Politické změny na Blízkém východě za poslední dva měsíce nejsou způsobeny vítězstvím některé ze stran, nýbrž změnou pozice Íránu, Turecka a Spojených arabských emirátů. Tam, kde byl mýtus o americké vojenské síle odhalen, převládla diplomatická flexibilita Ruska.
Moskva ovšem odmítá obviňovat jednotlivé aktéry z jejich zločinů, a tím pomalu uklidňuje celý region.
Během posledních pěti let se Rusko snaží na Blízkém východě obnovit mezinárodní právo. Za tímto účelem spolupracuje s Íránem a Tureckem, s nimiž však mnoho společného nemá. První výsledky tohoto přetrvávajícího diplomatického snažení odhalují dělící čáry v celé řadě konfliktů.
V údolí Nilu, v Levantě i na Arabském poloostrově se postupně vytváří nová rovnováha sil, zatímco situace v Perském zálivu se naopak komplikuje. Tyto změny jsou výsledkem skromné a trpělivé práce ruské diplomacie a v některých případech do určité míry dobré vůle Spojených států. To vše ovlivňuje další konflikty, které spolu na první pohled nesouvisejí.
Rusko na rozdíl od USA nevnucuje své pořádky celému světu. Váží si kulturních hodnot svých partnerů a během kontaktů je mění jen jemně.
Ústup džihádistů a kurdských nájemných bojovníků v Sýrii
Všechno to začalo tím, že 3. července jeden z pěti zakladatelů Kurdské dělnické strany (PKK), Cemil Bayik, zveřejnil ve Washington Post článek, v němž vyzývá Turecko, aby propustilo svého nejslavnějšího vězně Abdullaha Ocalana a zahájilo jednání. Okamžitě poté byly povoleny návštěvy vůdce kurdských separatistů ve vězení, přestože byly před čtyřmi lety zakázány. Tento ústupek byl považována za zradu Republikánské lidové strany, která 23. června v Istanbulu neodpověděla na výzvu AKP, čímž způsobila značné škody Erdoganovi, který opět oznámil svou kandidaturu na prezidenta.
Okamžitě poté boje pokračovaly v provincii Idlíb, nacházející se v severní Sýrii a obsazené al-Kájdou. Islámský stát fakticky nemá ústřední řídící orgány – sestává z řady kantonů spojených s různými ozbrojenými skupinami. Obyvatele těchto území živí takzvané „nevládní organizace“ přidružené ke zvláštním službám evropských zemí a přítomnost turecké armády nedovoluje džihádistům rozšířit svou moc na celou Sýrii. Tisk podřízený NATO zcela nepřijatelně představuje islámský stát jako mírové útočiště „umírněných bojovníků proti Assadově diktatuře“. Damašek – s podporou ruských leteckých sil – však začala toto území osvobozovat a turecká armáda pomalu ustupuje. Vládní síly utrpěly těžké ztráty, ale po několika týdnech postupují mnohem hlouběji a pokud nebudou zastaveny, mohla by být tato provincie osvobozena již v říjnu.
Dnes je nepravděpodobné, že by Francie a Německo umožnily Sýrii znovu ovládnout celé území Idlíbu od Islámského státu a vzdát se svých fantazií o vytvoření Kurdistánu bez ohledu na to, kde – v Turecku, Iráku nebo Sýrii. Ovšem také ne v Německu, kde je nejméně jeden milion Kurdů. S největší pravděpodobností tomu zabrání.
Je rovněž nepravděpodobné, že by v této oblasti, kterou ovládají turečtí Kurdové, získali v případě decentralizace Sýrie alespoň částečnou autonomii.
Dělení Jemenu
V Jemenu podporují Saúdská Arábie a Izrael prezidenta Abdrabba Mansúra Hadího, který jim dává právo rozšiřovat ropná pole nacházející se na hranici státu. Hadí čelí odporu zaiditů, tj. šíitských obyvatel Jemenu. Saudové časem začali dostávat pomoc od Emirátů a od Íránců bojujících proti zaiditům. Tato válka podporovaná Západem způsobuje v 21. století v regionu nepochopitelný hladomor.
