílých záběrů dosud vyzařuje pozitivní energie, s níž politici tenkrát do Jalty přijížděli. Škoda, že se nedá nějakým kouzlem zakonzervovat a pak namnožit jako medicína proti současné skepsi a pocitům bezmoci. Průvodce nám ukázal i pokoj, kde americký prezident získal od Stalina příslib, že se Rudá armáda po porážce Německa zapojí do války s Japonskem. Rokovali za zavřenými dveřmi bez přítomnosti Churchilla. Žádný dron v podobě mouchy na lustru to důvěrné jednání dvou státníků nezachytil a jejich dohoda zůstala utajená i po Rooseveltově smrti.
Horní patro Livadijského paláce je obnovenou připomínkou posledního cara Mikuláše II., který tu s rodinou trávíval dovolenou. S fotografií na zdech a z výkladu průvodkyně působili jako šťastná a soudržná rodina, ale výchova careviče a velkokněžen prý byla spartánská. Povinné sprchování studenou vodou, spaní na tvrdých matracích s hrubými přikrývkami. Důsledné pěstování otužilosti a návyků vedoucích k pokoře, skromnosti a odpovědnosti jim ale život nezachránilo. Carevna prý krásně vyšívala, ale ty diamanty, které pak v době zajetí tajně našila do živůtků svých dcer, aby měly v předpokládaném exilu, který jim ovšem Velká Británie neposkytla, něco do začátků, jim nakonec jen prodloužily umírání. Kulky z pušek se o tvrdé diamanty odrážely, a tak popravčí četa dokončila masakr výstřely z pistolí do hlav obětí.
V ohybu zahrady Livadijského paláce na nás opět čekala velká trojka. Nadživotní sochy státníků seděly svorně na lavičce a návštěvníci se u nich fotografovali. Nejméně dotýkaná kolena měl Churchill, zato Stalinova dýmka zářila jako zlato.
Stejně jako v Sevastopolu a předtím v Simferopolu patřil i hotel, ve kterém jsme bydleli v Jaltě, cenově k těm středně drahým. Za dvoulůžkový pokoj a noc si v přepočtu účtovali asi tisíc korun, takže je výhodné ubytování ve dvojicích. Všude byly televize, lednice, moderní koupelny, někde i balkón, varná konvice a fén. Snídaně jsme si platili zvlášť. Ale po celém Krymu existují i laciné turistické ubytovny, kempy a také možnost pronájmu v soukromých domech a bytech. Na veřejných plážích jsou sprchy, toalety, převlékací budky, stánky s občerstvením, bary a stolovny. Místa pro koupání jsou označena bójkami a plavčík na vodním skútru průběžně kontroluje svůj svěřený prostor.
Artek – dětský ráj
V Jaltě už je subtropické klima, proto právě kousek od ní byl v roce 1925 založen na rady lékařů dětský ozdravný tábor Artek. Dnes je to největší mezinárodní tábor na světě. V letní sezóně se tu vystřídá tři tisíce pět set dětí a během zimy o tisíc méně. Asi šest procent dětí přijíždí do Arteku ze zahraničí. S překvapením jsme zjistili, že je tu i skupina českých dětí a podařilo se nám s nimi setkat. Výběr účastníků určuje konkurz, znalost ruštiny není povinná, ale protože třítýdenní pobyt hradí ruská vláda (rodiče platí pouze dopravu), musí uchazeč v něčem vynikat, ať už ve sportu, v uměleckých schopnostech nebo je vítězem třeba v matematické olympiádě.
Tábor je rozložený v obrovském parku, který připomíná botanickou zahradu. Rostou tu cypřiše, cedry, jalovce, borovice, sekvoje, ale i olivovníky a palmy. O park pečuje sto zahradníků. V areálu tábora jsou desítky sportovišť i zastřešených hal. Ubytovny připomínají spíš hotely. Ve vzdělávacích a kulturních centrech se pořádají koncerty, promítají filmy, konají přednášky a vystupují hosté. Před několika dny tu například byla na besedě Maria Zacharovová mluvčí ministerstva zahraničí RF. V přístavištích probíhají kurzy veslování a plavání. Pláže Arteku se stále upravují a zavážejí drobně drceným šedým štěrkem.
