Stejně jako byl samotný Druhý vatikánský koncil poprvé v dějinách církve přehlušen a zacloněn mediální „pozorností“ s jejími protikladnými interpretacemi, takže se šířilo spíše nedorozumění než prohloubení víry, a to zejména mezi samotnými věřícími, včetně kněží a občas i biskupů, dělo se totéž vzhledem k postavě papeže.
Interní záležitost církve, kterou je koncil, podávaný v médiích jako světská senzace s krátkou lhůtou trvanlivosti, byla tak hned v počátku zbavena podstaty. Po skončení koncilu tato mediální „pozornost“ nejen neustala, ale stále se rozvíjí.
I mezi věřícími se proto začala ujímat mediální definice, která papeže označuje za světovou morální - řidčeji duchovní - autoritu, aniž by bylo řečeno, co se tím myslí a proč by jí měl být. Neustále je tak ve veřejném mínění živen názor, že tato autorita plyne z její mediální známosti čili častého výskytu, věhlasu a způsobu, jakým ji média podávají. Toto sekularizující, zesvětštělé či mondénní pojetí, jak se zdá, postupně kolonizuje náhled věřících, které také přestává zajímat pravda.
V případě nynějšího pontifikátu přesahuje toto zkreslení veškerou dosavadní míru, protože verbální komunikace je všeobecně prostoupena tak obrovským množství umělých myšlenkových stereotypů, že je na této scéně čím dál obtížnější pěstovat vzájemné porozumění. Namísto toho se každý jen utvrzuje ve své domnělé neomylnosti. Netýká se to samozřejmě zdaleka jen náboženské roviny, kam se ostatně tato vlna hromadně šířeného nedorozumění přelila z politické oblasti, kterou navzdory demokraticky proklamované demokracii naprosto ochromila
Dnešní situace nepostrádá prvky tragikomičnosti, protože podpisy pod petice sbírají mezi sebou zastánci papeže Františka stejně jako jeho kritici, a společně se tak navzájem utvrzují každý ve svém omylu. Společným prvkem úpadku víry v papežský úřad je rovněž legislativní posedlost, která vládne nynějšímu světu. Tato tendence farizejského původu všechno verbálně spoutat postupně vytlačuje do prostoru nebytí všechno, co je nevyslovitelné a důvěrné.
Hrozba schizmatu, na kterou byl dotázán papež na tiskové konferenci během zpáteční cesty z nedávné pastorační návštěvy na Africkém kontinentu, je z mezinárodního hlediska transverzální, ale týká se především kultury vzniklé rozšířením křesťanské víry na Starém kontinentu. To je samo o sobě varovné nejen pro Evropu, protože není nejmenší důvod předpokládat, že jiné kontinenty budou civilizačně úspěšnější.
Kolaps, který se vynořuje, však není nutně špatnou zprávou. Tento svět přece jednou skončí, avšak nikoli lidstvo, jež tak nakonec vstoupí do plnosti svobody, kterou dává jedině Bůh, jenž je láska.
Dějiny člověka jsou naplňováním Božího proroctví, které stojí na jejich počátku a kterým byla člověku nabídnuta účast na jejich tvorbě, i když zvolil smrt, před níž byl varován Stvořitelem. Dal na otce lži, z pod jehož vlády však nebyl vysvobozen verbálně a už vůbec to nedokáže svými vlastními silami ani za pomoci OSN.
Zdroj: radiovaticana.cz
Glaser Milan