Může se v některých případech jednat o projev jakési vzpoury?Proč se dnes stále více lidí na kdysi křesťanském Západě přiklání k východním náboženstvím?
Myslím, že velkou roli zde hrají individuální pohnutky, ale můžeme přesto rozlišit několik hlavních důvodů, proč se lidé začínají o tyto věci zajímat. Jedním z nich je propagace východní spirituality v médiích a všudypřítomná kritika katolické církve. Zatímco televize vytrubuje o skandálech v Církvi, tak buddhismus je představován v kladném světle. Mladé lidi často přitahuje vše nové a neznámé. Jednou z příčin může být také zploštění mše svaté, ze které vymizel smysl pro posvátno. Nový ritus je hlučný a zaměřený na člověka. Lidé ale hledají ticho, vznešenost a tajemství. Proto se nechávají zlákat různými východními praktikami.
Může se v některých případech jednat o projev jakési vzpoury?
Ano, může to být projev vzpoury proti tradičním hodnotám. Buddhismus se na první pohled jeví jako náboženství bez autorit. Církevní učení je navíc těžší, více od člověka vyžaduje. V buddhismu není nic takového jako hřích, neexistuje svátost smíření. Někteří lidé dávají přednost východním náboženstvím, protože jsou podle nich prostě snazší a nekladou na ně zvláštní nároky.
Na Západě jsme často svědky idealizace východní spirituality. Guru jsou představováni jako nezištní duchovní vůdci, buddhističtí mniši jako mírumilovní a otevření přátelé lidstva, všude vládne mír a láska…
Máte pravdu, že východní spiritualita bývá na Západě představována v samých superlativech. Ve své knize Kościół katolicki wobec buddyzmu („Katolická církev proti buddhismu“) jsem se snažila ukázat, že pojmy jako „láska“, „svoboda“ nebo „soucit“ mají pro buddhistu zcela jiný smysl než pro katolíka. To je dáno posledním cílem: křesťané chtějí z lásky k bližnímu jeho obrácení a věčný život v nebi, kdežto soucit v buddhismu vychází ze snahy, aby všechny duše dosáhly nirvány, tedy vyhasnutí osobnosti v nicotě.
Nakolik mohou být nebezpečné praktiky, které vycházejí z východních filosofických a náboženských tradic? Jde mi o různé diety, cvičení nebo léčitelské postupy.
Abychom na tu otázku odpověděli vyčerpávajícím způsobem, museli bychom prozkoumat každou takovou praktiku zvlášť. Ne všechny musejí mít negativní vliv na zdraví, ale pokud se jedná o postupy spojené s východními náboženstvími, tak největší nebezpečí spočívá v tom, že odvádějí člověka od pravé víry. Problémem tedy není často samotná praktika, ale přesvědčení, která s ní souvisejí. Členové některých katolických řeholních řádů také například nejedí maso, ale v tomto případě se jedná o oběť a druh pokání za hříchy, kdežto u buddhistů a vyznavačů hinduismu odmítání masa souvisí s vírou v převtělování.
Pokud jde o východní meditační techniky, tak na internetu i v tisku najdeme řadu článků, které je vychvalují. Teprve podrobnější rozbor problému odhaluje jejich možné nebezpečí. Po kurzech vipašjany [buddhistické meditační techniky] docházelo k případům sebevražd. Agnieszka Kozyrová [známá japanistka] popisuje psychické poruchy, které lze pozorovat po cvičeních vycházejících s zen-buddhismu. Němečtí psychologové při zkoumání osob, které se věnovaly transcendentní meditaci, zaznamenali, že tyto praktiky měly negativní vliv na jejich rodinný život. Je třeba rovněž připomenout případy posedlosti, k nimž došlo následkem východních meditačních technik.
Vy sama jste byla dříve fascinovaná spiritualitou Východu. Jak k tomu došlo?
Moji známí – a dokonce učitelé – se zajímali o východní náboženství, proto jsem na střední a později na vysoké škole přečetla několik knih souvisejících s buddhismem. Potom jsem během pobytu ve Skotsku poznala několik lidí, kteří se k buddhismu přímo hlásili.
Pokud se nemýlím, tak jste dokonce byla v Indii. Pomohlo vám to lépe pochopit východní myšlení?
To, co jsem v Indii viděla, se lišilo od mých dřívějších představ o náboženstvích Východu. Během svého pobytu v Indii jsem se zajímala o různé praktiky související s východní spiritualitou. Vrcholem pak byla moje účast v obřadech vedených dalajlámou. Tehdy jsem si uvědomila, že tibetský buddhismus obsahuje ezoterické prvky. Právě díky této zkušenosti jsem začala hledět na buddhismus více kriticky. Při své další cestě na Východ, tentokrát do Thajska, jsem už vůči těmto náboženstvím měla větší odstup. Po návratu jsem cítila potřebu přečíst si na toto téma něco více a vyhledat méně známí publikace. Postupně jsem začala chápat velký rozdíl mezi katolickou vírou a východními náboženstvími.
