PETR HÁJEK - Šok pro kavárnu všech značek. V zemi se něco děje. Média globalistů ztrácejí moc? Třeba bude koho volit (bez skřípění zubů)

Autor se zamýšlí nad hlubšími souvislostmi průzkumu, který posadil Václava Klause juniora do čela důvěryhodnosti šéfů politických stran – a rozumí strachu, který to v „bažinách“ působí.

VKML se stává značkou. Václav Klaus mladší vylétl v posledním průzkumu CVVM zkoumajícím popularitu šéfů parlamentních stran na první místo. Jeho 42% odsunulo Andreje Babiše na druhé místo s 38%. Petr Fiala (ODS), předseda strany, která ho nedávno ze svých řad vyloučila, k němu vzhlíží z propastné vzdálenosti (19%). Je to zdánlivě tím pozoruhodnější, že hnutí Trikolóra, jež VKML založil, a stal se teprve před pár dny jejím předsedou na sněmu v Brně, je na tom jinak. Alespoň podle průzkumů zadávaných spřáteleným agenturám Českou televizí a spol. Tam se pohybuje kolem 3 – 4% - tedy stále ještě pod pětiprocentní hranicí nutnou ke vstupu do sněmovny.

Vypovídá to o stálé platnosti známého Churchillova bonmotu, jímž kavárna žije: „Věřím jen jen těm průzkumům (statistikám), které jsem sám zfalšoval“. Ostatně CVVM patřící pod Akademii věd je obecně pokládáno za relativně spolehlivější. Všechny ty KANTARY či jak se jmenují různé agentury, jimž ČT platí milióny z našich daní, aby vytvářely podle jejího zadání „průzkumy“ jen coby podklady k manipulaci veřejným míněním, patří mezi glabalistické projekty. Jsou to firmy jež podle stejného mustru pracují pro kavárny a bažiny celého západního světa. Sorosovy „neziskovky“ v „průzkumnickém“ kabátě.

Určitě proto nelze přeceňovat ani průzkum CVVM – jakkoli má alespoň formálně domácí kořeny. Ani Akademie věd není apolitickou organizací – jak spolehlivě dokládá kandidatura jejího někdejšího předsedy Jiřího Drahoše na prezidenta havlistické kavárny. Tím spíš však zjištění CVVM, že ze všech předsedů parlamentních politických stran je VKML aktuálně v čele popularity, nějakým signálem je. A znovu otevírá také téma, které jsme na Protiproudu zmínili již několikrát: je načase změnit náš politický systém z „kancléřského“ (podle německého vzoru) na polo či zcela prezidentský. A systém volební na většinový, v němž „vítěz bere vše“ - a nese pak také veškerou odpovědnost za splnění svého volebního programu.

Logická likvidace

Raketový nástup Klause juniora ovšem žádným nečekaným překvapením vlastně není. VKML dostal již při minulých volbách do sněmovny druhý největší počet preferenčních hlasů – hned za Andrejem Babišem. Tehdy tím zařídil, že ODS v Praze volby vyhrála (ačkoli ji poté typické kšesftování Pirátů s TOP 09 a bratry Čižinskými zabránilo v Praze vládnout). Není v této souvislosti mimochodem bez zajímavosti ani průzkum agentury SANEP, podle něhož ze všech dosavadních deseti pražských primátorů lidé nejlépe hodnotí Pavla Béma – ač byl systematicky roky mediálně skandalizován a lynčován. Ukazuje to na další ztrátu důvěry v hlavní média, ale to by už bylo na jinou úvahu, přestože s věcí související.