Ptala jsem se průvodkyně, jak to bylo s Artekem za války. Po bombardování Sevastopolu zařídilo vedení tábora evakuaci. Ale dvě stě dětí se nemělo kam vrátit, protože jejich města už byla obsazena nacisty. A tak je převezli nejdřív do Moskvy, pak do Stalingradu a nakonec přečkaly válku v rodinách jednotlivých zaměstnanců. K rodičům či příbuzným se děti vrátily až po válce. Dodnes se tomu říká „nejdelší sezóna Arteku“.
Po návratu Krymu do RF prošel tábor modernizací a stále se tu staví nové budovy. I v éře kapitalismu Rusko pokládá péči o zdraví, výchovu a vzdělávání dětí za prioritní vklad do budoucnosti. Skutečnost, že do Arteku přijímá i děti ze zahraničí bez předpojatosti k politickým režimům jejich vlasti, může být posuzována jako vychytralost. Nebo jako snaha o výchovu mladé generace k solidaritě a porozumění. Záleží na tom, jak to chcete vnímat. Pro mě byla návštěva Arteku hlubokým zážitkem. Je škoda, že tu pár týdnů nemohla strávit bledničková Gréta. Možná by jí to upevnilo nejen fyzické zdraví, ale ozdravělo i duši a vrátilo sny, které náležejí k dětství. Pokud by ovšem při svém sklonu k záškoláctví dokázala projít náročným konkurzem. Její dramatický přednes katastrofických textů by zřejmě k postupu mezi favority nestačil. Ale kdo ví, třeba by ji komise přijala ze soucitu. Do Arteku totiž rodiče striktně nesmějí a mediální poradci taky ne.
Anexe nebo osvobození?
Naše cestovatelská skupina neměla jednolitý program. Schůzek podnikatelů jsem se neúčastnila, takže o nich referovat nemohu. Mým hlavním zájmem bylo udělat si na vlastní oči obrázek o tom, jak se dnes na Krymu žije a jak lidé vnímají tu změnu, ke které před pěti lety došlo. Rozhovory jsem ani nemusela plánovat, protože cizinců na poloostrově moc není, a tak jsme budili pozornost. Ta se po odvysílání televizního šotu z našeho „koněvovského“ mítinku, ještě zvýšila. Starší výřečný muž na pláži, bývalý námořník, nás nejdřív pochválil za kuráž a pak nám poskytl přehled o dějinách Krymu a objasnil strategickou nutnost jeho návratu „domů“. Provázel nás až do moře a neúnavně referoval o průběhu „operace“, během níž zemřel jen jediný voják (ruský) a to při dopravní nehodě. Netrpělivý mladý muž Leoš, který měl nedávnou i starší historii Krymu podrobně nastudovanou, přerušil dramatické vyprávění a zeptal se na současnou životní úroveň obyvatel. Prý se zvedá, ale pomalu.
Bydlení a energie zlevnily, platy zatím stagnují, ale důchody se zvedly, vysvětlil námořnický veterán. Jeho důchod je momentálně téměř sedmnáct tisíc rublů (v přepočtu zhruba šest tisíc našich korun). Litr benzínu stojí dnes na Krymu v přepočtu asi 16 korun, před „osvobozením“ byl dražší. Benzín však pít nelze a koňak na Krymu zdražil, postěžoval si námořnický veterán.
