Před nedávnem došlo po velkých a nesmyslných tahanicích způsobených nestandardním postupem předsedy ČSSD v souvislosti s výměnou nominanta ČSSD na pozici ministra kultury ke jmenování L. Zaorálka na tento post. Prý proto, že jde o zkušeného ministra. Je-li tomu tak, pak nepotřebuje žádných 100 dní hájení.
Pojďme se tedy podívat již nyní na počínání nového pana ministra po jeho nástupu do funkce. Stihl toho již docela dost.
Z toho, co zatím víme, tak nový ministr kultury se iniciativně ujal své nové funkce a začal úřadovat:
1) zrušil výběrová řízení na obsazení funkcí za oba odvolané ředitele (NG v Praze a Muzea umění v Olomouci) vypsané ještě předchozím ministrem Staňkem (o tom, co PČR vyšetřila v obou případech podaných trestních oznámení p. Staňkem, žádné informace nejsou, ač např. přezkoumání smlouvy p. Fajta, kterou uzavíral sám se sebou, by snad mělo či mohlo být již u konce. Stejně jako předražené nákupy uměleckých děl);
2) iniciativně (leč pozdě a ještě k tomu na špatné straně) vstoupil ministr Zaorálek do problému vytvořeného pražským primátorem Hřibem z důvodu jím požadované změny partnerské smlouvy mezi Prahou a Pekingem uzavřené předchozí pražskou primátorkou Krnáčovou. Šlo konkrétně o vyškrtnutí bodu z této smlouvy, kde Praha uznává jednotnou Čínu (plně v souladu s česko-čínskou smlouvou podepsanou ještě V. Havlem). Čínská strana reagovala tím, že neumožnila vystupovat některým českým hudebním souborům, které jsou svým názvem spojené s Prahou.
A ačkoliv je L. Zaorálek bývalým ministrem zahraničí, náhle se tváří, že neví, že uznání jednotné Číny je pro Čínu otázkou zásadní důležitosti a že je součástí dlouhodobé politiky ČR, jakož i potvrzení ze strany západních zemí. Viníka následujících sankcí v podobě čínského bojkotu českých kulturních těles s označením Praha ve svém názvu nehledá u českého původce problému, nýbrž na čínské straně, jako by celý problém vznikl tam. Tím celý problém dále umocnil, neboť ho posunul z municipální na vládní úroveň, a to za nečinného přihlížení předsedy vlády A. Babiše. Těžko uvěřitelná skutečnost, bohužel;
3) aby nezůstalo jen u toho, vstoupil ministr kultury Zaorálek (zřejmě v záskoku za ministra zahraničí Petříčka, který se věnuje přednostně chovu včel na zahradě svého ministerstva) i do další uměle vytvořené kauzy týkající se snah o odstranění sochy maršála Koněva z nám. Interbrigády v Praze 6 jako upomínky na osvobození Prahy Rudou armádou pod vedením tohoto maršála v květnu 1945. Tentokrát je jejím iniciátorem další fušér do zahraniční politiky a historie v osobě starosty Prahy 6 Koláře.
4) Reakce L. Zaorálka na tento problém je vskutku zarážející, a to přinejmenším z těchto důvodů:
a/ narůstají snahy o postupné přepisování historie 2. světové války, jejích viníků a obětí, poražených a vítězů, a to vč. popírání osvobození naší země z naprosto převažující části jakož i hl. m. Prahy v r. 1945 Rudou armádou. V tomto smyslu vyznívají i vyjádření starosty Prahy 6 Koláře. Je zásadní chybou L. Zaorálka, že se od těchto snah výslovně nedistancoval, když do celé záležitosti vstupoval;
b/ podle vyjádření p. Zaorálka „primátoři a starostové jsou hegemoni, které nelze ovlivňovat“. Jde o naprostý nesmysl, neboť pokud by měli mít primátoři a starostové kompetenci a možnost zasahovat do činnosti jednotlivých vládních rezortů, jsou příslušní ministři a ministerstva zbyteční a je třeba je zrušit. Je s podivem, že si Zaorálek neuvědomuje, kde začínají a kde končí pravomoci a odpovědnost primátora a starosty městské části a kde ministra. A že si takto sám podřezává větev pod sebou.
c/ to, co je dále zásadní a co by měl p. Zaorálek vědět, když již vstupuje do celé záležitosti, je, že:
Starosta městské části nemůže rozhodnout o odstranění sochy. Takto rozhodnout nemůže ani vedení radnice (Rada) a ani zastupitelstvo městské části, protože jde o památkovou zónu a pomník požívá památkovou ochranu v památkové zóně. Stačí nahlédnout do zákona č. 20/1987 Sb. o státní památkové péči, který jednoznačně určuje, že stavba v památkové zóně je chráněna a její odstranění je možné jen na základě závazného stanoviska po projednání s ministerstvem kultury, schválení krajským úřadem a orgánem územního plánování.
Obdobně zákon č. 183/2006 Sb., stavební zákon, kupř. v § 128, jasně určuje, že odstranit takový památník lze pouze na základě závazného stanoviska orgánu státní památkové péče. Pouze takové rozhodnutí je kvalifikované. Tedy žádný starosta, žádná radnice, žádné referendum. Pokud bude socha odstraněna bez příslušných povolení, půjde o trestný čin.
d/ existuje mezivládní dohoda mezi ČR a Ruskou federací z 15. 4. 1999 o vzájemném udržování válečných hrobů a památníků obou stran na území druhé smluvní strany. Krom toho existuje Smlouva o přátelských vztazích a spolupráci mezi Ruskou federací a Českou republikou z roku 1993. Je tedy zřejmé, že na odstranění sochy maršála Koněva jako symbolu osvobození Prahy Rudou armádou se bude přinejmenším pohlížet jako na kroky v rozporu s uvedenými smlouvami.