VKML totiž není „jen“ profesionálním politikem (jako třeba Marek Benda z ODS či Bohuslav Sobotka z ČSSD), kteří po převratu zalezli do parlamentního skleníku a nikdy žádnou lidskou či profesionální roli v normálním životě nepředvedli. Klaus junior se stal učitelem, řídil elitní gamnázia – a vždycky se ke školství veřejně kriticky vyjadřoval. A když dnes vidíme, jak se ze školství stala ve své většině orwellovská organizace vymývající dětem od školky hlavy, matoucí jim už i pohlavní identitu a připravující je jako nemyslící pěšáky na boj proti civilizaci (viz Grétiny záškolácké pátky), nelze, než mu dát v jeho burcující kritice zapravdu.

VKML vstoupil do politiky v barvách ODS (když z ní předtím načas odešel), ale narazil na zeď panáků, kteří si někdejší motor popřevratové transformace privatizovali po Topolánkově respektive Nečasově pádu. V té době už jeho otec prezident, Václav starší, ani v ODS nebyl – a rodinná příslušnost ke „stvořiteli“ ODS mu byla ve straně naopak spíše přítěží. Fiala, Němcová, Stanjura a spol. udělali vše pro to, aby se z ní stalo „středopravé křídlo“ havlistické pražské (brněnské atd.) kavárny. Ruku v ruce se sobotkovskou ČSSD devalvovali, a nakonec zcela zničili pravo-levý střet – a vlastně politiku jako takovou.

Všeobecné „šedivé“ postoje, které v ničem nevyjadřovaly skutečné zájmy různých vrstev společnost (podstata a smysl „normální“ politiky) je odsoudily k bezvýznamnosti. Je logické, že VKML, který ostře a srozumitelně reagoval na dramatické problémy, jež doma i v realitě EU prožíváme, nemohl v ODS dlouho přežít. Buď ji musel převzít, nebo se ho museli zbavit, aby si v poklidu akademického klábosení doseděli své fleky a dobře placené posty. Stalo se to druhé: po gottwaldovsku mu zakroutili krkem.

Základ odpracován

Trikolóra, názvem jasně a jednoznačně odkazující k našim národním zájmům, dostala své jméno na jaře. Od té doby všichni, kteří se kolem VKML shromáždili, tvrdě pracovali. Nebylo to moc vidět, protože média pochopitelně nové hnutí okázale ignorovala. Jenže desítky a stovky spolupracovníků ve všech krajích přes léto nezahálely. Výsledkem zveřejněným na sněmu je neuvěřitelných deset tisíc registrovaných sympatizantů. Je to odpracovaný základ, na němž jediném se může etablovat politická síla s ambicí promluvit ve sněmovně či vládě do dalšího směřování země.

Teprve tehdy si jí mainstream „všiml“. A jako obvykle – patřičně komicky. Dává sice krásou nechtěného najevo obavy, ale současně ji povzneseně řadí „na bezvýznamný okraj“ - neb přejal postoj svého milovaného havlistického Petra Fialy, který ODS definitivně zahubil. A základní program vlastně nikdo nekomentoval. Přitom má tři jednoduché a klausovsko-juniorsky srozumitelné pilíře (rovina, jež se neviklá, je určena třemi body): 

V části Žijeme v České republice se hlásí k národnímu státu jako základu demokracie a požaduje reformu EU a přenesení pravomocí  zpět na národní úroveň. Ekonomická část s dnes skoro disidentským titulem Bohatství vzniká z práce, deklaruje kromě jiného podporovu podnikání a svobodné lidské aktivitě bez nekonečných regulací. A konečně část Braňme normální svět, je obhajobou tradičního světa proti pokrokářským ideologiím genderismu, klimablbnu atd. Bezmála „protistátní“ - minimálně ve smyslu superstátu EU.