Během této pragmatické fáze rozhovoru se nad mořem objevila stíhačka. „A tohle vám nevadí?“ zeptala jsem se. „Ne,“ vzhlédl k nebi muž, „mně to naopak uklidňuje“. Zatímco se Marek s Leošem snažili prostým okem rozpoznat, jaký typ Suchoje to nad pláží hlídkuje, bývalý námořník se mě ztišeným hlasem, aby to nedolehlo k jeho opalující se manželce, zeptal na Helenku Vondráčkovou, kterou kdysi slyšel naživo na nějakém zájezdním koncertu. Ujistila jsem ho, že je stále populární a že dostala státní vyznamenání. „Tak to si zaslouží, děvuška!“ Pro vysvětlení musím dodat, že v Rusku je pojem děvuška běžným (lidovým) označením ženy bez ohledu na její věk. Oslovovali mě tak v obchodech, v restauracích, na trzích, v autobusech. Pouze v hotelu, nebo při kontrolách na letištích mi personál říkal madam. Když je oslovována skupina lidí, často se používá termín rebjata, tedy něco jako děcka. Český pojem národ v ruštině znamená spíš lid. Strana znamená v češtině stát.
Vlaštovčí hnízdo
Zatímco Sevastopol je obrazně řečeno město stojící v pozoru, Jalta je letovisko rozkošnicky rozložené v úbočí nad plážemi a přístavištěm. Lidé se koupou všude, i mezi loděmi a čluny. Při vyjížďce elektrochodem kolem jaltského pobřeží nám hlas neviditelné průvodkyně do megafonu vysvětloval význačné stavby, které jsme míjeli.
Zaujalo mě kruhové sanatorium vystavěné na muřích nožkách, které v šedesátých letech minulého století vyprojektovali českoslovenští architekti. Výletní loď zakotvila pod útesem, na němž ční neogotický zámeček Vlaštovčí hnízdo. Tradiční turistická atrakce. A tam, na schodech lemovaných stánky se suvenýry, jsem konečně uviděla žebráka. Prvního a posledního. Působil rekreačně, seděl na zídce, jednou dlaní hladil mourovatou kočku a v druhé rytmicky potřepával kasičkou. Při chůzi nahoru jsem mu věnovala jen úsměv, ale při zpáteční cestě mě pověrčivě napadlo, že když mu trochu přispěji na zdražený koňak, třeba se na Krym ještě někdy vrátím. Kromě díků jsem si vysloužila i procítěnou modlitbu za všechny mé děti a jejich zdraví.
Kerčský most vyrostlý z moře
Poslední ráno v Jaltě se naše výprava definitivně rozdělila. Část podnikatelů zůstala do příštího dne, dva jsme mikrobusem odvezli na letiště do Simferopolu a pak jsme se, zbývajících sedm dobrodruhů, vydali směrem na Kerčský most. Nová dálnice vedoucí k němu ještě místy není dokončena, a tak se provizorně zužovala do jednoho pruhu. Stepní krajina kolem působila vyprahle. Ve vnitrozemí je nedostatek vody. Připadalo mi to jako hozená rukavice pro chytré české hlavy. Když nedávno dokázaly vymyslet, jak zavodnit Saharu chytře vysráženou vodou z pouštního vzduchu, krymská step by pro ně byla odpočinkovou záležitostí. Teprve když jsme se přiblížili k pobřeží, změnila se půda na úrodnou černozem, míjeli jsme sady a pole, rozestavěné domy a občas zdí ohraničený pozemek pro budoucí podnikatelský záměr. Taky jsme ovšem viděli radar a komplex pobřežní obrany.
Kerčský (nebo také Krymský) most je novou strategickou spojnicí mezi poloostrovem a vlastním Ruskem. Je nejdelším mostem v Evropě, má devatenáct kilometrů a byl postaven za rekordních osmnáct měsíců. Doufala jsem, že po něm pojedeme hodně pomalu, abych mohla posoudit rozdíl v barvě Azovského a Černého moře, ale naši řidiči (v Simferopolu přistoupil další, aby se mohli střídat) už most vnímají jako samozřejmost a nikoliv raritu, a tak jízda po čtyřproudové dálnicí zabrala jen jedenáct minut. Vedle elegantního bílého hada, který je uprostřed v táhlém oblouku zvednutý kvůli podjezdu lodí, se dokončuje stavba sousedního mostu železničního. Do provozu má být uveden ještě letos.
