N: Dokážu pochopit lidi, kteří jsou přesvědčeni o existenci Boha. Mé chápání je u konce, když se setkám s křesťany. Věří v božství Ježíše Krista. Někdy mám pocit, že mluvím s mumiemi starými stovky let. Jsou sice často oblečeni podle nejnovější módy, ale jejich mysl uvízla ve středověku. A na katolíky nemohu ani pomyslet. Ti se v kostele klanějí kousku chleba. Někdy si říkám, že se evoluce u některých lidí zastavila a ponechala je ve stadiu primitivní existence. Asi za to vůbec nemůžou. Jenom mě irituje, když svou zaostalost prezentují jako přednost a chtějí být bráni naprosto vážně.
F: Jednoho takového exota máš před sebou. Věřím v Boha, jsem křesťan a dokonce katolík. Můj oblek sice není zrovna „in“, ale svou myslí do středověku rád zalétám, často se zabývám i něčím starším, třeba odkazem dávné antiky. Do katolického kostela chodím pravidelně, a kdybys vzal vážně na vědomí, co tvrdím, nebyl bych vůbec nespokojen.
N: Neměli bychom se věnovat raději jinému tématu? Jsi filosof, tak se pojďme bavit o problémech filosofických. Iracionální náboženské postoje a preference nechme stranou. Jsem ochoten nad tím zavřít oči a dělat, jako bych nic neslyšel. Tolerance mi nedělá potíže.
F: Já bych chtěl naopak u tohoto tématu setrvat a probrat ho s nasazením našich rozumových schopností. Nebudu ti nutit žádný pohled, který by od tebe vyžadoval rezignaci na racionalitu. Pokud se v mém výkladu vyskytne něco racionálně nepřijatelného, máš nárok na razantní protest.
N: To toho asi moc nevynakládáš. Jak chceš rozumně hájit křesťanství? Opravdu si myslíš, že Ježíš Kristus byl Bohem? Můžeš se spolehnout na to, že o této věci něco vím. Nový zákon jsem si ze zvědavosti pročetl. Tím se můj odstup od křesťanství ještě zvětšil. Byl jsem zvědav, co se na stránkách Bible o Ježíši Kristu dozvím. Ihned od počátku jsem se přesvědčil, že v ruce držím knihu plnou fantazie. Kristus je v ní líčen jako bytost, která léčí nemocné, chodí po vodní hladině, rozmnožuje chleby, křísí mrtvé a nakonec sám z mrtvých vstane. Jistě, pokud by taková bytost po této zemi chodila, bylo by nutné o jeho božství vážně uvažovat.
Jak ale můžeš věřit v tak bizarní popis Kristovy osoby? Proč třeba nevěříš v zázračné zásahy řeckých bohů do pozemských záležitostí? Vždyť staré řecké báje a pověsti mluví úplně stejným jazykem. Bohové v nich na sebe berou lidskou podobu a užívají svou mimořádnou moc v tomto světě k údivu ubohých smrtelníků. Zprávy o Kristově životě v Novém zákoně náleží do totožné kategorie mytických vyprávění. Jak bys ses mohl jen pokusit něco takového hájit a nevzdat se přitom poslední špetky rozumnosti? Vyzývám tě znovu: pojďme raději hovořit o něčem jiném a pro nás oba užitečnějším.
F: Beru na sebe riziko, že se před tebou zesměšním, ale od tohoto tématu nemíním utéct. Podle tebe je novozákonní zvěst typickým příkladem mytického vyprávění a kladeš ji na roveň starých řeckých bájí a pověstí. Nevidíš v těchto dvou výkladech opravdu vůbec žádný rozdíl?
N: Ani v nejmenším. V čem by se jako měly lišit? V obou případech jsou nám předkládány mimořádné skutky božských jedinců a je po nás vyžadováno, abychom jim vzdávali úctu. Iracionální lidé se tím nechávají oslovit a mě překvapuje, že jich je ještě v 21. století překvapivě hodně.
