Když před více než dvěma desetiletími vyslovil Václav Klaus starší svoji obavu, aby se Češi, respektive Česká republika, nerozpustili v Evropské unii jako kostka cukru v čaji, měl jsem dojem, že svoji skepsi přehání.
Poslední dva roky však mám pocit, že také on tenkrát byl přílišný optimista. Ona se totiž pomalu rozpadá a rozpouští skoro celá Unie. Samozřejmě, pro většinu starých členských zemí jsou příčiny postupné degenerace a desintegrace jiné než pro státy, které se připojily před 15 lety.
Západ Unie doplácí na chybná rozhodnutí přijatá zhruba před šedesáti lety, kdy kvůli krátkodobým ekonomickým problémům s nedostatkem pracovní síly zvolil cestu dlouhodobých demografických změn. Momentálně se musí vyrovnat s bezpečnostními, ekonomickými, politickými a sociálními problémy následků masové migrace a neúspěšné integrace již třetí generace nových Evropanů. Francie je z tohoto úhlu pohledu typickým případem.
Východní polovina Evropské unie se sice zatím s touto hrozbou nepotýká, má však neméně vážný hendikep – postupné odumírání státu. Došlo a stále k němu dochází ze dvou hlavních důvodů.
Tím prvním je globalizace a evropská integrace zejména. Ten druhý představuje oligarchizace ekonomiky, politiky a vlastně celé společnosti. Pokud v tomto případě budeme hledat model dalšího možného vývoje pro většinu nových členských zemí, musíme svoji pozornost obrátit až za východní hranici EU na Ukrajinu.
Mohu-li zobecnit zkušenosti z událostí, které vedly k tomu, že se z jedné z nejklidnějších postsovětských zemí stalo dějiště dvou revolucí (2004, 2014) a kruté války, tak kromě geopolitiky je třeba zmínit právě postupující oligarchizaci ukrajinské politiky. Začalo to tím, že ti nejbohatší vstoupili do politiky, aby si uchránili nabyté majetky. Ze stejných důvodů ovládli také média. Posléze své spory z televizních obrazovek a parlamentu přenesli do ulic a náměstí. Dokonce se vytvořila instituce nájemných demonstrantů (z nich se později stali jádra soukromých armád).
Každá demonstrace, každá rvačka v parlamentu, každý korupční skandál oslaboval autoritu státu. Ten začal být považován na obou stranách za nástroj v rukou těch druhých. Pak už jen stačilo dodat všem těm sporům nacionalistické zabarvení a občanská válka začala a nekončí ani po pěti letech.
U nás v České republice se nacházíme v té první fázi. Oligarchové u nás ovládli média, do politiky otevřeně vstoupil jen jeden, ostatní tahají za nitky ze zákulisí. Demonstranty, kteří po ukrajinském vzoru přenášejí politiku na náměstí, tu máme taky, soud však rozhodl, že jedna demonstrantka nájemná nebyla. Autorita státu je někde hodně nízko, když lze před Hradem trhat Ústavu. Zahraniční politiku ve vztahu k Číně a Rusku už neurčuje vláda a prezident, ale primátor a starosta.
Z tohoto hlediska je velmi poučná historie se sochou maršála Koněva na Praze 6. Sochu letošního 21. srpna polil červenou barvou „neznámý“ vandal, doplnil to hanlivým nápisem a letopočty 1945 (osvobození Prahy), 1956 (krvavé potlačení povstání v Budapešti), 1961 (stavba Berlínské zdi) a 1968 (setkání maršála Koněva s prezidentem Ludvíkem Svobodou). Inu, života běh sovětského maršála, který je ostatně popsán na vysvětlujících tabulkách na pomníku. Starosta Kolář vyjádřil pro tento vandalský čin pochopení. Lidi, kteří sochu umyli, označil za extremisty.
Moudří radní městské části se sešli a rozhodli, že vandal, který opakovaně sochu ničil, měl pravdu a pomník je třeba přestěhovat. Někam jinam. Co na tom, že v květnu příštího roku uplyne 75 let od skončení II. světové války a že představitelé Ruské federace to vnímají jako nepřátelský akt. Naopak ruské protesty lokální politici považují za agresi a nemístné vměšování do našich vnitřních záležitostí, možná za akt hybridní války.
Na závěr musím poznamenat, že zahraniční politika, která se odvíjí od polévání soch barvou, vystihuje intelektuální a morální úroveň části české politické reprezentace více než výmluvně.
Zdroj: prvnizpravy.cz
Bašta Jaroslav