Jízda nočním vlakem
V Rusku patří cestování vlakem k národní (lidové) kultuře. Při tak velkých vzdálenostech to ani jinak nejde. Před třemi lety jsem si půvaby cestování nočními vlaky po Rusku oblíbila, a teď jsem se těšila na další ochutnávku. Ale když jsme za tmy dojeli do Krasnodaru a mikrobus nás vyklopil před nádražím, ukázalo se, že nejbližší vlak do Rostova nad Donem, (odkud je levnější letět do Moskvy než z Krasnodaru nebo z Anapy), je už obsazený.
Stáli jsme bezprizorně u kufrů v přeplněné nádražní hale, sledovali hustý liják na perónech a dohadovali se o tom, co se stane, pokud se do Rostova do rána nedostaneme a pak nám o půlnoci skončí platnost víz. Představila jsem si nadšené titulky českých mainstreamových médií. HAZARDÉŘI V ČELE S KOMUNISTOU SKÁLOU ZATČENI V KRASNODARU. PUTIN JE NECHAL NA HOLIČKÁCH? Můj způsob humoru ale ke zlepšení nálady nepřispěl. A tak jsme dál bezradně stáli v hloučku a čekali na zázrak. A mezitím Josef Skála vystál frontu u jiného okénka než předtím a svou výmluvností a perfektní ruštinou udolal prodavačku jízdenek, ta propátrala obsazenost všech vagonů a našla nutných sedm jízdenek. Každá sice byla do jiného lůžkového kupé, ale kdo by se staral o detaily, když šlo o čas.
Vlak měl přijet za půl hodiny a v Rusku jezdí vlaky přesně. Než si hodná paní u kasy zkontrolovala naše pasy (a zatím ještě platná víza) a vytiskla nám jízdenky roztroušené po vagónech číslo osm a devět, uplynulo dvacet minut. S povolením přednosty jsme pak na nástupiště nešli zdlouhavým podchodem, ale přebíhali v lijáku a s kufry v rukou koleje. Pak jsme utíkali podél brzdící soupravy dozadu k osmému a devátému vagónu. Průvodčí ve světle baterky kontroloval pasy, stihl i obezřetně prověřit obsah podélného černého pouzdra s Radkovým stativem.
Moje kupé bylo zabydleno rodinou, která jela do Voroněže. Seděli na lůžkách u prostřeného stolku a zrovna večeřeli. Manželský pár a jejich děvuška. Když jsme se seznámili, matka mi ukázala čerstvě povlečenou horní palandu. „Ale nejdřív se s námi najezte,“ pozval mě otec. „A pak si spolu zahrajeme šachy!“ nadchla se děvuška (10+). Trochu mi připomínala šibalku Mášu z té populární ruské animované pohádky. Než její rodiče vyzkoumali, kam nacpat můj kufr, vlak se rozjel. „Musím ještě navštívit kamarády, za chvilku se vrátím!“ vyhrkla jsem a couvla do chodbičky.
Uprostřed vagónu jsem potkala učitele Zdeňka a jeho Jitku, tvářili se spokojeně, protože se ukázalo, že dostali lůžka do stejného kupé. „Umíte šachy?“ zeptala jsem se chvatně Zdeňka. „Ovšem,“ přikývl, „proč vás to teď zajímá?“ Ale než jsem mu stihla vysvětlit svou prekérní situaci a přemluvit ho, aby mě zastoupil při hájení národních barev před ruskou školačkou, stal se zázrak. Průvodčí s výložkami, který předtím na peróně působil trochu komisně, se teď projevil jako blahosklonný deus ex máchina. Od Luboše už věděl, že jsme česká „delegace“, a tak se rozhodl, že nám zorganizuje soukromí. Kolegové z devátého vagónu už byli informováni a blížili se s kufry i stativem. „Všichni Češi se přesunou do jídelního vozu!“ provolával v uličce průvodčí. „Nemůžu vás nechat rozdělené nebo někdo v Rostově zaspí a co pak?“ Radostně jsem se vrátila pro kufr, který otec rodiny z Voroněže mezitím umístil do nohou mé palandy. Mlčky ho zase sundal. Pak pohladil přilepený štítek s mou domovskou adresou a tiše vyslovil: „Prága.“ Znělo to nostalgicky. Nejspíš tam někdy byl. Na okupanta ale vypadal moc mladě. Změna situace nejvíc zasáhla Mášu. „A co ty šachy?“ Omluvně jsem pokrčila rameny. „Ona hraje nejlíp ze třídy!“ pochlubila se maminka. Nepřekvapilo mě to, na děvušce bylo vidět, že je soutěživý typ. V konkurzu do Arteku by měla velkou šanci.