Sebeudavačství

Komentátor Reflexu Bohumil Pečinka se zhrozil a denuncoval:

„Před půlrokem v rozhovoru pro Právo (…)  Klaus ml. řekl, že rozdělení na pravici a levici dnes ztratilo smysl. Slyšet něco podobného od člověka s příjmením Klaus je šok, protože celá filosofie 'klausismu' byla a je založena právě na tomto rozdělení světa. Pravice-levice je sice schematická typologie, ale stále nabízí základní politické vymezení, i když se může vnitřně proměňovat.“

To není, že by (on a jeho mainstreamoví druzi) nepochopil. Oni vidět nechtějí. Nemohou. Nesmějí.  Je přece zjevné, že pravo-levý střet byl v celém západním světě po roce 2001 (se slavnostním podvodným ohňostrojem 9/11 v New Yorku) zlikvidován, protože bránil globalistickému tažení Nového světové řádu za celosvětovou totalitní tyranií. Sociálně-inženýrské projekty (EU jako stát, migrační invaze, klimatická apokalyptika atd.) měly autentickou politiku „vytunelovat“ a s lidmi zacházet jako se stádem. Jenže se to opět jako zázrakem zatím nepodařilo, ač „hory pracovaly k porodu“. Přišel Trump, Brexit – a dnes všude, kam se podíváme, rostou nové politické projekty, kterým voliči dávají hlas: proti globalistům, za záchranu civilizace, historických států a národů či přímo holých životů občanů, kteří to nevzdali.

Tento „vyšší společný jmenovatel“ v záchranné misi má pochopitelně před „klasickým“ pravo-levým soupeřením přednost – i když je v něm ukryt: levice jsou dnes Piráti s velkým i malým p, „genderovci“, - obecně takzvaní progresivisté a klimatičtí alarmisté, tedy globalisté. Konzervativnější části společností, která se s vraždou svého normálního světa nesmířily, jsou „nelevicové“, což neznamená, že jsou v klasickém smyslu slova napravo. Platí pro ně spíše zemanovské „všichni k pumpám!“ - a našeho současného prezidenta opravdu nelze z pravicovosti podezřívat. Právě na toto místo se zařazuje Trikolóra – ať se to mainstreamovým novinářům líbí, či ne. Ne, nelíbí. Je to nebezpečně blízko realitě, daleko od akademických žvástů o „liberální“ demokracii.

Systém

„Šokující“ výsledek průzkumu, který VKML zařadil na špici popularity předsedů parlamentních stran, proto vůbec šokující není. V zásadě ukazuje potenciální možnosti růstu nového hnutí, pokud od svých výchozích předpokladů neuhne. Mohou se v něm sejít i osobnosti, které by za jiné, méně kritické situace, byly třeba v jiných stranách či hnutích. Jenže do Titaniku už teče, ač se na jeho horních palubách, ponořených nikoli do ledových vln oceánu, ale do (umělého) blahobytu, zatím ještě zpívá a tančí. V podpalubí muži a ženy, kteří si nebezpečí uvědomili, teď vyrazili k pumpám. Snad ještě včas.

Průzkum však také znovu upozorňuje na rozhodující roli osobností v politice. Pokud by se u nás volilo většinově a prezident by měl pravomoci sestavit vládu, bylo by všechno jinak. Nejenže by to daleko silněji přitáhlo voliče k politice. Ale otázka „ten, či ten?“, respektive „ano, nebo ne?“ je přehledná a lze ji zodpovědět. Zatímco žvásty o „nezměrné složitosti problémů“ (které ti, co o nich mluví vytvořili) a rozbití politické scény na desítky politických subjektů (vedoucí k nutnosti alibistického koaličního vládnutí) přicházející krizi nejen neřeší. Ve skutečnosti ji vytvářejí, prohlubují a znemožňují účinně se jí bránit.

Zda je ale systém změnitelný, uvidíme až po dalších všeobecných volbách. Usednou-li do lavic lidé, kteří se logicky ocitají již dnes na špičkách průzkumu důvěryhodných osobností, ještě máme šanci.

Jak řekl jeden můj kolega při pohledu na ta čísla: „Třeba ještě bude koho volit – bez skřípění zubů“.

Zdroj: protiproud.cz

Hájek Petr