V tomto smyslu byla již česká strana upozorněna ze strany Ruské federace s tím, že „očekává od české strany přijetí opatření k neodkladnému narovnání situace,“ jak je uvedeno v komentáři diplomatické mise. A je otázkou, kde další vyhrocování takto uměle vyrobeného konfliktu, k němuž svojí angažovaností L. Zaorálek přispěl, skončí.
5) To, koho si občané v Praze volí do svého čela, ponechávám na jejich úvaze, je to především jejich vizitka. V současnosti jde ale v obou případech již o skutečnou (nikoliv M. Kalouskem v jiných případech obvykle účelově namítanou) ostudu mezinárodního kalibru.
O ostudu celé naší země a nás všech.
Do těchto rozměrů obě kauzy již přerostly, a to i díky ministru Zaorálkovi. A k tomu již dále mlčet nelze. Nevhodným způsobem své angažovanosti a překrucováním příčiny a následku tak přispěl L. Zaorálek k ještě většímu rozmáznutí obou kauz (Věštec našich mezinárodních ostud Kalousek přitom náhle mlčí).
6) Mlčí k tomu i naše ministerstvo národní obrany, byť je na něm zřízeno oddělení, které má podle uzavřené smlouvy z 15. 4. 1999 na starosti péči o hroby a památníky (v daném případě) ruských vojáků na našem území a ruská strana pak recipročně našich vojáků v Rusku. Památník našeho osvobození Rudou armádou se sochou maršála Koněva je přitom vzdálen od ministerstva jen několik set metrů.
Shrnutí:
a/ ve své podstatě jde o záměrné provokace vůči Číně a Rusku, které nejsou náhodné. Vítr tudíž vane od amerických neoconů, přičemž tyto provokace jsou realizovány za pomoci jejich pražských přisluhovačů. Ke své škodě si dotyční neuvědomují, že američtí neoconi jsou pouze objektem nadnárodního řízení, který bude světovými globalisty (jako skutečným subjektem nadnárodního řízení) odhozen, jakmile jim nebude dále potřebný. Jak dopadnou oni sami, si mohou začít již postupně představovat;
b/ tito přisluhovači zatím ani neregistrovali či nechápou příčiny postupné změny přístupu prezidenta Macrona, ale i dalších západních politiků k Rusku, stejně tak ani jasného vyjádření a poděkování izraelského premiéra Netanjahua Rusku za osvobození Židů vojsky maršála Koněva z koncentračního tábora Osvětim za 2. sv. války a uznání rozhodujícího podílu Rudé armády na osvobození Evropy na konci 2. sv. války. Inu, „the time is changing“. Jen u nás v ČR jsou setrvale zavřené okenice, takže není vidět do světa, aby nám ten život v matrixu vytvářeném ČT alespoň ještě chvilku vydržel;
c/ a je s podivem, že to nechápe ani bývalý ministr zahraničních věcí Zaorálek. Ten by měl umět rozeznávat, kdo je subjektem nadnárodního řízení a kdo pouze jedním z jeho objektů. A komu vlastně přisluhují. Zatím však působí dojmem, že on sám je „volajaký zmetěný“, podobně jako major Terazky při památné návštěvě generála v kasárnách „Černých baronů“. Inu, elita jako vyšitá;
d/ tento případ nám připomíná, že schopnost politiků některých politických stran odklánět finanční toky ze státního rozpočtu je pro jejich nominaci na funkci ministra podmínkou nutnou, nikoliv však podmínkou postačující. Hlavně, že se naše kulturní fronta zklidnila. Patrně ví proč.
e/ nejsmutnější na tom je to, že důkazu postupného rozpadu státní moci u nás mlčky přihlíží celá naše vláda v čele s premiérem, byť ten byl donedávna „zaneprázdněn“ především útoky na svoji osobu. Již měl příležitost přesvědčit se dokonce na vlastní kůži o platnosti pořekadla, že „s jídlem roste chuť“ a o tom, že tzv. opozice se bude snažit zneužít jakékoliv příležitosti, kde může beztrestně přestoupit zákon či alespoň jakékoliv meze slušnosti, pokud proti tomu orgány státní správy včas nezasáhnou.
Měl by se z toho náležitě poučit. Premiér přitom bohužel nezasáhl ani v případě uvedených „iniciativ“ p Zaorálka a naopak nečinnosti p. Petříčka, ačkoliv oba jsou členy jeho vlády a oba dva navrhoval prezidentu M. Zemanovi ke jmenování do funkce ministrů.
Je obvyklé, že ve vládách se vyměňují „slabší kusy“. Rád na toto téma hovoří i prezident Zeman. Otázkou v tomto případě ale je, jaká perspektiva čeká na škodnou. Jmenování L. Zaorálka do funkce ministra kultury tak stále více působí dojmem poskytnutí poslední šance dotyčnému znemožnit se úplně. Chopil se jí skutečně s vervou. Přirovnání v titulku článku není proto vůbec náhodné.
Zdroj: zvedavec.org
Tichý Jaroslav