Jídelní vůz byl prázdný, a tak jsme si každý zabrali celou lavici a objednali boršč, pirožky a pivo. Na okna příjemně pleskal noční déšť a já se těšila, že v Rostově třeba uvidím Don. Po večeři se někteří uložili ke spánku, místo dek přikrytí plážovými osuškami. Servírka a kuchařka si svorně ustlaly na matračce roztažené na podlaze. Před druhou ráno je ale průvodčí probudil, aby nám uvařily kávu. „Těšíš se domů?“ zeptala jsem se posmutněle kameramana Radka. „Ale jo. Moc rád třídím fotky, jako bych to pak prožíval všechno znovu.“
Před nádražím jsme našli stanoviště taxíků. I ve čtvrt na tři tam dva vozy stály. „Jak daleko je letiště?“ zeptal se Josef Skála, který kupodivu v Rostově ještě nikdy nebyl. „Šedesát kilometrů.“ „Ve čtyři ráno se musíme odbavit, stihneme to?“ „Určitě. I kdybych měl dvakrát měnit kolo,“ ušklíbl se přezíravě řidič. „A kolik nás to bude stát?“ prozkoumával další úskalí Marek. „Dva tisíce rublů za jedno auto.“ Tedy necelých sedm set korun. To v porovnání s cenami českých taxikářů vůbec nebylo špatné! Nacpali jsme se do vozů, část zavazadel, včetně pouzdra se stativem, na kolenou. Únava z téměř dvacetihodinové cesty se začínala projevovat, víčka mi ztěžkla. Ale pak jsem při jízdě přes městský most uviděla Don. Ve tmě působil jako valící se černý inkoust...
Normální kapitalismus
Řidič našeho auta byl distingovaný Armén. Ale když zjistil, že jsme Češi a že jedeme z Krymu, jeho odtažitost zmizela a během rychlé jízdy, při níž závodil s kolegou, nám odpověděl na všechno, co nás zajímalo.
Se zahraniční politikou Ruska se prý hrdě ztotožňuje a jeho žena taky. S připojením Krymu plně souhlasil. „Lidi si to rozhodli sami v referendu. Měli snad čekat, až je banderovští fašisti začnou upalovat jako v Oděse?“ Životní úroveň uvnitř federace je ale špatná a nespravedlivá a mnozí lidé žijí opravdu bídně. Jiní jsou miliardáři. „Normální kapitalismus,“ okomentoval to mladý komunista Leoš. Armén se zamračil: „Vám to připadá normální?“ Jeho manželka jako prodavačka má plat jen osmnáct tisíc rublů, on vydělává i třikrát tolik, ale dohromady to stejně není žádná sláva. Nájem sice není vysoký, ale ve starém bytě se pořád musí něco opravovat. U řeky mají daču, a tak se těší aspoň na víkendy a rybaření. Vyslovila jsem domněnku, že Putin ve zbývajících letech svého mandátu stihne… Ale řidič mě neponechal v iluzích a vysvětlil, že prezidentovy pravomoci jsou omezeny na zahraniční záležitosti, jinak všechno manipuluje vláda. A ta je jak známo liberální. Nestoudně dosazuje své lidi na důležitá státní místa. Jdou si navzájem na ruku a nové lidi mezi sebe nepustí. Je to spiklenectví korupčníků. „Takový kapitalismus nám byl čert dlužen!“ plácl řidič dlaní do volantu. V dálce už ve tmě pableskoval letištní terminál. Změnila jsem téma. „Nebojíte se války?“
„Rusko žádnou válku nechce a nezačne. Pokud přijde? No, tak budeme bojovat. Jako vždycky. A ubráníme se. My Rusové jsme silný národ!“ ujistil mě Armén. Ve zpětném zrcátku jsem zachytila výraz jeho očí a žádná další otázka už mě nenapadla.