Jak jste objevila katolickou tradici?
Nalezení katolické tradice bylo určitě velkou Boží milostí. Neměla jsem žádné známé, kteří by chodili na tradiční mši. Jelikož jsem se zajímala o filosofii a náboženství a východní spiritualita mě už přestala fascinovat, vrátila jsem se k četbě Písma svatého a katolických knih. Ale stále jsem nechodila do kostela. Pak jsem narazila na článek o tradiční liturgii a okamžitě jsem hledala, kde se v okolí slouží tradiční mše. A tak jsem našla…
Nemáme čas, abychom probrali všechny náboženské směry Východu, ale je možné najít něco, co mají společného?
Občas je mi vytýkáno, že přehlížím významné rozdíly mezi východními náboženstvími. Rozdíly jsou samozřejmě často značné, ale pokud se podíváme blíž na metafyzická východiska, tak se ukáže, že můžeme najít společný jmenovatel. Je to víra v převtělování a prvky gnostického myšlení, jako je například přesvědčení o zdánlivosti světa. Ve východních náboženstvích lze také najít prvky panteismu.
Rozdíl mezi katolickou vírou a východními náboženstvími tedy začíná už ve vnímání samé skutečnosti…
Ano, právě ve vnímání skutečnosti je patrný obrovský rozdíl mezi buddhismem a katolickou vírou. Srovnávala jsem díla sv. Tomáše Akvinského se spisy buddhistického myslitele Nágárdžuny, který žil v druhém století po Kristu. Sv. Tomáš a Nágárdžuna se diametrálně rozcházejí v každé otázce! Buddhistický myslitel odmítá pojetí substance, jsoucna a osoby a zásadu nerozpornosti, které jsou ve filosofii sv. Tomáše Akvinského klíčové. Umírněný realismus sv. Tomáše hlásá, že věci kolem nás skutečně existují a že skrze účinky můžeme poznat první příčinu, kterou je Bůh. Podle Nágárdžuny něco takového jako Stvořitel nebo stvoření neexistuje, žádné jsoucno nikdy neexistovalo, ani nebylo stvořeno. To, co vnímáme, je prý jenom zdáním.
Z čeho vycházejí mravní hodnoty východních náboženství, pokud neuznávají zjevení ani reálný objektivní řád?
Mluvit o mravnosti ve východních náboženstvích je složité. Pohnutkou k neubližování druhým je pro vyznavače východních náboženství zákon karmy, který souvisí s vírou v převtělování. Nízké činy, jako například vražda, neblaze ovlivňují další vtělení dotyčné osoby. Nicméně každé z následujících vtělení, které je odměnou nebo trestem, není trvalé. Ve východních náboženstvích není něco takového jako věčná spása nebo věčné zavržení. Buddhismus odmítá pojem osoby, čímž vzniká celá řada problémů mravní povahy. Jak můžeme hovořit o dobrých nebo zlých skutcích, když lidé, kteří je páchají, ve skutečnosti jako takoví neexistují? Buddhismus se tedy dostává do rozporu: na jednu stranu zdůrazňuje význam skutků, a na druhou stranu popírá jejich původce.
Co považujete za největší nebezpečí východní spirituality?
Největším nebezpečím je ztráta věčného života. Ve srovnání s tím případná ohrožení psychologického a tělesného rázu, která mohou být následkem používání různých východních meditačních technik, ustupují do pozadí.
Dnes můžeme ve jménu mezináboženského dialogu slyšet, že je třeba se otevřít a vzájemně obohacovat. Mohou buddhismus nebo hinduismus vůbec něčím katolicismus obohatit?
Tuto otázku si kladu i ve své knize a odpovídám na ni jednoznačně: katolík nejen nepotřebuje, ale neměl by se ani uchylovat k technikám, které nabízejí východní náboženství. Stejný názor zastává otec Verlinde, který se po mnoha letech praktikování východní meditace obrátil. Po svých záporných zkušenostech s buddhismem jsem byla překvapena, kolik katolíků, a zejména katolických duchovních se snaží míchat katolicismus s východní spiritualitou.
Jak kromě modlitby můžeme pomoci lidem, kteří se zapletli s nejrůznějšími falešnými východními náboženstvími, abychom je neodradili od katolické víry?
Především je nutné s nimi hovořit, ale způsobem, který by nevyvolával hádky. Občas může být užitečnější dát takovému člověku dobrou katolickou knihu z oblasti apologetiky než ho kritizovat. Ti, kteří se nechali zlákat náboženstvími Východu, jsou často inteligentní lidé hledající pravdu. Někdy místo kritiky stačí ukázat jim správný směr.
Otázky kladl Martin R. Čejka. Ukázka z chystaného čísla Te Deum 2/2019.
Zdroj: tedeum.cz
Mandrelová Anna