V neděli 21.července proběhly na Ukrajině parlamentní volby, které změnily politickou scénu způsobem, jakým to předtím nedokázal ani Euromajdan v roce 2014.
Politická strana Sluha lidu (nazvaná dle úspěšného televizního seriálu) založená v lednu letošního roku poprvé v historii samostatné Ukrajiny získala nadpoloviční většinu v parlamentě (253 mandátů ze 424). Prezident Vladimír Zelenský tak může sestavit svoji jednobarevnou vládu a pokračovat tak ve svém vítězném tažení.
Za necelých 28 let existence samostatného státu se jedná již o třetí dramatický zvrat ukrajinské politiky. Na sklonku roku 1991 Ukrajina sice patřila k republikám, které ukončily existenci Sovětského svazu, ale její vnitřní politický vývoj ji nijak neodlišoval od jiných bývalých svazových zemí ve Střední Asii či na Kavkaze. Bývalý první tajemník komunistické strany Leonid Kravčuk se (jak bylo tehdy obvyklé) stal prvním prezidentem a komunistickou ideologii vyměnil za umírněný nacionalismus, ovšem po dvou letech prohrál v předčasných volbách a vystřídal jej další Leonid – Kučma.
Ten provedl rozsáhlou privatizaci, v níž bývalé komunisty vystřídali v ekonomice a politice bývalí komsomolci, a za deset let své vlády udělal z Ukrajiny ráj oligarchů. Na rozdíl od Ázerbájdžánu či Běloruska neučinil svou zemi „dědičnou demokracií“, kde se nejvyšší státní funkce předává v rámci rodiny, ale inspiroval se ruským modelem tzv. adoptivních prezidentů (Jelcin určil za svého nástupce Putina, Putin Medvěděva, Medvěděv zase Putina). Rozhodoval se mezi dvěma svými bývalými předsedy vlád, Viktorem Janukovyčem a Viktorem Juščenkem a nakonec podpořil V. Janukovyče. I za cenu zfalšování volebních výsledků.
Kvůli tomu vypukla na přelomu let 2004/2005 první ukrajinská barevná revoluce, nazvaná Oranžová. V opakovaném druhém kole prezidentské volby vyhrál Viktor Juščenko. Většinu jeho mandátu vyplnily spory s Julií Tymošenkovou, jeho spolurevolucionářkou na kyjevském Majdanu. Juščenkovou hlavní snahou bylo urychlení ukrajinizace státu. Jazykový zákon, který prosadil, nakonec pomohl jeho starému protivníkovi Viktorovi Janukovyčovi s převahou vyhrát prezidentské volby v roce 2010.
Nový prezident začal své vládnutí velmi razantně. Ve vězení skončilo 17 členů předchozí vlády v čele s bývalou premiérkou Julií Tymošenko. Po politicích se V. Janukovyč pokusil vypořádat s „jejich“ oligarchy. Ti si to nenechali líbit a pod záminkou odložení podpisu Asociční smlouvy s EU záhy přišla další revoluce. Na rozdíl od své Oranžové předchůdkyně, byl Euromajdan násilný a krvavý. Skončil odtržením Krymu a občanskou válkou na Donbase, která trvá dodnes.
V roce 2014 se novým prezidentem stal jeden z bývalých ministrů v Janukovyčově vládě Petro Porošenko. Ten svoji politiku pevně provázal s občanskou válkou, konfrontací s Ruskou federací a ukrajinským nacionalismem spojeným s kontroverzními postavami jako byl S. Bandera. Vyhlášení válečného stavu také představovalo jeho poslední zoufalý pokus odložit prezidentské volby, které dle očekávání drtivě prohrál se začínajícím politikem Vladimírem Zelenským. Stejně jako parlamentní o tři měsíce později.
Zkrátka, letošní události na Ukrajině sice nemají formu násilného převratu, ale v přepsání politické mapy země byly daleko úspěšnější než Oranžová revoluce a Euromajdan dohromady. Domnívám se, že velký podíl na tom, že se to podařilo, má ukrajinský paralelní volební systém, který kombinuje poměrné a většinové prvky. Volič má dva hlasy, přičemž jeden dává politické straně, koalici nebo hnutí a druhý kandidátovi za jednomandátový volební obvod. Jde tedy o smíšený systém nezávislé kombinace. A volby se konají pouze v jednom dni.
Viděl bych to jako jedno z možných řešení krize české politiky. Příležitost k jeho prosazení budeme mít brzo, možná už po příštích parlamentních volbách. Vycházím z předpokladu, že současná vládní krize přeroste v krizi ústavní, a nakonec pohodí politickou moc na dlažbu ulice. Nejblíže k tomu ji sebrat, budou mít politické strany a hnutí dnes označované za nesystémové. Následně by mohly pokračovat v trendu posilování většinových prvků započatém uzákoněním přímé volby prezidenta.
Přijetí paralelního volebního systému by umožnilo zrušit horní komoru Parlamentu a snížit počet jeho členů na 162 místo dosavadních 281. Předpokládám, že dnešní senátní obvody by mohly zůstat zachovány pro potřebu jednomandátových okruhů. Samozřejmě by se volilo jen jeden den, což by snížilo možnost výpadků při sčítání hlasů. Ukrajinský příklad ukázal, že v případě politické krize paralelní volební systém umožňuje výměnu elit rychleji a důsledněji než krvavé převraty.
Zdroj: prvnizpravy.cz
Bašta Jaroslav