V nočně nasvícené hale moderního rostovského letiště jsme se na zbývajících dvacet minut usadili poblíž automatu na kávu a počítali drobné. Pak jsem si ale uvědomila, že mám v kufru koňak, který jsem koupila ve vinotéce v Jaltě. Nebyl tak silný jako arménský, ale nad ránem nám přišel k chuti. Vyrábějí jej ve vinařství Massandra, kam jsme měli jít před pár dny na exkurzi a ochutnávku. Ale organizátoři to popletli a odvezli nás na prohlídku stejnojmenného paláce, který si dal Alexandr III. přestavět na lovecký zámeček v anglickém stylu. Na chodbě byla galerie jeho řádů a citátů. Jeden z výroků cara jsem si zapamatovala: „Rusko nemá přátele. Všichni se děsí jeho velikosti.“ „Všichni ne,“ řekl Leoš a zahájit tím další z mnoha politických debat, které jsme při putování po Rusku vedli.
I tentokrát jsme dospěli k tomu, že současný stav světa vyžaduje společný plán, nějakou novou Jaltskou dohodu. Když koňak v butelce klesl k polovině, rozsvítila se nad odbavovací přepážkou Moskva-Šeremetěvo. Pevně jsem utáhla závěr láhve, obalila ji do ručníku a uložila krymský elixír do kufru.
Tichý Don
Cestou ke gatu nás za ohybem letištní chodby zastavilo a ohromilo video promítané na celou stěnu. Valil se na něm Don. Široširý mohutný živel, jehož vlny, v odrazu nebe modré, připomínaly svým majestátem vodopád pouštěný ovšem horizontálně. Zvuk byl v projektoru vypnutý, aby cestující nepřeslechli hlášení o odletech. Fascinovaný kameraman Radek zvažoval, jak a odkud to natáčeli. Nejdřív vyloučil záď lodě, pak i vrtulník. „Ptačí perspektiva to není. Asi to snímal nízko letící dron,“ usoudil.
V té chvíli mi v mobilu cinkla textová zpráva. První za devět dní. Neznámý redaktor z Deníku N žádal, abych mu obratem odepsala, kdo nám platil zájezd a zda vím, že jsme porušili ukrajinské zákony a posloužili ruské propagandě. „Ignoruj to,“ poradil mi Radek. „Protože argumenty by ti stejně neuveřejnil. Má své příkazy.“ Mezitím k nám došli i ostatní. Nechala jsem je užít si pohled na rozvlněný Don. Pak jsem jim přečetla textovku od novináře. „Mopslík zaštěkal?“ zasmál se pobaveně Josef Skála. „Jen ať psi štěkají, karavana jede dál,“ prohodila ospale Jitka. „Tohle nejsou žádní psi,“ ukázal na mobil Luboš. „Spíš otroci jediné pravdy, Té, která je živí.“ „Obojek otroka je samozřejmě lehčí než zbroj bojovníka,“ ušklíbl se veterán Marek a zvedl Radkův stativ. Jako nadměrné zavazadlo jsme jej museli vzít do kabiny.
Krátce po šesté letadlo Aeroflotu odstartovalo. Ale bohužel jsem seděla u uličky, a tak jsem neviděla, jakou barvu má řeka Don za rozbřesku.
Než jsem po návratu do vlasti stihla dopsat reportáž z našeho putování a dopít krymský koňak, přejel po Kerčském železničním mostě první zkušební vlak.
(Autorka nemá nic proti volnému šíření textu, autoři fotografií: Radek Trávnický a Marek Obrtel)
Zdroj: novarepublika.cz
Procházková Lenka