Namísto spolupráce mezi těmito dvěma tábory však hraniční služby Emirátů podepsaly dohodu o hraničním obchodu s íránskou hraniční službou. Ve stejný den byl zabit předák jemenské policie financované Emiráty Abú Al-Jamán. Vraždu spáchalo muslimské bratrstvo z organizace Al-Islach financované Saúdskou Arábií.
Zdá se, že spojenectví mezi dvěma korunními knížaty Saúdské Arábie a Spojenými arabskými emiráty, Mohamedem bin Sultánem („MBS“) a Mohamedem Ben Zajedem Al-Nahjanem („MBZ“) někomu nedá spát.
11. srpna policie zaútočila na prezidentský palác a několik ministerstev v Adenu, a to navzdory arabské podpoře prezidenta Hadího, který se v Rijádu dlouho ukrýval. Hned příští den se MBS a MBZ setkali v Mekce za přítomnosti krále Salmána. Odmítli převrat a vyzvali zúčastněné strany, aby zůstaly v klidu.
Po celý týden, zatímco v Adenu vládli „separatisté“, ovládaly Emiráty oba břehy úžiny Bab el-Mandeb spojující Rudé moře s Indickým oceánem. Nyní, když Rijád uhájil svou čest, by měl poskytnout revanš Abú Dhabí.
Změny na bojišti jsou přičítány pouze Emirátům, které z této zbytečné a nepotřebné války zaplatily těžkou daň. Z vlastní opatrnosti totiž nejprve kontaktovali Írán, a to předtím, než vyslaly varovný signál svému silnému spojenci a sousedovi, totiž Saúdské Arábii.
Spojené státy proti íránské ropě
Obě strategie se střetly během zachycení íránského tankeru Grace 1 ve vodách britské kolonie na Gibraltaru. Írán následně provedl inspekci dvou britských tankerů v Hormuzském průlivu a prohlásil, že přepravovaly „pašovanou ropu“, tj. ropu, kterou Írán dotuje a Londýn ji nakupuje na černém trhu. Když si nový premiér Boris Johnson uvědomil, že jeho země zašla příliš daleko, „nezávislá“ spravedlnost britské kolonie propustila Grace 1, nicméně Washington ji znovu zadržel...
Od samého začátku tohoto případu Evropané platili veškeré náklady americké politiky a protestovali, ale bez úspěchu. Pouze Rusové bránili nejen svého íránského spojence, ale také mezinárodní právo samo o sobě, podobně, jako tomu bylo ve vztahu k Sýrii, což jim umožnilo vybudovat konzistentní politickou linii.
Írán v této kauze prokázal nejvyšší tvrdost. I přes duchovní obrat spojeným s volbou šajcha Hassana Rúháního v roce 2013 se země opět vrací ke kurzu laika Mahmúda Ahmadínežáda, který využíval šíity jako nástroj v Saúdské Arábii, Bahrajnu, Iráku, Libanonu, Sýrii a Jemenu. A to vše proto, že dlouhé diskuse, k nimž došlo v Astaně a jež byly zjevné pro některé, se nyní staly jasné také ostatním.
Závěrem
Cíle jakéhokoli aktéra mezinárodního dění jsou průběžně stanovovány v určité hierarchii a jeho postavení není náhodné.
Dle tradice ruská diplomacie na rozdíl od Ameriky nepřekresluje hranice a neničí spojenectví. Snaží se odhalit protichůdné záměry svých partnerů. Tímto způsobem pomohla bývalé Osmanské a Perské říši vzdát se svých náboženských zásad (Muslimského bratrstva na straně jedné a šíitismu na straně druhé) a prosazovala post-imperiální národní politiku. Tyto změny lze zaznamenat zejména v Turecku: aby k nim došlo i v Íránu, je zapotřebí změnit myšlení. Moskva neprovádí „změny režimu“. Jen se snaží změnit některé aspekty jejich mentality.
(překlad vlastní, kráceno, upraveno)
Originál: „The successes of Russian diplomacy in the Middle East“ vyšel 20. srpna 2019 na voltairenet.org.
Zdroj: voltairenet.org
Meyssan Thierry