F: Je dobré se umět divit a nechávat se překvapovat. Mě také leccos překvapuje a údiv je neustálým průvodcem mého života. Jestliže nevidíš žádný rozdíl mezi popisem zásahů pohanských řeckých bohů do života smrtelných lidí a zprávě o životě Ježíše Krista, pak mi řekni, proč Kristus měl a má milióny a milióny následovníků, zatímco ctitelé řeckých pohanských božstev k spatření příliš nejsou? Již tento rozdíl v počtu následovníků Krista a v jejich vlivu na kulturu během více než dvaceti století naznačuje, že zmíněné popisy nejsou nezanedbatelným množstvím lidí vnímány jako stejně hodnotné.
Kdybys měl pravdu, počet učedníků řeckých pohanských bohů a učedníků Krista by byl více méně podobný. Dokážeš mi tuto nesrovnalost vysvětlit?
N: Na tom není nic obtížného. Křesťané se vůči pohanství velmi ostře vymezovali a postupně se jim podařilo zatlačit vliv pohanské kultury do společenského zámezí. Z jejich náboženství se stal hegemonní princip, který ovládl všechny rozměry života. Právě proto nebylo možné, aby si lidé své náboženství vybírali svobodně. Od určité doby platilo, že kdo se nestal křesťanem, byl společensky vyloučený.
Zásadní milník v tomto směru představuje Konstantinův Milánský edikt z roku 313. Kult pohanských bohů byl trestný. Kdyby bylo křesťanství tolerantní, paralelně s ním by se etablovala i jiná náboženství. Pak by nastalo to, co jsi před chvílí zmínil jako neuskutečněnou možnost – uctívání pohanských, a nejen řeckých božstev, by se prosadilo s podobnou, ne-li větší silou, jako uctívání Boha křesťanského.
F: Asi tě nepotěším, ale tvé vysvětlení mi nepřipadá příliš racionální. Zaměňuješ v něm příčinu a důsledek. To, co jsi popsal, je už totiž důsledkem toho, že lidé začali dávat přednost křesťanství před pohanstvím a že je tedy nevnímali jako stejně hodnotná náboženství.
Právě tento fakt bys měl osvětlit, a ne z něj vycházet jako z něčeho, co se jaksi samo sebou událo. Proč se křesťanství tak bezkonkurenčně prosadilo a vrhlo staré pohanské kulty do takřka úplného zapomenutí?
N: Mám ti snad připomínat stinné stránky toho tvého náboženství? Každému soudnému je přece jasné, že křesťanství bylo lidem vnuceno mocenskými prostředky. Počin římského císaře Konstantina je toho výmluvným svědectvím. Byl to on, kdo z pozice vladaře a tedy z pozice síly nadekretoval křesťanství jako státní náboženství. Nešlo tudíž o pozvolné a spontánní prosazování se křesťanství zdola, nýbrž o diktát shora. To se pak v dalších dějinách opakovalo nesčetněkrát.
Z této aliance křesťanství a moci je mi nanic. Jsem sice ateista, ale pokud bych měl dát svůj hlas jedné z obou stran, bez váhání bych hlasoval pro pohanství a jeho božstva.
F: Když chceš tolik dbát na racionalitu diskuze, měl bys dávat větší pozor na to, co vlastně říkáš. Racionální debata se neobejde bez respektování základních historických dat a ty jsi je zmanipuloval hned několikrát. Dovol mi proto, abych tvůj ideologický zápal poněkud zchladil odkazem k nefalšovaným dějinným skutečnostem.
Zaprvé, Konstantinův edikt nestanovil křesťanství jako státní náboženství, nýbrž zajistil jeho tolerování v rámci ostatních pohanských kultů, které jím nebyly zrušeny. Zadruhé, máš vůbec nějaké ponětí o tom, jak vypadaly dějiny křesťanství před vydáním Milánského ediktu?
N: O to jsem se nikdy nezajímal. Dá se to ovšem docela snadno odhadnout. Jestliže věci došly tak daleko, že dokonce římský císař mocenským úkonem zjednal prostor křesťanství, museli křesťané nejprve získat jeho přízeň. Předpokládám, že to nedokázali najednou, nýbrž museli na tom pracovat dost dlouho. Patrně postupně infiltrovali tehdejší společnost a získali vliv i v nejbližším císařově okolí.
V manipulaci byli bezpochyby vždy dobří.
F: Tvé dějinné povědomí je dost chabé, což je v případě křesťanství docela závažný výpadek. Víš, jak vypadala ta postupná a dlouhodobá „infiltrace společnosti a nejvyššího císařova okolí“? Stačí si otevřít nějakou poučenější učebnici dějin starověku a tvoje přesvědčení o skrytém politickém angažmá křesťanů vezme rychle za své. Dovol mi uvést jednu citaci, která mluví dostatečně jasným jazykem:
„Život raně křesťanských obcí byl narušován, případně úplně ničen pronásledováním ze strany římské státní moci. Rozlišujeme celkem tři fáze pronásledování křesťanů.
1) Období zhruba od 60. let do r. 113. Tuto periodu nazýváme „divokým“ pronásledováním bez pevného zákonného rámce, jež se podobá spíše organizovanému pogromu než státem řízené perzekuci.
2) Období zhruba od r. 113 do r. 202. Zde se jedná o pronásledování na základě ediktu císaře Trajána, které se vyznačuje spíše popravami jednotlivců než celých skupin.
3) Období zhruba od r. 202 do r. 313. Jde o státem nařízené hromadné pronásledování křesťanů v masovém měřítku na základě ediktu císaře Septimia Severa. V této periodě se střídá masová genocida křesťanů s časem relativního klidu a pokojného rozvoje křesťanských obcí.“ Když si to spočítáš, perzekuce křesťanů probíhala cca od r. 60 do r. 313 po Kristu. Příliš času „na infiltraci společnosti a císařského dvora“ tedy vyznavači nového náboženství neměli. Stovky tisíc z nich prolilo svou krev díky brutalitě státní moci, jejíž aliance s pohanským náboženstvím je známá každému, kdo jen zavadí o základní historické prameny popisující tehdejší dobu.
Spíš by ti mělo „být nanic“ z tohoto spojení světské a náboženské moci a nemanipulovat důvody, proč se r. 313 rázem všechno změnilo. Konstantinův edikt proto zřejmě nebyl „mocenským úkonem“, jímž se něco nadekretovalo v náboženské oblasti. Křesťanství totiž z principu omezuje světskou moc, staví proti ní hráz duchovní autority. Následné dějiny ukázaly, že se s tím nemalý počet světských panovníků nemínil smířit. Označovat Milánský edikt za mocenský úkon je proto hodně nerozumné vysvětlení. V pozadí musely být zcela jiné důvody.
N: V historii jsem nikdy nebyl příliš silný. Přesto, mám-li být upřímný, tvá apologetika ve mně žádné sympatie ke křesťanství nevzbudila.
F: To už není v mé moci. Také bych byl rád, kdybychom opět přesměrovali diskuzi k našemu původnímu tématu. Něco jiného je totiž mluvit o křesťanství a něco jiného o Kristu. O něm jsme přece na počátku vedli náš spor. Pro dnešek bychom mohli skončit. Rozloučím se s tebou konstatováním, že dosud nevysvětlený rozdíl ve vlivu pohanství a křesťanství spatřuji v jejich poměru k dějinám. Pohanství uctívá nehistorická božstva, Kristus byl historickou osobou, jejíž život měl věrohodné svědky. Ale o tom zase někdy jindy.
Zdroj: rcmonitor.cz
-mp-